Pro nároky na výživné lze vésti exekuci i na jmění nemovité osob vojenských, jakož i jejich požitky ze mzdy a služného; nároky ty nepodléhají normě § 6. cís. nařízení ze dne 29. července 1914, č. 178 ř. z.

Důvody:
Dovolací stížnosti nelze upříti oprávnění. K návrhu M. H. bylo výživné, jež jí a jejímu manželskému dítěti M. má prozatím poskytovati její manžel K. H., nastoupivší válečnou službu, určeno měsíčním obnosem 250 K, splatným předem, a zároveň povoleno prozatímní opatření na dobu .... K dalšímu, o toto usnesení opřenému návrhu M. H., bylo usnesením ze dne 31. července 1915 ve smyslu §u 379. č. 3. ex. ř. K. H-ovi zakázáno, s měsíčními služebními příjmy, příslušejícími jemu jako revidentu c. k. priv. rak.-uh. společnosti státních drah až do výše 250 K — zahrnujíc v to i příbytečné — nějak nakládati a zvláště je přijímati; zároveň byl ve smyslu citovaného paragrafu dán příslušný rozkaz ředitelství společnosti státních drah. V oznámení ze dne 11. srpna 1915 navrhovalo jmenované ředitelství, aby 1. exekuce povolená usnesením ze dne 31. července 1915 — poněvadž prý odporuje §u 6. cís. nař. ze dne 29. července 1914, č. 178 ř. z. — byla úplně zastavena a zároveň 2. aby z povoleného zákazu bylo příbytečné vyloučeno a exekuce byla v tomto ohledu omezena. Oba návrhy byly podporovány K. H-ou, který se dal nyní místo soudně zřízeným opatrovníkem zastupovati zvláštním zvoleným zmocněncem. Dne 12. srpna 1915 podala M. H. návrh na exekuci zabavením příjmů příslušících K. H-ovi jako revidentu c. k. priv. rak.-uh. společnosti státních drah i s příbytečným za účelem vydobytí srpnové splátky per 250 K a ku zajištění výživného od 1. září 1915 až do 1. srpna 1916. Vyřízením posledního návrhu vydáno usnesení ze dne 26. srpna 1915 č. ř. 5, kterým byla povolena exekuce zabavením 2/3 zmíněných příjmů až do nejvyššího obnosu 260 K měsíčně s vyloučením příbytečného a za ponechání ročních 800 K, kdežto oba, jak zmíněno, i K. H-ou podporované návrhy c. k. ředitelství byly usnesením ze dne 26. srpna 1915 č. ř. 6 vyřízeny v ten smysl, že návrh na zastavení, opřený o § 6. cís. nař. ze dne 29. července 1914 č. 178 ř. z., byl zamítnut, že však bylo vyhověno návrhu na omezení pokud se týče příbytečného. Proti oběma usnesením ze dne 26. srpna 1915 bylo K. H-ou brojeno rekursem. Rekursní soud nevyhověl stížnosti do usnesení č. ř. 6. ježto §u 6. cit. nař. nelze ohledně pohledávek z výživného použiti, vyhověl však stížnosti do usnesení č. ř. 5, zamítnuv exekuční návrh M. H-ové ze dne 12. srpna 1915, tvořící základ dotyčného usnesení, ježto prý prozatímní opatření ze dne 24. července 1915 nevyhovuje §u 7. ex. ř. Proti poslední, stížnosti K. H-a vyhovující a zmíněný exekuční návrh zamítající části usnesení rekursní stolice směřuje nyní dovolací stížnost M. H-ové. Nelze souhlasiti s názorem rekursního soudu, že se prozatímnímu opatření, o něž zde běží, nedostává podmínek §u 7. ex. ř., že tedy na jeho základě nelze navrhovati a povoliti exekuce. Zmíněné prozatímní opatření, vydané ve smyslu §u 382. č. 8 ex. ř.. dlužno pokládati za soudní rozkaz dlužníku, který má býti donucen, aby učinil zadost svým závazkům, převzatým ohledně poskytování prozatímní alimentace vůči oprávněné osobě, v tomto případě vůči vymáhající věřitelce, při čemž jsou jasně uvedeny resp. zřetelně označeny jak osoba oprávněného, tak i osoba dlužníka, dále předmět, druh, rozsah a doba plnění; dlužníku jest totiž výslovně naznačeno, že má jako manžel své manželce a svému dítěti platiti výživné měsíčně předem v obnose 250 K tak dlouho, až manželka a dítě budou s to uplatňovati své dotyčné nároky vnuceným výkonem. Prozatímní opatření vyhovuje tedy úplně zákonným požadavkům §. 