Dva případy dohlédací stížnosti ve věcech přestupkových (§ 15. tr. ř.).

I.

Rozsudkem okresního soudu uznán byl obviněný X vinným přestupku podvodu, spáchaného lstivým vylákáním částky 15 K 96 h za několikadenní stravu a nocleh v hostinci, i odsouzen k týdennímu vězení in contumaciam, odpykávaje si tehdy 3 měsíční žalář u zemského soudu ve Vídni. Rozsudek prohlášen mu byl — třeba že neprávem, poněvadž o to rekvirován býti měl příslušný soud okresní — prostřednictvím zemského soudu vídeňského, a tu obviněný z rozsudku ohlásil i provedl protokolárně odvolání, v němž, aniž výslovně řečeno, zda odvolává se z výroku o vině neb trestu, či z důvodů zmatečnosti, žádal, »aby odvolání bylo vyhověno, rozsudek prvního soudce byl zrušen a osvobozující rozsudek vydán«. Z vývodů odvolacích bylo zřejmo, že obviněný vůči zjištěním prvního soudce popírá podvodný úmysl a tedy i vinu, a že stižen cítí se spolu i tím, že nebyly připuštěny jeho návrhy na výslech svědků o určitých jím za důležité pro posouzení věci považovaných okolnostech; běželo mu tedy věcně o odvolání co do výroku o vině a z důvodu zmatečnosti dle § 468., č. 2. a § 281., č. 4. tr. ř. (případně též § 468., č. 3. a § 281., č. 9. a tr. ř.). Že rozsudku vytýkal zmatečnost, jde zdánlivě na jevo i z jeho žádostí za zrušení rozsudku.
Rozhodnutím odvolací stolice bylo odvolání v sezení neveřejném na základě § 469. tr. ř. zamítnuto, poněvadž »ohlášeno bylo pouze všeobecně, aniž by kusy, proti nimž směřuje, či důvody zmatečnosti, pro které bylo podáno, jednotlivě a určitě byly poznačeny bývaly«. — 285 —
Když rozhodnutí toto obviněnému opětně prostřednictvím rekvisičního oddělení zemského soudu vídeňského bylo publikováno, zažádal X., uznávaje výslovně právoplatnost rozsudku odsuzujícího, protokolárně za obnovu trestního řízení, odvolávaje se v podstatě na vývody svého původního odvolání, jakož i na okolnost jako novum myšlenou, že prý i v několika dřívějších případech stejným způsobem dluhy kontrahoval, ale vždycky dodatečné zaplatil. Pro případ zamítnutí žádosti této a eventuelní stížnosti proti takovému zamítnutí současně vyhražené zažádal, aby trest směl si odpykati u některého vídeňského okresního soudu.
Žádost za obnovení řízení soud zamítnul, neshledav takových nových okolností, jež by byly způsobilé jeho osvobození dle § 353., č. 2 tr. ř. přivoditi, povolil však současně dle § 361. (480.) tr. ř., vyslechnuv prve veřejného žalobce, zatímně zastavení výkonu trestu.
Do usnesení tohoto stěžoval si X., jenž zatím byl z trestní vazby vídeňského zemského soudu propuštěn, opětně protokolárně u jmenovaného soudu jako soudu dožádaného o publikaci zamítavého usnesení, dovozuje novost a závažnost skutečností, žádost za obnovení řízení podpírajících, věcnými vývody. Spolu však podal pro případ, že by stížnosti jeho se nevyhovělo, vedle § 15. tr. ř. stížnost dohlédací k soudnímu dvoru druhé stolice proti prvnímu rozhodnutí soudu odvolacího, jímž totiž bylo odvolání jeho z formálních důvodů jako nedostatečné zamítnuto a odůvodnil ji podstatně takto: »Tím, že stížnost jeho byla vzata k soudnímu protokolu, byl ve směru formálním úplně kryt a nemůže býti činěn zodpovědným za formální přehlédnutí protokolujícího soudce; mělo tedy protokolární odvolání eventuelně býti vráceno ku doplnění a opravě1 a to tím spíše, že obviněný — jsa ve vazbě — byl na ochranu soudu poukázán. Takového doplňku však že ani třeba nebylo, poněvadž z celého obsahu odvolání bylo patrno, že se obviněný dovolává osvobození, protože není vinen, že tedy cítí se stiženým výrokem o vině, případně též trestu a že i zmatečnost spatřuje v rozsudku, jenž pominul výslech svědků. Duch zákona pak nevyžaduje, aby terminy zákonné byly slovně uvedeny, pokud jen z důvodů odvolacích jasně na jevo jde, čeho se odvolatel domáhá.«
