Oprávnění k žalobě odporovací ve smyslu § 37. ex ř. mění se exekučním prodejem předmětů, k nimž přísluší osobám třetím právo, jež výkon exekuce nepřípustným činí, v nárok na žalobu z bezdůvodného obohacení.

Hospodářská správa velkostatku v R. prodala dle vzorku obchodníku L. a na jeho příkaz téhož nástupci obchodníku M. dráhou na železniční stanici v Podmoklí dodala vagon hrachu za 2.300 K.
M. zboží během jeho dopravy do Podmokel prodal rovněž dle vzorku obchodníku Z., poslednější je v místě určeném ihned po dojití prohlédl, přijetí však odepřel z důvodu, že neodpovídá vzorku, zpravil o tom písemně svého předchůdce M., týž stejným způsobem obchodníka L., ten oba dopisy odeslal hospodářské správě v R. s doložkou, »že si ohledně zboží neví rady a očekává od velkostatku dalších pokynů«.
Velkostatek dopis L. i jeho nástupcův pominul mlčením a podal žalobu proti L. na zaplacení kupní ceny per 2300 K za hrách, který zůstal ležeti v Podmoklech. Žalobě té krajským soudem v Ch. vyhověno, potvrzující rozsudek odvolacího soudu na revisi žalovaného rozhodnutím nejv. dvoru soudního ze dne 4. dubna 1907, č. 4072, však změněn a žaloba zamítnuta z důvodu, že svrchu uvedeným opatřením kupující žalovaný zboží v čas a řádně pozastavil, vadnost zboží provedeným důkazem znaleckým zjištěna, pročež není žalovaný povinen ani zboží přijati ani zažalovanou kupní cenu zaplatiti.
Prve, nežli o revisi takto rozhodnuto, povolena byla obchodníku B. proti témuž žalovanému L. pro vykonatelnou pohledávku 450 K s přísl. dle kontumačního rozsudku okr. soudu v L. exekuce zabavením a prodejem hrachu udánlivě dlužníku L. patřícího a v Podmoklech uloženého a z prodejového výtěžku vymáhaná pohledávka obchodníka B. per 450 K s přísl. celkem v obnosu 500 K rozvrhovým usnesením okres, soudu v D. přikázána právoplatně k zaplacení.
Po dojití citov. rozsudku nejv. soud. dvoru domáhala se hospodářská správa velkostatku v R. na obchodníku B. zaplacení obnosu 500 K témuž zmíněným rozvrhovým usnesením přikázaného.
Rozsudkem okr. soudu v L. bylo této žalobě vyhověno. — 242 —
Důvody:
Zjištěno, že hrách hospodářskou správou velkostatku v R. zaslaný nebyl obchodníku L. ani hmotně ani symbolicky — doručením příslušného nákladního listu nebo avisa — do vlastnictví odevzdán a od něho do vlastnictví převzat, rovněž tak nikoli jeho právnímu nástupci obchodníku M. a nástupci poslednějšího Z., ježto i M. i Z. přijetí zboží pro jeho vadnost odepřeli.
Hrách zůstal ve vlastnictví dodávající hospodářské správy, ač tato až do dojití rozsudku nejv. soud. dvoru ze dne 4. dubna 1907, čís. 4072, nalézala se v omylu ohledně svého právního poměru k odeslanému zboží.
Vlastnické právo hospodářské správy k tomuto zboží jeho prodejem v cestě exekuční proměněn v nárok na docílený výtěžek (praetium succedit in locum rei).
Tím, že z uvedeného výtěžku došla pohledávka nynějšího žalovaného — obchodníka B. za L. per 450 K s přísl. z rozsudku okr. soudu v L. celkem 500 K zaplacení, nastalo obohacení na straně téhož věřitele — nynějšího žalovaného —, neboť exekuce vedená proti dlužníku L. ve směru jinakém pro jeho naprostou nemajetnost byla by zůstala bezvýslednou.
Obohacení zmíněné jeví se bezdůvodným, neboť žalovaný — obchodník B. — k velkostatku v R., z jehož majetku byl uspokojen, nenacházel se v nijakém poměru právním.
