Příspěvek k výkladu revisního důvodu omylného právního posouzení věci dle § 503., č. 4. c. s. ř.

Napsal Karel Flieder, dvorní rada při nejvyšším dvoru soudním a kasačním ve Vídni.
(Ostatek.)
V rámci dovolacího důvodu § 503., č. 4. c. s. ř. přezkoumává třetí stolice děj ať prvním, ať odvolacím soudcem zjištěný s ohledem na žalobní žádost a revisní návrh s hlediska právního, a to úplně samostatně a nezávisle od názorů soudů nižších. Omylné právní posouzení věci, vždy se zřetelem na žalobní návrh, na sporný předmět, na meritum, soudem odvolacím mohlo se státi nejrůznějším způsobem, tudíž použitím nepříhodného, přehlédnutím rozhodného předpisu, nesprávným výkladem jeho.1
Poněvadž však žalobní návrh může míti za předmět jak právo materielní (tedy na př. žalobu o zapravení kupní ceny, o uznání vydržené služebnosti atd.) tak — zde ovšem jen v omezených případech — právo procesní (tedy příkladmo: žalobu o obnovu, pro zmatečnost, nepřípustnost cizozemské exekuce, dání jistoty dle § 407. c. s. ř., zapravení přiměřeného odškodného pro svévoli dle § 408. c. s. ř.), dle toho také dovolací soud zkoumá, zda-li věc na základě daného práva materielního neb procesního (formálního) správně či mylně byla posouzena.
Nevylučuje se ani tu přezkoumání, kde zákon (§ 273. c. s. ř.) při náhradě škody, interesse, výživného a bolestného přenechává soudci stanovení obnosu podle volného uvážení, vždyť jedná se zde o to, přisouditi straně peněžitý obnos, jakýž jí dle práva přísluší.2
Nesprávné použití předpisů v podružných otázkách rázu procesního (formálního) sem nespadá, poněvadž se tyto věci tedy žalobního žádání nedotýkají.3
Řečeno již bylo, že nelze tento revisní důvod uplatňovati při nesprávném ocenění předsevzatých důkazů; to platí i pak, když právně omylně použito bylo zákonem stanovených pravidel důkazních (průvodních).4 Mnohotvárný život lidský jest nevyčerpatelnou studnicí nejrůznějších a nejrozmanitějších poměrů právních; bylo by tedy pošetilým, chtíti vypočítati veškeré ony případy, v nichž možno se dovolávati revisního důvodu omylného právního posouzení věci. Rada jejich je nekonečná, počet nepřehledný. Příkladmo jen uvádím případy, často se opakující, jaksi typické, kde revise z důvodů § 503., č. 4 c. s. ř. jest možná a nepochybná.
Přezkoumání soudem nejvyšším podléhá na příklad otázka, zda-li právní jednání odporuje dobrým mravům a je-li dle zákona dovoleno a přípustno; zda-li z jistého konání či opomenutí vyplývá zavinění5 (culpa); zda-li zjištěné okolnosti skutkové opravňují k závěru, že jest tu compensatio culpae, důvodu k rozloučení neb zrušení manželství, je-li tu držba věci neb práv, nabyl-li kdo vlastnictví neb práva zástavního. Nejvyšší soud samostatně posuzuje, je-li tu smlouvy dodavací neb komisionářské, je-li kdo držitelem bezelstným neb obmyslným (bona aut mala fides), možno-li jisté zařízení pokládati za stavbu, jisté prohlášení za vzdání se (Verzicht) neb zaručení, možno-li z jistých skutečností souditi na smlouvu mlčky učiněnou (§ 863. ob. z. obč.), nastalo-li vydržení neb promlčení, je-li smlouva úplatná neb darovací, koupě pevná (fix Geschäft), splátková, má-li strana způsobilost procesní, je-li obec vůbec a za jakých podmínek k právním činům způsobilou, sluší-li elektrický proud pokládati za věc movitou, jistý závod za továrnu a j. v.
Spornou je otázka, pokud soudu revisnímu přísluší samostatné právo, vykládati listiny (smlouvy, poslední pořízení, jednostranná jiná prohlášení a pod.).
V příčině listin možno rozeznávati trojí různý druh činnosti soudcovské, trojí způsob, kde soudce se listinou zabývati má.
Za prvé: Listiny možno použíti jako průvodu k dokazování skutečnosti, události mimo ni ležící a se stavší. Tu listina obsahuje příkladmo přiznání, jakési vysvědčení, dobrozdání neb aspoň známky (indicie) pro takovéto skutečnosti.