Dohlédací stížnost vyzněla slovy: »Žádám o rozhodnutí vrch. zemského soudu.«
Soud odvolací stížnosti do zamítnutí žádosti za obnovu řízení z důvodů věcných nevyhověl.
Rozhodnutí toto sděleno s obviněným prostřednictvím okr. soudu ve Favoritech jako fóra domicilii spolu s podotknutím, že rozhodnutí o jeho stížnosti dohlédací bude vyžádáno až po výkonu — 286 —
trestu. Obviněný prohlásil k soudnímu protokolu, že nález odvolacího soudu béře na vědomost a zažádal o delegaci okresního soudu ve Favoritech ku výkonu trestu, vysloviv se o své dohlédací stížnosti v ten rozum, že přímo u okresního soudu nalézacího učiní prohlášení, zda-li při této stížnosti setrvává.
Okresní soud předložil nyní prostřednictvím soudu odvolacího spisy za účelem rozhodnutí žádosti za delegaci, nevyčkav, až zmíněné prohlášení obviněného došlo. Vrchní zemský soud však spisy vrátil s příkazem, aby prohlášení toto bylo od obviněného opatřeno, což se zatím již bylo stalo a nezabývav se žádostí za delegaci, vydal v sezení neveřejném po slyšení vrchního státního zástupce u výkonu práva dohlédacího dle § 15. tr. ř. nález, jímž rozhodnutí zemského jako odvolacího soudu, zamítnuvší odvolání obviněného z rozsudku okresního soudu, bylo zrušeno a soudu odvolacímu nařízeno, aby od obviněného dal vyžádati si prohlášení ve lhůtě k tomu určené, kterými body rozsudku prvního soudce cítí se stižen, zda výrokem o vině neb trestu, neb soukromoprávních nárocích, pokud se týče, které důvody zmatečnosti chce dovoditi a pak aby, přihlížeje k tomuto prohlášení, nové rozhodnutí vydal a to z těchto
důvodů:
Vrchnímu soudu zemskému nepřísluší právo zkoumati, vyhovuje-li rozhodnutí soudu odvolacího zákonu, ježto dle § 463. tr. ř. proti rozsudkům okresního soudu, v nepřítomnosti obžalovaného vydaným (nepřihlížejíc k právu odporu dle § 478. tr. ř.), toliko opravný prostředek odvolání k sborovému soudu I. stolice se připouští a poněvadž by toto rozhodnutí soudu odvolacího pouze stížností ku hájení zákona mohlo býti v odpor vzato.
Avšak citované rozhodnutí soudu odvolacího, které by ve věci samé bylo nedotknutelným, spočívá na chybě justičním orgánům se přihodivší, na nesprávnosti v úředním jednání (Unrichtigkeit in der Geschaftsfúhrung), kteréž obžalovaný nezavinil a jež proto také jemu nesmí býti na škodu.
Odvolání podáno bylo obžalovaným protokolárně. Úředník, jenž je sepisoval, měl dle zákona povinnost, obžalovaného na příslušná zákonná ustanovení upozorniti a k potřebným údajům příměti (§ 322. jedn. ř.). Nevyhovuje-li odvolání těmto požadavkům, pak nemohlo býti podkladem rozhodnutí, nýbrž mělo býti nařízeno jeho doplnění, neboť obžalovaný byl, jak správně poznamenává, kryt tím, že odvolání bral do protokolu soudce.
Poněvadž tedy běží pouze o formální nedostatek a poněvadž tomuto soudu vedle zákona přísluší právo pečovati o odstranění takových vad (§ 15. tr. ř., §§ 75. a 76. org. zák. a § 409. jedn. ř.), bylo dohlédací stížnosti obžalovaného vyhověli, citované rozhodnutí — 287 —
soudu odvolacího zrušiti a tomuto naříditi, aby po příslušných doplňcích nové usnesení učinil.«
Obžalovaný, jenž na to odvolání své protokolárně doplnil, ohlásiv je co do výroku o vině a trestu i z důvodů zmatečnosti, byl posléze po provedení důkazů jím původně nabídnutých odvolacím soudem z obžaloby osvobozen.
(Rozhodnutí vrchního zemského soudu v Brně ze dne 1. dubna 1904, č. j. D. 30./4. / 1.

