K extradici Dr. Paveliče a Evžena Kvaterníka

z Italie do Francie v souvislosti s atentátem na jugoslávského krále Alexandra I.Sjednotitele v Marseille byly v našem i cizozemském denním tisku připojovány komentáře, jež mnohdy svědčily o neznalosti zásad vydávacího práva. Totéž platí i o vydání podplukovníka Ivana Perčeviče z Rakouska do Francie. O podstatě t. zv. belgické atentátní doložky byla zmínka již v minulém sešitě Právníku (str. 673 tohoto ročníku). Tu budiž poukázáno ještě k předpisům, podle nichž se řeší shora citované konkrétní extradiční případy.
Vydávací styk mezi Italii a Francií jest upraven úmluvou z 12. května 1870 o vydávání zločinců, která ve čl. 3 stanoví jen, že politické trestné činy jsou ze smlouvy vyňaty (les crimes et délits politiques sont exceptés de la présente convention). Atentátní doložka se v této úmluvě nevyskytuje. Mezi oběma státy byla později sjednána ještě extradiční smlouva z 28. září 1896, týkající se Tunisu, která ve čl. 5, odst. 2 výslovně obsahuje i atentátní doložku, avšak této smlouvy nelze použiti přímo na extradiční věc Paveličovu a Kvaterníkovu, neboť jí upravuje se výlučně jen italský a francouzský extradiční styk s Tunisem.
Podle vyhlášky z 5. března 1921, č. 238 BGBl. zůstala mezi Rakouskem a Francií v platnosti státní smlouva ze 13. listopadu 1855 o vydávání zločinců (č. 12/1856 ř. z.) s doplňkem z 12. února 1869 (č. 56/1869 ř. z.). Tato smlouva rovněž neobsahuje atentátní doložky, kterou by byla dána povinnost vydati královraha neb účastníka kralovraždy, byť šlo jinak o čin politický nebo s ním souvislý. O deliktech politických se tato smlouva vůbec nezmiňuje.
To jsou předpisy smluvní, mezistátní.
Pokud jde o zákonné vnitrostátní vydávací právo, platné v Italii, stanoví čl. 13 ital. tr. zák. (1930), že podmínky extradice se řídí za prvé italským trestním zákonem, za druhé extradiční smlouvou a za třetí mezinárodní zvyklostí (dagli usi intemazionali). Vydání lze povoliti i mimo smluvní povinnost, pokud smlouva je nezakazuje. (L’estradizione può essere conceduta od offerta, anche per reati non preveduti nelle convenzioni internazionali, purché queste non ne facciano espresso divieto.)
Zákonné vydávací právo rakouské je dotud shodné s československým. Nezakazuje vydání pro politické trestné činy, ale neobsahuje ani atentátní doložky. § 41 rak. trest. zák. (1852) nařizuje říditi se extradiční smlouvou, je-li s tím kterým státem sjednána. Proto v kladném případě je zákonné vydávací právo pramenem jen podpůrným a je nutno užiti speciálních ustanovení smluvních, které jsou součástí právního řádu rakouského (rozh. 2095 víd. sb.).
Z citovaných předpisů plyne, že zákonné vydáwací právo italské připouští možnost vydati v mezích atentátní doložky, mezinárodní to zvyklosti (zdůrazněné i shora uvedenou smlouvou z roku 1896), kdyžtě italsko-francouzská úmluva z roku 1870 jen stanoví, že politické delikty jsou z ní »vyňaty«, ale »nezakazuje« jinak výslovně vydání pro ně. Poněvadž pak smlouva rakousko-francouzská o politických deliktech se vůbec nezmiňuje, tu při podpůrném užití zákonného vydávacího práva nutno zastávati, že i Rakousko by mohlo vydati v mezích atentátní doložky stejně jako Italie.
Avšak smluvní povinnost vydati shora uvedené osoby nemá ani Italie ani Rakousko, čili vládě francouzské nevzešel smluvní extradiční nárok na vydání Paveliče a Kvaterníka z Italie, resp. na vydání Perčeviče z Rakouska.
Kronberger.

Citace:

KRONBERGER, František. K extradici Dr. Paveliče a Evžena Kvaterníka. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1934, svazek/ročník 73, číslo/sešit 22, s. 710-711.