V těchto případech má listina sloužiti pouze k účelům důkazním a stanoviti její průvodní moc a význam, jest úkolem ocenění důkazů. Sem činnost soudu revisního nespadá, tu jest vyloučena.6 Toť nepochybno.
Za druhé: Přecházíme k případům, kde listina obsahu je prohlášení, právní jednání zakládající, kde mezi stranama jest ale nejisto a sporno, co vlastně osoby, listinu vystavivši měly na mysli, co vlastně tedy onou listinou mínily vyjeviti, prohlásiti.
Uvádím k porozumění snadnějšímu tři příklady: 1. Otec odkazuje v písemném posledním pořízení staršímu synu »svůj dům v X. s příslušenstvím mladšímu obnos peněžitý. 2. Rodiče, postupujíce svou usedlost synovi a snaše, vyhražují si »k svému úplnému zaopatření bez zkrácení sypaný výměnek«. Tam je sporno, odkázal-li otec synu dům s pozemky všemi, zde přísluší-li vdově výměnek v témže rozsahu, jako za žití obou manželů, tedy nezkrácený. 3. Pachtéř pozemků dle listiny bére na se mimo placení pachtovného též placení daní a přirážek. Sporno mezi stranami původními, mají-li se pod přirážkami vyrozumívati též příspěvky meliorační.
Že prohlášení v listině uvedené vskutku se stalo, zpravidla přiznáním pravosti podpisu na listině na jisto jest postaveno (§§ 294., 312. c. s. ř.).7
Nastávají nyní dvě otázky:
Odpovídá obsah listiny vůli stran či ne?
Odpovídá-li, v jakém smyslu sluší ono listinné prohlášení vykládati, čili jinými slovy, co měly při tom strany na mysli, co vlastně chtěly projeviti?
Odpověď na otázku prvou sluší zařaditi mezi úkol soudcovský, který se zjištěním skutečností zabývá.8
Odpověď k otázce druhé je těžší a spletitější.
Není předmětem tohoto pojednání rozebírati, jakým způsobem možno význam obsahu listin vyšetřiti a jak se tudíž smlouvy vykládají. Úkol ten spadá do oboru práva materielního.9 Pro naše pojednání stačí vytčení, že takový výklad může býti předsevzat dvojím způsobem,
1. buď tím, že se pouze a jedině používá pravidel vykládacích v zákoně vytčených, tak na př. ustanovení §§ 6.—8., 484., 655. a násl., 914.—916. ob. z. obč., čl. 278. a 279. a j. v., tedy včetně smyslu slovního, pravidel mluvnických, logických a pravidel zkušenostních (Erfahrungssätze);
2. aneb tím, že za účelem vyšetření pravé vůle stran, toho, co použitím slov a vět v listině obsažených strany vlastně zamýšley, berou se na pomoc okolnosti mimo listinu se nalézající, skutečnosti při sepsání listiny i po té sběhlé, což může se státi výslechem stran, na listině súčastněných, svědků dotyčných, právních zástupců spolupůsobících, znalců rčení a průpovědí v krajině obvyklých, zjištěním toho, jak strany již po léta smlouvu plnily a pod.
V prvém případě přísluší soudu revisnímu právo, aby ve své působnosti výklad stanovil a výklad nižších soudů mocí práva mu v § 503., č. 4. c. s. ř. uděleného samostatně přezkoumal. Náš nejvyšší soud práva toho také zásadně a v plné míře používá.
V případě druhém jest nepochybno, že nejvyššímu soudu jest účtovati se skutkovými okolnostmi, jak je byli soudové nižší zjistili. Vedou-li tyto okolnosti ku bezpečnému výkladu vůle stran a není-li předpis § 887. ob. z. obč. tomu na újmu — což v každém jednotlivém případě zvláště posouditi jest — bude soud nejvyšší výkladem nižších soudů, o skutkové zjištění se opírajícím vázán.
Vysvětlím to na určitém případě shora vzpomenutém.
Výslechem svědků a stran se zjistilo, že pronájemce naléhal na to, aby do smlouvy pojato bylo mezi ním a nájemcem zřejmě a pevně smluvené ustanovení, že tento přejímá bez srážky pachtovného veškeré daně, přirážky a příspěvky meliorační. Po vysvětlení právního zástupce, že není třeba, aby o příspěvcích melioračních zmínka se stala, poněvadž dle jeho názoru pod slovem: přirážky i příspěvky meliorační se vyrozumívají, upuštěno od toho, tyto ve smlouvě zvláště vyjádřiti.
