Ověřením podpisů na t. z. „svolení (zákonného zástupce) ke sňatku" farním úřadem nestává se listina veřejnou.

Obžalovaná, jež zamýšlela vdáti se za nezletilého J. K., meškajícího na bojišti, byla příslušným farářem poučena v ten smysl, že k uzavření sňatku jest následkem nezletilosti J. K. potřebí svolení jeho otce K. K. ve F. bydlícího, a byl jí týmž knězem dán náčrt takového svolení k manželství. Náčrt tento měla dáti podepsati K. K-em a dvěma svědky a dáti jej ověřiti příslušným farním úřadem ve F. Otec nezletilého ženicha odepřel však svolení ke sňatku a podpis listiny. Přes to podařilo se sestře obžalované pohnouti úřadujícího kněze ve F., že na tuto — ještě nikým nepodepsanou listinu přitiskl farní pečeť a vepsal do ní slova »coram me« s podpisem svým a dodatkem k němu »vrchní kaplan«. Obžalovaná vepsala ale teď do listiny jména otce ženichova, jakož i dvou jiných mužů jako svědků, a odevzdala listinu městskému kaplanu v O., který v domnění, že K. K. přivolil řádně ke sňatku, sezdal obžalovanou s J. K. prostřednictvím zástupce. Nalézací soud má za to, že »svolení ke sňatku«
22 ověřením náčrtu vrchním kaplanem ve F., jež tento předsevzal jako osoba veřejné víry v oboru svého úředního oprávnění, přikázaného mu předpisy o matrikách svým podpisem a připojením úřední pečeti, nabylo vlastnosti veřejné listiny a spatřuje ve svémocném vepsání podpisů otce a svědků zfalšování tohoto t. zv. »svolení ke sňatku« jako veřejné listiny: ježto pak obžalovaná listiny použila, aby předstírala městskému kaplanu v O. souhlas K. K. a takto dosáhla požehnání sňatku, čímž prý byli zkráceni jak K. K. ve svém právu, zameziti manželství dle jeho zdání pro syna nevýhodné, tak i J. K. sám ve svém právu na uzavření platného manželství, čehož prý si obžalovaná též musila býti vědoma, — jest prý v jejím jednání objektivní i subjektivní skutková podstata zločinu podvodu ve smyslu §§. 197. a 199. lit. d) tr. z. Proti tomu směřující zmateční stížnost obžalované jest odůvodněna s hlediska důvodu zmatečnosti č. 10. §u 281. tr. ř., popírá-li, že tu jde o veřejnou listinu. Kvalifikace činu dle §u 199. d) tr. z. nelze ponechati v platnosti. Že zde není žádného zfalšování veřejné listiny, jak má za to nalézací soud, poněvadž nebylo ničeho změněno na pravém obsahu listiny, jest zajisté vedlejší, ježto jednání obžalované spadá pod stejně trestný pojem napodobení listiny. Než listina, obžalovanou napodobená, nebyla žádnou listinou veřejnou. Pojem veřejné listiny dlužno vzíti z civilního práva. Dle §u 292. c. ř. s. jsou veřejnými listiny, jež jsou v předepsané formě zřízeny v území platnosti c. ř. s. veřejným úřadem v mezích jeho úředních oprávnění neb osobou, opatřenou veřejnou vírou, v rámci jí přikázaného úředního oboru. Listina, jež dle náhledu nalézacího soudu stala se veřejnou ověřovací doložkou vrchního kaplana ve F., — že pro nedostatek jakéhokoli podepsání prohlášení vůle (ve formě »já...«) nebyla v tomto okamžiku žádnou listinou v právním smyslu, nepadá ovšem při napodobení na váhu, — přišla dle vůle obžalované jakož i dle názoru obou kněží, z nichž jeden potvrdil pravost podpisů ještě neexistujících a druhý na základě listiny předsevzal sezdání, v úvahu jako svolení otce nezletilého ženicha k uzavření určitého manželství. Ještě nyní platný dvorský dekret ze dne 17. června 1813, sb. z. s. č. 1065, ukládá pak duchovním správcům za přísnou povinnost: »Svolení manželského otce k manželství nezletilé... osoby musí..., nebyl-li by manželský otec přítomen, býti dokázáno úplně pravoplatnou, manželským otcem se svědky vystavenou a náležitě legalisovanou listinou«. Předpisuje tedy pro taková prohlášení výslovně určitou formu, a to formu řádně legalisované listiny. Otázka, stává-li se soukromá listina legalisací veřejnou, může zde zůstati nerozřešena; každým způsobem mohla by jen při náležité legalisaci dojíti kladného zodpovědění. Takové legalisace tu není. Co jest legalisace (scil. podpisu vystavitele listiny na rozdíl od legalisace pro mezinárodní právní styk), praví § 79. not. ř. a vysvítá to v témže smyslu též z §. 