Zaplacení stalo se prostřednictvím exekučního soudu omylem, přivoděným nynějším žalovaným, ježto vedl exekuci na objekt, patřící vlastnicky nikoli dlužníkovi L., nýbrž nynějšímu žalobci.
Nevadí, že žalobce proti vedení exekuce, ač o její povolení a výkonu řádně byl vyrozuměn, nebránil se prostředkem vytčeným v § 37. ex. ř.; nemohl tak učiniti již proto, že ve sporu současně vedeném u krajského soudu v Ch. proti obchodníkovi L. o zaplacení kupní ceny za hrách zaujal stanovisko — ač ovšem právně omylně — že kupující L. jest povinen kupní cenu zaplatiti za zboží jemu udánlivě řádně dodané a od něho prý také přijaté.
Opomenutým podáním odporovací žaloby dle § 37. ex. ř. nepozbyl žalobce svých vlastnických práv ke zmíněnému zboží a nároku na výtěžek za zboží to exekučně prodané, jehož část byla obrácena na zaplacení pohledávky nynějšího žalovaného za obchodníkem L.
Jest proto žaloba, domáhající se zaplacení obnosu obráceného z výtěžku prodejového na uspokojení pohledávky nynějšího žalovaného, v § 1431. obč. zák. odůvodněna, pročež jí vyhověno.
Tento rozsudek byl na odvolání žalovaného rozsudkem krajského soudu v Ch. potvrzen.
Důvody:
Rozsudkem nejv. soud. dvoru ze dne 4. dubna 1907, č. 4072, ve sporu hospodářské správy velkostatku v R. proti obchodníku L. — 243 —
na zaplacení kupní ceny per 2300 K za prodaný hrách implicite uznáno, že hospodářská správa zasláním vadného zboží smlouvu nesplnila a že kupující L. zaslaný hrách nepřevzal, že tedy zboží nepřešlo v jeho držbu, tím méně v jeho vlastnictví, poněvač se tradice nestala (§ 425, 426 a 429 obč. zák.).
Hrách zůstal ve vlastnictví hospodářské správy bez ohledu na osudy, které jej po zaslání stihly.
Právní stav ve smyslu rozsudku nejv. soud. dvoru utvářený nelze posuzovati okamžikem, kdy ono rozhodnutí bylo vydáno, nýbrž ex tunc, t. j. od té doby, kdy hrách byl L-ovi vztažně jeho příkazníkovi zaslán.
Zůstal-li však hrách sporný i po zaslání a uložení ve skladišti v Podmoklech vlastnictvím žalobce, pak jest samozřejmo, že exekuce odvolatelem na hrách jako domnělý majetek L-ův vedená byla vykonána neoprávněným způsobem s pominutím jediného a výlučného vlastnického práva nynějšího žalobce.
Exekuci možno vésti vždy jedině na majetek dlužníka a nikoli na majetek cizí.
Prohřešení se proti této kardinální zásadě způsobuje materielní bezpráví osoby třetí, jejíž práva jsou vedenou exekucí dotčena.
Poněvadž pak provedenou exekuci zničiti nelze, nutno provésti navrácení v předešlý stav tím, že se věřitelům, kteří došli zaplacení z peněz nikoli dlužníkových, nýbrž cizích, stejný obnos odejme a pravému vlastníku vydá, ježto jinak by věřitelé ti na úkor bývalého vlastníka předmětu v exekuci prodaného byli bezdůvodně obohaceni.
Hotovost, kterou nynější žalovaný z exekuce proti L-ovi vedené obdržel, má od té doby, kdy na jevo vyšlo, že hrách L-ovi vůbec nikdy nepatřil, bez důvodu (sine causa) a jest k jeho vrácení dle všeobecných zásad §§ 1431. a násl. obč. zák. povinen.
