„Soudní uplatňování“ nároku na náhradu za předměty potřeby, úředně ve smyslu § 4. odst. 5. cís. nař. ze dne 1. srpna 1914, č. 194 ř. z. požadované, děje se spornou cestou; §u 6. cís. nař. ze dne 7. srpna 1915, č. 228 ř. z. nelze použiti k objasnění zmíněného §u 4.

Zemský soud odkázal žalobu k okresnímu soudu k nespornému jednání z důvodů z rozhodnutí nejvyššího soudu patrných. Vrchní zemský soud vyhověl stížnosti a změnil naříkané usnesení jen potud, že z něho vyloučil passus, mluvící o nepříslušnosti soudu, a to z těchto
důvodů:
Dle §. 261. c. ř. s. jest žalobu k návrhu žalobce odkázati na jiný soud, namítá-li žalovaný nepříslušnost a vyhoví-li se této námitce. Předpokladů, na nichž závisí odkázání žaloby k jinému soudu, v tomto případě není, poněvadž neběží o nepříslušnost soudu, nýbrž o nepřípustnost pořadu práva.
Nejvyšší soud vyhověl dovolací stížnosti, zrušil obě usnesení nižších soudů a odkázal věc k dalšímu jednání a rozhodnutí k zemskému soudu.
Důvody:
Že na přítomné odkázání právní věci okresnímu soudu nelze použíti ustanovení §u 261. c. ř. s., jest ovšem správné, poněvadž neběží o postoupení sporné věci soudem dožádaným jinému soudu pro nepříslušnost. Toto odůvodnění rekursního soudu však nevyčerpává otázku přípustnosti odkázání, ježto prvý soud právní věc pokládal za nespornou záležitost a ji jako takovou dle §u 44. j. n. odstoupil okresnímu soudu k dalšímu mimospornému řízení. Mělo se tedy zkoumati, je-li odkázání dle §. 44. j. n. oprávněno. — Rozhodnou jest však především otázka, je-li dožádaný sporný soud k rozhodnutí této právní věci pro nepřípustnost řádného pořadu právního absolutně nepříslušný čili nic; ačkoli pak proti usnesení prvé stolice, jímž byla vyslovena tato nepřípustnost, nebylo v tomto směru v 2. stolici nikým brojeno, bylo se přece dle §§. 240. c. ř. s. a 42. j. n. touto otázkou z moci úřední zabývati. Prvý soud jest názoru, že nároky ve smyslu §u 4., posl. odst., cís. nařízení ze dne 1. srpna 1914 č. 194 ř. z. jest uplatňovati v nesporném řízení, jelikož nárok na vyšší cenu, které chce držitel požadovaného zboží dosíci, závisí jedině na novém jeho ocenění, — tento odhad dlužno prý však předsevzíti dle §. 268. nesp. říz. K podpoře tohoto náhledu poukazuje se též na § 6. pozdějšího cís. nařízení ze dne 7. srpna 1915 č. 228 ř. z., jež stanoví, že se má náhrada určiti v nesporném řízení. Leč s tímto názorem nelze souhlasiti. Dle předposledního odstavce §u 4. prve citovaného cís. nař. — jehož zde jest použíti, poněvadž se rekvisice zboží stala v době působnosti tohoto nařízení a s poukazem na ně — sluší náhradu za požadované zboží za přibrání držitelů a obce, pro niž zásoby jsou určeny, určiti znalci dle obecné hodnoty; při tom mají politické úřady dle možnosti použíti znalců soudně ustanovených. Kdo se určenou cenou pokládá za zkrácena, může potom svůj nárok uplatňovati před soudem (§ 4., poslední odst.). Kdyby byl názor prvého soudu správný, že při soudním uplatňování vyšších nároků ve smyslu tohoto posledního odstavce jest rozhodným jedině a toliko nový odhad, znamenalo by odkázání oprávněného na sond za účelem uplatňování těchto nároků skutečně jen opakování odhadu před soudem. Takové pouhé opakování odhadu soudně zřízenými znalci, kteří přece mají pokud možno již při prvém, administrativním odhadu intervenovati, nemůže se však pokládati za jediný účel tohoto zákonného ustanovení. Již slovné znění §u 4., který mluví o uplatňování nároků před soudem, nasvědčuje tomu, že se zde jedná o sporné řízení, ve kterém se domáháno sporných nároků; a jen o takový nárok může se zde jednati, neboť nebyl-li by popřen, odpadlo by soudní uplatňování. Při tom mohou hráti úlohu též právní otázky ohledně základů vyměření náhrady a ne pouze výše odhadu. Také z ustanovení §u 6. cís. nař. ze dne 7. srpna 1915 č. 228 ř. z., jež bylo použito k objasnění dřívějšího nařízení, nelze vyvozovati žádné opory pro náhled prvého soudu. Řízení za účelem zjištění náhrady dle tohoto nového nařízení jest zcela jiné nežli dle nařízení dřívějšího. Dle novějšího nařízení dlužno náhradu — není-li dohody — určiti vůbec soudem. To se děje nespornou cestou za přibrání účastníků a po výslechu znalců. Zde tedy nedochází vůbec k mimosoudnímu, administrativnímu určení, jak stanoveno v §. 4., předposl. odst., cís. nař. z 1914. Právě z této různosti v úpravě postupu při určení náhrady plyne však, že ustanovení nového nařízení nelze použíti ani k výkladu ustanovení dřívějšího nařízení. Dlužno tudíž spíše souhlasiti s názorem stěžovatele, že častěji zmíněný § 4., posl. odst., který oprávněného za účelem uplatňování jeho nároků proti výši náhrady určené již v administrativním řízení odkazuje na soud, musí se vykládati v ten smysl, že domáhání se těchto nároků se má státi ve sporném řízení. Je-li tedy námitka nepřípustnosti řádného pořadu práva neopodstatněná a není-li z důvodu této námitky vyloučena příslušnost dožádaného zemského soudu, za to však příslušnost okresního soudu, na který byla věc odkázána k nespornému řízení, bylo dovolací stížnosti vyhověti.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 10. října 1916, č. j. R VIII 69/16|1.)
—i—

Citace:

„Soudní uplatňování“ nároku na náhradu za předměty potřeby.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1916, svazek/ročník 25, číslo/sešit 8, s. 390-392.