V takovémto případě nejde o použití předpisů § 887. ob. z. obč., poněvadž ústní dohoda nerůzní se od obsahu listiny, došla ve smlouvě výrazu, ovšem volbou nevhodného slova, tak že zjištění pravé vůle stran a toho, co použitím slova: »přirážky« strany měly na zřeteli, ví že i soud revisní. Nemá tu tedy nejvyšší soud volnost vlastního, samostatného výkladu.
Ovšem věci by měly jinou tvářnost, kdyby spor se prováděl nikoliv mezi stranama, které měly na smlouvě účast, nýbrž mezi jejich nástupci neb vůbec osobami třetími. Pak ustupují skutečnosti, smlouvu sprovázející, do pozadí. Pro výklad smlouvy zbývá pak jen její písemný obsah.
Mutatis mutandis platí tu i o posl. pořízení a jiných jednostranných prohlášeních.
Připomínám však ihned, že nejvyšší soud náš i v těch případech, kde nižší soudy použily k výkladu obsahu listiny okolností mimo ni se nalézajících (»tatsächliches Auslegungsmaterial«), vindikuje si právo samostatně listinu vyložiti, tudíž k jsoucnosti dovolacího důvodu č. 4. § 503. c. s. ř. přisvědčiti, pozná-li, že v konkrétním případě rozhoduje jedině obsah listiny, bez ohledu na vykládací pomůcky mimo ni ležící a že těchto v určitém případě vůbec užito býti nemělo. Pak skutkový materiál vykládací pomíjí a pouze pravidelného, řádného v zákoně stanoveného se dovolává. Za třetí. Zde máme na mysli ony případy, kde nepochybným jest jak obsah listiny, tak i předmět vůle stran, jasným a zřejmým tedy, co strany měly na mysli, co vyjádřiti mínily.
Sporným zůstává jen právnické posouzení, podřadění obsahu listiny zákonnému ustanovení neb jinému závaznému předpisu, na př. je-li smlouva úplatná či ne, je-li ku její platnosti zapotřebí formy spisu notářského, představuje-li smlouvu kupní neb komisionářskou a pod.
Že toto čistě právnické posouzení věci podléhá přezkoumání soudem dovolacím, věda i soudnictví jsou za jedno.
Tím blížím se ku konci.
Zbývá jen ještě zmíniti se několika slovy o těch případech, o nichž sporno, spadají-li do oboru skutkového, neb-li jsou svou povahou předmětem právnického rozboru.
Pro právo trestní máme základ spolehlivější. Toť pochopitelno, uváží-li se, že trestní řád jest bezmála o čtvrt století déle v platnosti než civilní soudní řízení.
Judikatura soudu zrušovacího, majíc stále na paměti předpisy §§ 258. a 288., č. 3. ř. s. tr., dospěla tu již k určitým, vyhraněným výsledkům.
Tam, kde otázka skutková zasahá hluboce do otázky právní, obě takřka nerozlučně jsou spojeny, kasační soud přiznává si právo k posouzení, zda-li výrok soudce prvého nesvědčí o mylném posuzování v otázce právní.
Případy tyto známy jsou pod názvem: quaestiones mixtae. K takým smíšeným otázkám patří příkladmo výrok, že žalovaný mohl (či nemohl) postřehnouti nebezpečí svého jednání, že hrozba byla způsobilou, vzbuditi v osobě ohrožené důvodné obavy, že použitý prostředek byl způsobilým k vyvolání omylu a klamu, že pronesené obvinění mohlo vésti k trestnímu šetření, že při poskytování úvěru bylo zneužito nouze, nezkušenosti dlužníkovy, že padělání známky ochranné stalo se způsobem ke klamu způsobilým a pod.10
Zásad těchto užiti jest ovšem i v řízení civilním. Vždy a všude sluší míti na zřeteli, že možno čeliti výroku soudů nižších ohledně otázky skutkové revisí o důvod č. 4. § 503. c. s. ř. se opírající, dá-li se prokázati, že zjištění a úsudek právní z něho vyplývající ve věci samé jest právně omylným.
Úmysl, kterým strany byly při jednání právním ovládány, jest součástkou jejich vůle; poněvadž však tuto řaditi jest ku vnitrným stavům, na které jest souditi ze zevnějších zjevů, i zjištění úmyslu stran patří k otázce skutkové. Skutkovým zjištěním nižších soudů jest soud nejvyšší vázán, což platí i ohledně úmyslu.11 Přezkoumání třetí stolicí by možno bylo jen v tom směru, kde zákon při jistých právních jednáních (na př. naříkatelných dle zákona odpůrčího) vyžaduje úmyslu zvláštního a kde nižší soudce úmysl zákonem požadovaný právně omylně vyložil. Pak mylný výrok soudce nižšího týče se vlastně věci hlavní. Praxe nejvyššího soudu není v této věci ještě pevně ustálena.
