Č. 786.

Ústavní práva politická: I. * Právo na užití menšinového jazyka dle § 2 zák. z 29. února 1920 č. 122 sb. z. a n. je ryze osobním oprávněním příslušníka tohoto jazyka. Advokát, činí-li jako právní zástupce neb obhájce za něj podání, jedná jenom jeho právem a dlužno tedy otázku přípustnosti použití jazyka menšinového posuzovati i tu dle osoby zastoupeného. — II. Subjektivní právo na používání menšinového jazyka může v republice čsl. dovozováno býti jen z jazykového zákona ze dne 29. února 1920 č. 122 sb. z. a n., nikoli přímo z ustanovení smlouvy St. Germainské. — III. O kompetenci ústavního soudu.
(Nález ze dne 29. března 1921 č. 13297/20.)
Prejudikatura: usnesení č. XXIX.
Věc: Antonín Pf. a Dr. Vincenc R. E., oba v Trnovanech, proti ministerstvu spravedlnosti ve věci jazykové.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Zemský civilní soud v Praze usnesením z 1. dubna 1920 Cg IVa 85/20-1 vrátil Antonínu Pf., účetnímu v Trnovanech, zastoupenému Drem Vincencem R. E., advokátem v Trnovanech, německou žalobu podanou na Jakuba P. v Praze, aby ji podal jazykem českým. K dozorčí stížnosti zástupce žalobcova presidium zemského soudu usnesením z 23. dubna 1920 č. j. Praes. 4498-17/20 odmítlo zakročiti mocí práva dozorčího v základě § 78 zákona ze dne 27. listopadu 1896 č. 217 ř. z., poněvadž dle §§ 1 a 2 zákona z 29. února 1920 č. 122 sb. z. a n. děje se úřadování u zemského soudu v Praze výhradně jazykem českým, jenž jest státním oficielním jazykem republiky; zákon ten byl řádně vyhlášen, nabyl dnem 6. března 1920 účinnosti, a nemůže proto soud zkoumati, zda snad — jak stížnost tvrdí — odporuje ustanovením mírové smlouvy. Dozorčí stížnost byla pořadem instancí, posléze rozhodnutím ministerstva spravedlnosti ze dne 17. září 1920 č. j. 23864 zamítnuta s odůvodněním, že mírová smlouva připouští, aby republika československá vyhlásila si svůj státní jazyk a zaručuje jen přiměřenou ochranu menšinám při úředních jednáních. Takovouto ochranu poskytuje v jejím rámci zákon ze dne 29. února 1920 č. 122 sb. z. a n.; podle ustanovení §§ 1 a 2 jest rozhodnutí nižších stolic správné, a neporušily tyto nijak řádně vyhlášený zákon, jímž jsou vázány.
Do tohoto rozhodnutí podávají stížnost svým zástupcem jednak Antonín Pf., jednak Dr. E., poněvadž advokát má jako zástupce strany samostatné právo jazykové, ve věci samé pak dovozuje, že jazykový zákon z 29. února 1920 je v odporu se smlouvou St. Germainskou a nemá tudíž platnosti. Pro případ, že by nejvyšší správní soud shledal, že soudy jsou jazykovým zákonem vázány přes to, že je v odporu s onou smlouvou, žádá stížnost, aby nejvyšší správní soud podal návrh, aby ústavní soud rozhodl, zda jazykový zákon vyhovuje zásadě čl. I. uvoz. zákona k ústavní listině.
Nejvyšší správní soud uvažoval o stížnosti takto:
§ 2, odst. 2 jazykového zákona z 29. února 1920 č. 122 sb. z. a n. poskytuje příslušníkům jazykových (národních) menšin ve státě za určitých předpokladů právo požadovati, aby soudy, úřady a orgány republiky přijímaly od nich podání v jejich jazyku a v něm podání také vyřídily. Toto subjektivní právo na používání menšinového jazyka je ryze osobním oprávněním příslušníka jazyka menšiny. Nečiní-li podání sám, nýbrž zmocněncem, nelze tomuto přiznati více práv, než kolik přísluší zmocniteli, a dlužno tedy otázku přípustnosti užívání menšinového jazyka posuzovati výhradně podle osoby zmocnitelovy.
Advokát, jako takový, ať činnost jeho v řízení soudním je fakultativní či nucená, jedná vždy toliko jako zmocněnec strany, a nelze mu proto přiznati ani samostatného práva jazykového.