II.

Rozsudkem krajského jako odvolacího soudu osvobozen byl J. V. z obžaloby pro přestupek proti bezpečnosti cti dle § 496. tr. z. a soukromému žalobci F. K. uložena usnesením dle § 390. tř. ř. náhrada nákladů trestního řízení první a druhé stolice.
Soukromý žalobce, jemuž náhrada nákladů soudně vyplacených (svědečného per 88 K) byla předepsána, zažádal u soudu odvolacího, by náklady trestního řízení prohlášeny byly za nedobytné, dovozuje, že jako odborný učitel měšťanské školy při ročním platu 2450 K starati se má o 4 dítky ve věku od 6 do 11 roků a o nemocnou manželku, jejíž dlouhá s opětovným pobytem v nemocnici spojená choroba zavinila, že se soukromý žalobce i zadlužil.
Okresní soud, jemuž žádost tato k vyřízení byla odstoupena, žádosti nevyhověl podstatně z toho důvodu, že při vylíčených poměrech příjmových a způsobilosti úvěrní obviněného nelze apriori říci, že jsou tu podmínky § 391. tr. ř. (ohrožení vlastní obživy neb zákonitých závazků alimentačních), kteréhožto ustanovení zákona výslovně pouze o obviněném mluvícího ovšem i o soukromém žalobci analogicky užiti sluší. § 391. tr. ř. praví: »Trestní náklady budtež jen potud vymáhány, pokud dle uznání soudu« nenastává zmíněné ohrožení a zdá se tedy, že zákon počítá i s možností částečného vymožení; i nelze proto bez pokusu o nucené vydobytí, při němž šetří se beztak existenčního minima zákonného i ostatních exekučních privilegií, předem již nedobytnost trestních nákladů vysloviti.
Soukromý žalobce do usnesení toho si stěžoval, poukazuje jednak na to, že předepsaná mu částka 88 K jest toliko částí nákladů trestního řízení, jež budou daleko vyšší (náklady obhajování právním přítelem), jednak dovozuje nepřípustnost analogického použití pravidel o existenčním minimu a exekučních privilegiích.
Krajský soud stížnosti vyhověl, shledav, že při vylíčených poměrech soukromého žalobce (četná rodina, dlouhá choroba jeho manželky a zadlužení) jsou tu podmínky § 391. tr. ř. a usnesení to doručeno i obviněnému. Tento podal z něho stížnost na vrchní zemský soud, jenž vyřídil ji v sezení neveřejném po slyšení vrch. státního zástupce takto: — 288 —
Stížnost se jako nepřípustná zamítá. Spolu však podepsaný sborový soud druhé stolice, vykonávaje dohlédací právo jemu dle § 15. tr. ř. příslušející, opravuje usnesení v odpor vzaté v ten rozum, že prohlášení nedobytnosti trestních nákladů se na náklady v § 381., čís. 4. tr. ř. uvedené nevztahuje a to z těchto
důvodů:
Dle § 391. tr. ř. sluší náklady trestního řízení od odsouzeného jen potud vydobyti, pokud se tím dle uznání soudu neohrožuje jeho obživa neb nezbraňuje se mu splniti ony povinnosti, které má . . . . . . ku obživě svých příslušníků.
Ustanovení tohoto užiti jest beze vší pochyby i o náhradní povinnosti soukromého žalobce neb soukromého účastníka (§ 390., odst. 1. tr. ř.) resp. falešného oznámce (§ 390., odst. 3. tr. ř.).
Toto ustanovení zákona dotýká se však toliko oněch nákladů, jež ze státní pokladny byly zálohou vyplaceny a jichž z moci úřední pro tuto vydobyti sluší.
To plyne jasně z posledního odstavce § 381. tr. ř., jakož i z §§ 138., 139. a násl. instrukce pro trestní soudy.
Usnesením, jímž náklady trestního řízení prohlášeny byly za nedobytné, nebyl tedy dotčen okruh zájmů stěžovatelových i nemá proto v té příčině vůbec žádného práva stěžovacího.
By však předešlo se mylnému výkladu usnesení v odpor vzatého, uznal sborový soud druhé stolice jako úřad dohlédací za vhodno výslovně připomněti, že prohlášení nedobytnosti nevztahuje se na náklady zastupování, spadající pod ustanovení § 381., čís. 4. tr. ř.
(Rozhodnutí c. k. m. sl. vrch. zem. soudu ze dne 10. ledna 1908, č. j. D. 3/8 / 4
Dr. Rössel.

První soudce tak neučinil, poněvadž neshledal ve způsobu, jak odvolání bylo ohlášeno a provedeno, věcných vad (plen. rozh. nejv. soudu ze dne 11. prosince 1874, č. 10776, nor. 37).

Citace:

Dva případy dohlédací stížnosti ve věcech přestupkových (§ 15. tr. ř.). Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1908, svazek/ročník 17, číslo/sešit 6, s. 298-302.