7. ex. ř. a nelze mu upříti vykonatelnosti, vlastnosti exekučního titulu, a to tím méně, ježto by jinak taková prozatímní nařízení ve smyslu §u 382. č. 8 ex. ř. byla illusorní, nevykonatelná, jedním slovem úplně bezúčelná, což zajisté nemohlo býti vůlí zákonodárce. Nařízení dle §u 382. č. 8 ex. ř. mají jen v tom smyslu prozatímní ráz, že jich lze použiti jen pro určitou dobu, nikoli však v tom smyslu, že se má výživné poskytovati jen dočasně a pak zase vrátiti. Není-li tedy případným důvod, pro který rekursní stolice chtěla zamítnouti exekuční návrh M. H-ové ze dne 12. srpna 1915, zbývá ještě probrati námitky uplatňované ve stížnosti K. H-y, do usnesení ze dne 26. srpna 1915 č. ř. 5, ku kterýmžto námitkám dlužno ostatně přihlížeti ponejvíce z moci úřední. Námitka, že exekuční návrh v žádosti z 12. srpna 1915 měl býti zamítnut ve smyslu §u 6. cís. nař. ze dne 29. července 1914 a že tedy usnesení č. ř. 5 jest nezákonné, jest neudržitelná. V tomto případě běží o alimentační pohledávku, jež přísluší navrhovatelce a jejímu manželskému nezl. dítěti proti K. H. na základě zákonem mu uložené povinnosti ku poskytování výživy. Dle §u 6. zmíněného cis. nař. lze během doby označené v §§. 3. a 4. cit. nař., povoliti proti vojenské osobě pro peněžní pohledávky jen exekuční úkony ku zajištění a prozatímní opatření s tím omezením, že vojenské osobě se takto neodejme ani držba movitých věcí, ani požitek ze mzdy a platu. O zákonných nárocích na výživu neděje se zmínka ani v §u 6. cit. zák., ani v ostatním textu zmíněného nařízení; leč tato okolnost neopravňuje hned již předem k závěru, že proto označené nároky měly býti podřazeny všeobecné normě §u 6., zvláště když tento § mluví pouze o peněžitých pohledávkách, kdežto při zákonné povinnosti alimentační poskytují se ponejvíce — pokud totiž oprávnění žijí ve společné domácnosti s povinným — jednotlivé dávky oprávněnému in natura, nikoli v penězích. Byť i tomu tak nebylo zpravidla u osob vojenských pro jejich odloučení od rodin následkem služby válečné resp. vojenské, nesmějí přece jen ani zde zůstati bez povšimnutí ony případy, ve kterých vojenská osoba bude přece jen s to vzdor plnění služby vojenské poskytovati povinnou výživu in natura. V takovýchto případech nelze použiti §u 6. cís. nař. již dle jeho slovného znění, ježto poukazuje toliko na peněžité pohledávky. Leč také § 6. obč. zák. zakazuje, aby se při výkladu zákonných ustanovení lpělo pouze na jejich slovném znění a by se při tom přehlížel úmysl zákonodárcův. Že však zákonodárce v souhlase se zvláštní povahou dotyčného právního poměru chtěl jinak zákonným nárokům na výživné propůjčiti výhradné postavení, plyne z četných exekučních oprávnění, příslušících jmenovaným nárokům na základě starších a novějších zákonných předpisů, jež oprávněným dovolují sahati na jmění osoby ku poskytování výživy povinné daleko širší měrou, nežli smí činiti jiný věřitel (čl. IX. č. 6. 