Namítka odvolatele, vrcholící tam, že žalobce, zmeškav žalobu vybavovací (§ 37. exek. ř.), není více k zpět požadování ceny tržní oprávněn, jest právě tak lichou jako jeho hájení, že vedl exekuci bona fide, tedy maje pevně a s ohledem na stav skutkový odůvodněně za to, že hrách patří L-ovi. Tak, jak věci stály, nemohla knížecí správa žalobu vybavovací vůbec podati. Stanovisko její během rozepře s L. vedené a i za exekuce proti němu prováděné bylo vždy takové, že hrách L-em koupený správně témuž prodala a dodala, a že tudíž L., který dle jejího mínění bezdůvodné přijetí odpíral, vlastníkem jeho se stal.
Opomenutí, vznésti žalobu do exek. prodeje hrachu, nezbavuje vlastníka všech jeho práv. Ovšem práva jeho vlastnická jsou na vždy praekludována, to jest pouhým důsledkem předpisu § 367. obč. z. a §§ 268. a 269. exek. ř.; než ex. řád nemínil tím zasáhnouti dále než-li pro řádné provedení exekuce a pro ochranu soudní dražby jest naprosto třeba. Nemínil tedy také vylučovati další náhradní nároky majitele prodané věci, když tento z jakýchkoliv příčin — 244 —
žaloby vylučovací nevznesl, přes to, že věc prodaná dokázané byla jeho a nikoliv dlužníkova.
Tím byl by zvrátil zásady práva materielního a toho nebylo exek. řádem zamýšleno.
Náhradní nárok (kondikční) majitele věci trvá tedy i po provedené dražbě, ba i po ukončení a provedení rozvrhového řízení dále, třebas by byl týž svá vlastnická práva nebyl uplatňoval. K tomu srovnej též předpisy §§ 231. odst. 4. a 258. odst. 2. exek. ř., jakož motivy vládní osnovy k § 35. exek. ř. dle materialii I. na straně 477 a násl. jmenovitě větu . . . Aber auch in dieser Beschránkung wird die Massregel dazu beitragen, die Geltendmachung eventueller Ersatzanspriiche auf dem Condictionswege in vielen Fällen vermeidlich zu machen.
Pro otázku obohacení se jest věcí vskutku vedlejší, zda-li odvolatel vedl exekuci bona fide či ne. Ostatně o bezelstnosti jest aspoň potud pochybovati, že odvolatel o existenci sporu mezi knížecí správou a L-em věděl neb aspoň dověděti se mohl.
Při obohacení a restituci stavu tím povstalého nepadá otázka dřívější bezelstnosti neb obmyslnosti na váhu. To z předpisu § 1431. ob. z. obč. zjevně plyne.
Jakmile osoba po zaplacení řádně předsevzatém se dodatně dozví, že předpoklad placení minul, že důvod k němu a k podržení zaplacené hotovosti odpadnul, pak také bez ohledu na jeho vědomí nastává povinnost k vrácení peněz, kterými by se obohatil.
Odvolatel nemůže také odkazovati na to, že placení nedělo se se strany ani žalobců ani L-a, nýbrž po správně provedeném řízení exekučním soudem samým. Neboť ex. řád ve svém § 283. zřejmě uvádí, že vydání výtěžků prodeje do rukou vym. věřitele stojí na rovno placení dlužníkem samým. Staví se tedy placení cestou exekuce uhražovací na roveň placení dobrovolnému (§ 1412. obč. zák.)
Pak ale se věci mají zde tak, že L. — vlastně za něho soud exekuční — z docíleného výtěžku zapravil vym. věřitele nikoliv penězy svými (jeho), nýbrž cizími, poněvadž peníze představující cenu věci, docíleny byly za předmět, který L-ovi vlastnicky nikdy nepatřil.
Pak ale přirozeně nastává placení vedle §§ 1431. a násl. ob. z. obč. Zásady tyto jsou v našem právu občanském uznány také v § 1447. posl. věta a možno též náš případ s použitím § 7. obdobně s hlediska § 1041. ob. z. obč. posouditi. V každém případě jest tedy odvolatel povinen vrátiti žalobci onen obnos, k jehož podržení schází každý důvod právní. Vrácení obnosu onoho děje se tedy z důvodu obohacení, poněvadž jeho postavení došlo nastalým zaplacením z cizího jmění výhody a prospěchem proti všemu právu a zákonu a to z důvodů obohacení. — 245 —
Možno však též tak učiniti z důvodu náhrady škody, poněvadž odvolatel tím, že vedl exekuci na věc cizí, dlužníku nenáležející, zasáhnul bez práva v majetková práva osoby třetí, předsevzal čin objektivně bezprávný, při čemž subjektivně provinil se tím, že nebera bedlivého zřetele k stavu věci sporem zahájeného a bez ohledu naň exekuci vedl a provedl. (§§ 1295., 1297. a 1323. ob. z. obč.)