Ještě několik slov o rozdílu mezi právem obyčejovým a místními obchodními zvyklostmi, pokud týž látky naší se dotýká.
Právo obyčejové (čl. 1. obch. zák.) jest podpůrným, objektivním právem. Podléhá tudíž všeobecným předpisům pro použití práva objektivního.
Soudu revisnímu jest k němu z povinnosti úřadu zříti, pokud mu známo jest, třebas by se strany práva obyčejového nebyly dovolávaly.
Nesprávné použití práva obyčejového (Handelsgewohnheitsrecht, Handelsgebrauch) zakládá tudíž dovolací důvod § 503., č. 4. c. s. ř.12
Poněkud jinak se to má při místních obchodních zvyklostech (ušance, faktische, uneigentliche Handelsgebräuche) dle čl. 279. obch. zák.13
Zvyklosti podobné nejsou žádným právem objektivním, slouží z pravidla za prostředek k výkladu vůle stran a platí jen vůči tomu, kdo se jim podrobil, pak ale také proti zákonu dispositivnímu. Obchodních zvyklostí nemůže dovolací soud použiti, ne- ní-li jejich existence v rozsudcích nižších soudů zjištěna. Stalo-li se ale tak, pak i nejvyšší soud z povinnosti úřadu k nim přihlíží a i pomocí nich právní podstatu a význam obchodů vykládá. V tomto směru podrobeno jest právní posouzení, za pomoci právních zvyklostí učiněné taktéž revisnímu důvodu nesprávného právního posouzení věci. Shora bylo vyloženo, že zjistiti vůli stran jest úkolem a předmětem rázu skutkového, v kterémž směru soud dovolací mimo jisté případy výkladů listin vázán jest zjištěním, soudy nižšími se stavším. Byla-li tudíž vůle stran při právním jednání pomocí obchodních zvyklostí případně i jiných prostředků důkazních v jistém směru na jisto postavena, zjištění takové rázu skutkového nepodléhá přezkoumání na základě revisního důvodu č. 4. § 503. c. s. ř.14
Je-li právní názor stiženého rozsudku mylným, rozhodnutí samo však při použití správného předpisu přes to ve věci odůvodněno, mine se revise dle § 503., č. 4. c. s. ř. účinkem.15 Že tímto pojednáním není veškerá látka vyčerpána, toho dobře jsem si vědom. Nesnadnost látky vybízí ku zvláštní opatrnosti a brání tomu zabíhati do dalších podrobností.
Snad se mi postupem času podaří mezery zde stávající vyplniti a přispěti tím k dalšímu vytříbení názorů, této látky se týkajících. Dojde-li pojednání toto povšimnuti a porozumění i v řadách těch, kteří k výkonu spravedlnosti sepisováním revisí spolupůsobí, zajisté se z toho spisovatel bude těšiti. Opakuji s důrazem: Kdo dovolání buduje na základě revisního důvodu omylného právního posouzení věci, nechť má povždy na zřeteli skutková zjištění soudu odvolacího, která týž buď sám učinil (viz §§ 488. a 489. c. s. ř.), neb převzal z rozsudku soudu prvního.
Poslednější nastane ve dvou případech; jednou když soud odvolací, nepokládaje odvolací důvod nesprávného ocenění výsledků jednání a důkazů provedených, v procesních spisech prvního soudce a v rozsudku první instance na jisto postavených za důvodný, dle vlastního přezkoumání bez opakování důkazů k nim přistoupí a je schválí, aneb když položí svému rozhodnutí výsledky ty za základ, poněvadž vůbec nebyly dotčeny odvolacími důvody (§ 498., odst. 1. c. s. ř.).
Náš dovolací důvod dle § 503., č. 4. předpokládá tudíž nutně a ve všech případech, aby dovolatel prokázal, že na děj, rozsudkům nižších soudů za základ položeného zákona neb jiného předpisu právního užito bylo nesprávně. Týž neopravňuje k uplatňování skutečností nezjištěných. Nepřípustno jest, uchýliti se od zjištěného děje a chtíti jej nahraditi jiným, libovolně sestrojeným. Takové počínání má již předem v zápětí neúspěch revise.. To platí stejnou měrou o zmatečních stížnostech pro řízení před soudem kasačním (§ 288., č. 3. ř. s. tr.). Pak ovšem se vysvětluje, proč velký počet zmatečných stížností ve smyslu zákona ze dne 31. prosince 1877, č. 3. ř. z. pro rok 1878, již v řízení neveřejném pro nesprávné, zákonu neodpovídající provedení se zavrhuje.