Pokud tedy stížnost opírá se o porušení jazykového práva, příslušejícího domněle Dru E. jako právnímu zástupci Antonína Pf., je bezdůvodnou již z této příčiny.
Pokud vytýká porušení jazykového práva druhého stěžovatele, bylo uvážiti:
Stížnost nenamítá, že by rozhodnutí odporovalo předpisům jazykového zákona z 29. února 1920 č. 122 sb. z. a n., stojí však na stanovisku, že ustanovení smlouvy St. Germainské z 10. září 1919, specielně hlavy I. čl. 7, je základní zákonnou normou československého státu a dovozuje, že předpis §u 2 jazykového zákona je s ní v rozporu a tudíž neplatný. Tvrdí tedy .stížnost v podstatě, že rozhodnutím porušena byla subjektivní práva jazyková, která stěžovateli příslušejí na základě smlouvy St. Germainské. Soud neshledal tento názor správným. Státní smlouvou, uzavřenou mezi státy, zakládají se subjektivní práva a povinnost smluvních států mezi sebou, zakládají se snad také objektivní normy práva mezinárodního, nikdy však o sobě také již objektivní právní normy vnitrostátní, které by přímo upravovaly závazně poměry mezi státem a jeho občany. Státu vzniká ze smlouvy po případě naproti ostatním smluvním státům závazek vydati určitou právní normu, odpovídající obsahu smlouvy. Ale právní norma ta vznikne teprve tehdy, když zavázaný k tomu stát svou smluvní vůli určitého obsahu, kterou ve smlouvě projevil proti ostatním kontrahentům, projeví ve formě ústavou jeho předepsané také jako svou vůli zákonnou proti svým občanům. Teprve tím stává se norma ona součástí právního řádu vnitrostátního, státním zákonem, a nabývá platnosti také pro vzájemný poměr mezi státem a jeho občany; a jenom z této normy zákonné mohou občané dovozovati subjektivní práva proti státu. Ustanovením smlouvy St. Germainské o ochraně národních a jazykových menšin dostalo se zákonné vnitrosprávní účinnosti zákonem jazykovým ze dne 29. února 1920 č. 122 sb. z. a n. I kdyby tento zákon skutečně, jak strana tvrdí, byl v rozporu se smlouvou St. Germainskou — čehož by ostatně nejvyšší správní soud vzhledem k ustanovení § 102 úst. listiny přezkoumávati nemohl — nebylo by možno straně rozpor takový s úspěchem namítati, poněvadž pro její právní posici jsou rozhodna vždy jen ustanovení vnitrostátní normy zákonné, tedy jazykového zákona, zcela bez ohledu na to, v jakém poměru je tato norma k ustanovením smlouvy státní, která byla motivem jejího vydání. Poněvadž stížnost opírá se toliko o domnělá subjektivní práva jazyková plynoucí ze smlouvy St. Germainské, je i v tomto druhém bodě bezdůvodnou.
Žádání stížnosti, aby nejvyšší správní soud učinil ústavnímu soudu návrh, by rozhodl, zda jazykový zákon vyhovuje zásadě čl. I. zákona z 29. února 1920, jímž se uvozuje ústavní listina republiky československé, nejvyšší správní soud shledal nepřípustným, poněvadž usnesení o takovém návrhu dle § 9 zákona o ústavním soudu z 9. března 1920 č. 162 sb. z. a n. ponecháno je vlastnímu počinu nejvyššího správního soudu a stranám není v tom směru přiznána žádná ingerence. Ostatně nebylo by ani přípustno žádaný návrh učiniti, poněvadž ústavnímu soudu přísluší ve smyslu čl. II. a I. uvozovacího zákona k ústavní listině a podle § 7 zákona z 9. března 1920 č. 162 sb. z. a n. rozhodovati toliko o tom, zda obyčejné zákony neodporují ústavní listině nebo ústavním zákonům, v daném případě jedná se však podle stížnosti o to, zda jazykový zákon z 29. února 1920 č. 122 sb. z. a n., který v § 129 ústavní listiny výslovně je prohlášen za součást ústavní listiny, neodporuje ustanovením státní smlouvy St. Germainské, a jde tedy o domnělý rozpor mezi zákonem ústavním a státní smlouvou, jehož rozhodnutí se vymyká kompetenci soudu ústavního.

Citace:

č. 786. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 391-393.