285. cís. pat. ze dne 9. srpna 1854 č. 208 ř. z. Z těchto zákonů, dále ze soudního organizačního zákona (§ 56.) a z jurisdikční normy (§ 121.) plyne, že k ověřování podpisů pro státní forum jsou výlučně povoláni a oprávněni c. k. okresní soudové a c. k. notáři. Farář (resp. jeho zástupce), který ověřuje podpis, nejedná tedy v rámci úředních oprávnění farního úřadu, resp. v mezích úředního oboru jemu vykázaného, ověření podpisu farářem neděje se formou pro řádnou legalisaci předepsanou, nejméně pak jest tomu tak v daném případě, kde forma zvolená vrchním kaplanem ve F. nevyhovuje ani formě soudní, ani notářské. Případná, dokonce pravděpodobná (arg. Seidl, Matrikenführung, str. 199., pozn. 1., dle čehož není prý nutnou soudní neb notářská legalisace a stačí prý potvrzení farního úřadu neb starosty obce, — zákonný doklad pro tento názor se ovšem neuvádí) opačná zvyklost katolických farních úřadů jest pro obvod státního práva contra legem a nelze k ní zvláště v neprospěch obžalované přihlížeti. Dle toho jest jasno, že — nepřihlížejíc k nepatřičnému postupu vrchního kaplana ve F., — připojením farní pečeti, doložky »coram me« a podpisu vrchního kaplana na náčrt »svolení ke sňatku« nebyla pořízena veřejná listina ve smyslu §u 292. c. ř. s. a že by k tomu nebylo došlo ani tehdy, kdyby se na listině byly již nacházely pravé podpisy vystavitele a svědka. Jestliže však obžalovaná za použití pravé ověřovací doložky farního úřadu svémocným připojením cizích jmen — domnělého vystavitele a svědků — pořídila nepravou listinu, jež by ani jako pravá nebyla bývala listinou veřejnou, napodobila právě jen soukromou listinu a jest zločinná kvalifikace jejího jednání vyloučena, pokud tu není podmínek §u 201. lit. a) (200.) tr. z. Jednala, jak zjištěno, v úmyslu někoho oklamati a jemu škodu způsobiti a použila za tímto účelem napodobené soukromé listiny, čímž trestní čin byl dokonán. Poněvadž napodobená listina nebyla objektivně veřejnou, jest ovšem pro právní otázku lhostejno, že byla duchovním, k uzavření sňatku povolaným, pokládána za veřejnou listinu; ohledně tohoto (duchovního) přichází v úvahu jako prostředek klamání; že byla vhodným takovým prostředkem, dokazuje výsledek. Obžalovaná zmíněnému duchovnímu nepravou listinou předstírala právní stav, jehož předpoklad jej pohnul k sezdání. Že duchovnímu dle shora řečeného předložený mu druh listiny o poměrech pro něj rozhodných neměl stačiti, nepadá na váhu pro posouzení způsobilosti prostředku (podvodu) ke klamání. Budiž ponecháno stranou, zda manžel obžalované J. K. činem, obžalované za vinu kladeným, utrpěl či mohl utrpěti nějakou škodu. Nelze nikterak pochybovati o tom, že škoda postihla jeho otce K. K. Obžalovaná svým jednáním znemožnila otci svého ženicha výkon jeho práva dle §. 49. obč. zák. a dosáhla uzavření manželství přes odepřené svolení otce napodobením jeho podpisu na jeho předstíraném prohlášení, přivodila tedy stav, který přes
22* svou odstranitelnost znamená poškození otce ženichova v jeho zákonných právech. Ocenění v penězích toto poškození ovšem nepřipouští a není zde tudíž podmínek §§. 200. a 201. lit. a) tr. z. Jinak ale jsou ve skutkovém a v právním ohledu dány všechny známky přestupku podvodu dle §§. 461. a 197. tr. z. a bylo proto dle §. 288. č. 3. tr. ř. obžalovanou ihned v tomto smyslu odsouditi.
(Rozhodnutí kasačního soudu ze dne 3. března 1916, č. j. Kr III 318/15|1.)
—x.

Citace:

Ověřením podpisů na t. z. „svolení (zákonného zástupce) ke sňatku" farním úřadem nestává se listina veřejnou.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1916, svazek/ročník 25, číslo/sešit —x., s. 347-350.