V. Právo dědické.

§ 38. Pojem dědického práva.

Dědické právo řídilo se původně rodinným právem majetkovým a bylo vlastně jeho částí. Protože v nejstarší době spočívalo rodinné právo majetkové na rodinném nedílu a na společném vlastnictví, vytvářelo se dědické právo teprve ponenáhlu z rodinného práva majetkového. Vznik dědického práva je totiž v úzké souvislosti s vývojem vlastnictví individuálního a vzniká teprve tehdy, když se vyvíjí individuální vlastnictví. Proto vzniká dříve dědické právo na movitostech než na nemovitostech.
V nejstarší době, kdy mezi členy nedílné rodiny vládne společné vlastnictví, smrtí jedné osoby v rodině ničeho se nemění, jen jiné osoby se střídají v nedílné rodině a stejně užívají rodinného jmění. Rodinný nedíl poskytuje otci v rodině právo, aby rodinu řídil, ale otec nemůže majetek volně zcizovati. Cílem těchto ustanovení jest, aby rodinný majetek zůstal neztenčeně zachován rodině. Zemře-li otec, vstoupí na jeho místo synové, kteří nabývali plného práva k rodinnému majetku, k němuž měli právo již za života otcova. Po smrti otcově mohli synové zůstávati dále na nerozděleném majetku rodinném a býti tudíž dále v nedílnosti.
Původně v nedílné rodině není tudíž žádného práva dědického, nýbrž rodinný majetek přesouvá se s osob na osoby jiné, po př. zůstávají-li osoby v nedílném vlastnictví, jedná se pouze o akrescenci. V dalším vývoji, když zpravidla jen užší rodina žije v nedílnosti, kdežto vzdálenější příbuzní se již od nedílné rodiny oddělili, lišil se užší a širší kruh dědiců a rozeznáváno bylo mezi nedílnými a oddělenými příbuznými. Obě tyto skupiny se pak v dědickém právu řídily zvláštními předpisy.
Dědické právo se v základě neliší od jiných rodinných práv majetkových, které rovněž spočívají na rodinném příbuzenství a na majetkové nedílnosti v rodině. Kdo je dědicem, o tom rozhoduje především a nejprve krevní příbuzenství v rodině. Má tudíž přednost dědická posloupnost podle příbuzenství (posloupnost přirozená) a nikoli posloupnost, která byla založena projevem vůle zůstavitelovy, t. zv. poslou pnost zvolená. Zůstavitelův projev vůle je ve starším vývoji v dědickém právu odsunut do pozadí (Solus deus heredem facere potest, non homo. Ubi sanguinis, ibi et successionis cessat ratio.) Zůstavitel nemohl svým projevem rušiti a měniti posloupnost přirozenou a posloupnost zvolená se připouštěla jen, pokud neporušovala posloupnost přirozenou.
Tato charakteristická známka je vlastní všem právům v jejich prvotním vývoji a je ovšem charakteristickou pro práva, kde rodinný nedíl zůstal velmi dlouho, jako je tomu ve slovanských právech ve střední Evropě.
Protože pozůstalost se dědí, jak plyne krev v příbuzenstvu, nezná dědické právo ve středověku posloupnost ascendentů a teprve postupně jest tato posloupnost uznávána.
Dědické právo zná nejen zvláštní posloupnost v movitosti a nemovitosti, což bylo způsobeno odlišením právních předpisů o movitostech a nemovitostech, ale nezná také universální posloupnosti, která byla neobyčejně zdůrazňována v právu římském. V pozůstalosti byly rozeznávány i jednotlivé skupiny věcí podle jednotlivých práv, která na nich upravovala právní poměry, na př. podle práva lenního, zemského a p.