Rozsudek soudce prvého není tedy právně mylný a bylo proto odvolání zamítnuto a rozsudek ten potvrzen.
Rozsudek soudu odvolacího byl na revisi žalovaného rozhodnutím nejvyššího soudního dvora potvrzen.
Důvody:
V dovolání uplatňovaný dovolací důvod § 503. č. 4 c. s. ř. jest bezpodstatný, právní posouzení případu se strany soudu odvolacího srovnává se spíše úplně se zákonem a vystihuje zejména jádro věci, že totiž účinek rozhodnutí nejv. soudu ze dne 4. dubna 1907, č. 4072 v rozepři předchozí dlužno vztahovati zpět již na dobu, kdy zboží žalobcem bylo zasláno, a že tím vše, co se událo před vynesením tohoto rozsudku, pro právní posouzení věci jest bezvýznamným.
Rozsudek III. stolice v předchozí rozepři ovšem pouze vyslovuje, že se zamítá žaloba, domáhající se kupní ceny 2300 K; z tohoto však neplyne, že tím nebyla také rozřešena otázka přechodu vlastnictví.
Vždyť šlo o věc jsoucí v obchodu, tedy ve vlastnictví a o splnění kupní smlouvy ohledně ní tvrzené.
Bylo-li pak rozhodnuto, že nenáleží zaplatiti cenu kupní, bylo tím přece také rozhodnuto, že nepřišla k místu smlouva kupní, pokud se týče že uzavřená smlouva je rozvázána a že každá strana podrží svoje.
Je-li pak otázka práva vlastnického ke spornému zboží rozřešena v ten způsob, že žalobce jest, pokud se týče zůstal jeho vlastníkem, je zřejmo, že na tuto, žalobci vlastnicky náležející věc, pokud se týče na její výtěžek, žalovaný nemůže vésti exekuci pro pohledávku jemu nikoli proti žalobci, nýbrž proti osobě třetí (L-ovi) příslušející, pokud se týče, že stalo-li se skutečně tak, tím bezdůvodně obohacen a tudíž dle § 1431, o. z. obč. zavázán jest, vrátiti to, oč jest obohacen.
Ježto § 1431. o. z. obč. obsahuje zcela všeobecně ustanovení, že lze žádati zpět věc, která byla dána omylem, byť by to byl omyl právní, a právo to nečiní nikterakž závislým na tom, nevzešly-li tomu, kdo žádá vrácení, jinak snad z důvodu jiného výhody více nebo méně nahodilé, je bezpodstatnou i namítka dovolatelova, že žalobci nevznikla žádná škoda, nýbrž spíše prospěch.
Že dále žalobce ohledně okolnosti, že zboží není vlastnictvím jeho, nýbrž L-era, byl v omylu právním, jenž opraven byl teprve — 246 —
několikrát dotčeným rozsudkem III. stolice, správně vyložil již soud I. stolice z důvodů schválených též soudem odvolacím.
Z toho však plyne, že nelze zde užiti § 1432. o. z. obč., na který se dovolatel odvolává, když žalobce až do vynesení onoho rozsudku III. stolice nevěděl, že není povinen, připustiti, aby pohledávka žalovaného z nejvyššího podání za prodané zboží byla zapravena.
(Rozhodnutí nejvyššího dvoru soudního ze dne 3. prosince 1907, č. 15444.) Dr. Jandečka.

Citace:

Oprávnění k žalobě odporovací ve smyslu § 37. ex ř. mění se exekučním prodejem předmětů, k nimž přísluší osobám třetím právo, jež výkon exekuce nepřípustným činí, v nárok na žalobu .... Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1908, svazek/ročník 17, číslo/sešit 5, s. 255-260.