8 uvoz. zák. k ex. ř., zákon ze dne 21. dubna 1882 č. 123 ř. z., čl. IX. č. 10 úvoz. zák. k ex. ř., zákon ze dne 29. dubna 1873 č. 68 ř. z., zák. ze dne 26. května 1888 č. 75 ř. z., zákon ze dne 30. března 1888 č. 35 ř. z., zákon ze dne 16. června 1894 č. 120 ř. z. atd.). Když následkem válečných událostí, pro nastalé takto uváznutí hospodářského života, následkem nepříznivých konjunktur v oboru obchodu a živnosti, jakož i pro téměř denně se horšící druhotní poměry tak mnohé v době míru silné a ku placení schopné existence spěly vstříc hospodářské záhubě, byly to předpisy o poshovění, jež zavčas učinily přítrž nátlaku věřitelů, aby odkladem platů poskytly dlužníkům možnost, zotaviti se z nepředvídaného zajisté nárazu hospodářských nepravidelných poměrů, sesíliti své hospodářství atd. Leč právě také dle těchto předpisů o poshovění jsou nároky na výživné vyloučeny z posečkání. Tendence zákonodárce jest jasná. I dlužník seslabený následkem válečných událostí a okolností s nimi soudobých má zůstati na dále povinen platiti plně a ihned výživné. V rozkolu zájmů dlužníka povinného ku alimentaci a osob z téhož důvodu oprávněných staví se zákonodárce — jsa věren vzoru, skýtanému prve toliko nadhozenými, alimentačním nárokům příslušícími exekučními výsadami, jakož i ve spravedlivém ocenění okolnosti, že by jinak byly osoby ku výživnému oprávněné vydány ponejvíce nejtěžší nouzi — zcela zřejmě na stranu osob oprávněných. Nelze pak míti o zákonodárci za to, že při vydání předpisu §u 6. cís. nař. chtěl opustiti toto stanovisko a podřaditi zákonné nároky alimentační všeobecné normě §u tohoto; takový výklad §. 6. byl by jen tehdy žádoucí, kdyby pro to svědčily nutkavé důvody; tomu však tak není; naopak, analogie zákona nutí k tomu, aby se zákonné nároky alimentační vyloučily ze všeobecného ustanovení §. 6. cís. nař.; opačný výklad vnesl by do právního systému především již ten rozpor, že by se to, co se oprávněným osobám jednou rukou dává (předpisy o poshovění), těmto osobám opět, jakmile by byly za účelem vydobytí svých pohledávek z výživného nuceny k exekučním krokům, dle §u 6. cit. cís. nař. zase bralo, což by bylo tím povážlivější, ježto následkem moderního útvaru hospodářského života tvoří právě nároky na mzdu a plat ponejvíce onen majetkový předmět, z něhož věřitelé mohou dosíci uspokojení svých pohledávek měrou dostatečnou a způsobem nejpohodlnějším. Zabavení 2/3 příjmů a ponechání 800 K ročně vyhovuje ustanovením §u 1. zák. z 21. dubna 1882 č. 123 ř. z., čl. IX. č. 8 uvoz. zák. k ex. ř. a čl. I., III. zák. ze dne 17. května 1912 č. 104 ř. z. Ku zajištění nároku na poskytnutí výživného není potřebí předchozí již exekuce; stačí, bylo-li vůbec nutno činiti exekuční návrh, s nímž lze také spojití ihned návrh na zajištění výživného, splatného v jednom roce. (Rozhod. nejv. soudu ze dne 3. listopadu 1915, č. j. R I 566/15.)
-X.

Citace:

Pro nároky na výživné lze vésti exekuci. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1916, svazek/ročník 25, číslo/sešit 4, s. 196-199.