Pozůstalosti nabýval dědic ve starším právním vývoji bezprostředně smrtí zůstavitelovou, neboť odpadl důvod, pro nějž nemohl rodinného majetku plně užívati. Nabytí dědictví bylo naprosto nezávislé od projevu vůle dědicovy. Také zůstavitel nemohl o tom učiniti žádného projevu své vůle. Proto se v německém právu vyskýtá pravidlo: »der Tote erbt den Lebendigen«, t. j. mrtvý činí dědicem živého. (Stejně tak se pravilo v právu francouzském: »le mort saisit le vif«.) Zásada tato se uplatnila, i když byl dědic v době smrti zůstavitelovy vzdálen anebo byl-li neznám, po př. měl-li kdo třetí pozůstalost neoprávněně v držbě. Z této zásady plyne, že ve středověku nebyla hereditas iacens.
Protože byla středověkému právu cizí zásada, že v dědici žije vlastně dále osobnost zůstavitelova, bylo ovšem rovněž pravidlem, že osobněprávní poměry zůstavitelovy byly neděditelny. Zvláště určité dluhy zůstavitelovy jeho smrtí zanikaly. S tím souvisí otázka další, jak a pokud ručil dědic za zůstavitelovy dluhy. Otázka tato byla ve střední Evropě různě upravena. Někde bylo ustanoveno, že dědic ručí za dluhy zůstavitelovy jen do výše pozůstalosti. Za některé jeho dluhy vůbec neručí. V některých právech je ustanoveno, že ručí z pozůstalosti jen movitostmi, později ručil i nemovitostmi.
Bylo-li více dědiců stejně vzdálených, nabývali pozůstalosti společně v nedílný majetek. Každý z nich mohl ovšem žádati z nedílného majetku svůj díl.
V novějším právním vývoji se dědická posloupnost změnila. Byly recipovány římskoprávní zásady, zvláště že dědic nenabývá dědictví bezprostředně smrtí zůstavitelovou, nýbrž teprve prohlášením, že dědictví nastupuje. Zásadu tuto přijala některá partikulární práva a zvláště také občanský zákoník rakouský. Některá práva však přece podržela zásadu dřívější, podle níž není žádné hereditas iacens, nýbrž dědic nabývá dědictví smrtí zůstavitelovou. Zásada tato uplatnila se v občanském zákoníku německém a v právu uherském. Dědic ovšem může napadlé dědictví odmítnouti.
Podle rak. obč. zákoníku jest také předepsáno, že dědic nesmí se uchopiti dědictví svémocně a nestačí ani přihláška dědicova, nýbrž jest třeba, aby pozůstalost byla ve zvláštním řízení projednána soudem a dědici pak odevzdána. Novější právní vývoj stejně jako římské právo dal plnou volnost zvolené posloupnosti a připustil uplatnění vůle zůstavitelovy, omezuje ji jen nepatrně ve prospěch zákonných dědiců. Přijata byla také zásada universální sukcesse a s ní i beneficium inventarii. Některá partikulární práva (právo saské) přidržela se staršího systému a omezují ručení dědice za dluhy zůstavitelovy jen na pozůstalost, některá práva (pruský Landrecht a obč. zák. něm.) zaujala stanovisko uprostřed těchto systémů: omezují ručení dědiců jen do výše pozůstalosti, po určité lhůtě však, nebylo-li použito beneficia inventarii, ručí dědic neomezeně.
V novějším právním vývoji byla přijata také zásada, že mezi spoludědici vzniká odevzdáním pozůstalosti spoluvlastnictví. V těch právech, kde nápad pozůstalosti nastává smrtí zůstavitelovou, byla však zachována zásada starší: mezi spoludědici nastupuje společné vlastnictví, které mezi nimi trvá až do rozdělení dědictví. Jest tomu tak v právu německém a v právu uherském.

Citace:

RAUSCHER, Rudolf. § 38. Pojem dědického práva. Přehled dějin soukromého práva ve střední Evropě. Nástin přednášek. Bratislava: Nákladem vlastním, 1934, s. 136-139.