Nedostatek zjištění děje, pro správné právní posouzení nutného vytýká se odvolacím důvodem dle § 496., č. 2. a 3. c. s. ř., případně dovolacím důvodem č. 2. § 503. c. s. ř. s přiměřeným návrhem na zrušení rozsudku první instance, případně stolice druhé.
Pak alespoň dovolatel jest prost výčitky, že neúspěch revise zavinily již předem nedostatky rázu formálního. A přec tak mnohý z právních zástupců by této spravedlivé výtce neunikl!

Stein, 1. c. na str. 118. a 120. uvádí: ». . . Es ist heute kaum mehr notig die Auffassung zu verteidigen, daß das Revisionsgericht sich nicht nur um die ziemlich seltenen Vorstösse contra jus in thesi clarum, also um mißverständliehe Auslegung des Clesetzes oder um den Ausspruch von Rechtsfolgen, die dem Gesetze nicht entsprechen, zu bekümmern hat, sondern daß ihm auch obliegt darüber zu wachen, daß nicht unter die Rechtsbegriffe Tatsachen subsummiert werden, welche nicht darunter gehören. Es hat auch das juristische Urteil, welches in jeder Subsumtion liegt, auf seine Richtigkeit zu prlifen. Der bei der Subsumtion moglicher Weise begangene Fehler kann darauí beruhen, daB das untere Gericht den Rechtsbegriff selbst unrichtig begrenzt hat, indem es etwa aus der Entstehungsgeschichte und dem Zusammenhange des Gesetzes seine wahre Bedeutung zu erforschen suchte. Ebenso häufig kommt aber die fehlerhafte Subsumtion dadurch zu stande, daß der Mittelbegriff infolge falscher tatsächlicher Eríahrungssätze verkannt wird, daB das Gericht die gesetzlichen Merkmale in Tatsachen findet, in denen sie nicht zu finden waren, und dann ist es die Aufgabe des Revisionsgerichtes, diesen auf tatsächlichem Gebiete liegenden Fehler der Subsumtion zu verbessern, soweit iiberhaupt eine Nachprtifung moglich ist.
Srovnej nálezy nejv. soudu ve sbírce Pfaff-Schey-Krupský č. 608 a 2435. (nová řada).
K tomu pojednání moje pod názvem: »Příspěvek k řízení rozkaznímu či mandátnímu«, uvěř. v Právníku z r. 1911, v sešitu č. 20, kde jsem příslušnou literaturu také uvedl a prokázati se snažil, že i přezkoumání podmínek mimořádného řízení rozkazního a řízení směnečního jest se stanoviska dovolací ho důvodu § 503., č. 4. c. s. ř., a tím vůbec nejvyššímu soudu jako soudu odvolacímu odňato, poněvadž zavedení tohoto řízení s věcí samou, s hlavním návrhem žalobním v žádné příčinné souvislosti není a žádání žalobní není jím podmíněno. Odchylně Schwab v Právníku z r. 1912, na str. 83.
Souhlasně Klein v Ger.-Ztg. z r. 1899, na str. 76. a násl., opačně Ott, t. č. III., na str. 98. Nejvyšší soudní dvůr v převážné většině svých rozhodnutí stojí na stanovisku shora v pojednání zaujatém. V stejném smyslu: Materialien, I., na str. 360.: ». . . ob auf den richtig festgestellten und gewürdigten Sachverhalt das Gesetz unrichtig angewendet worden ist...«; Neumann, II., na str. 1310.; Schrutka, na str. 271.: ». . . das Gesetz denkt hier nur an die unrichtige rechtliche Beurteilung der Hauptsache . . .« Demelius, na str. 667.: ». . . es fand jedoch eine unrichtige Anwendung des materiellen Rechtes auf den Sachverhalt statt. Error in judicando.« Truttner, na str. 558.; Wachtel, na str. 462.; Schuster, na str. 270.: ». . . Wenn daher eine gesetzliche Beweisregel oder eine sonstige Prozessvorschrift nicht oder nicht richtig angewendet wurde, so kann die Revision nicht auf diesen, sondern hochstens auf den Revisionsgrund ad 1, 2 und 3 gestützt werden. Odchylné názory mají ještě: Fürstl, na str. 747., který vyhražuje dovolacímu soudu i přezkoumání otázek procesních; Pollak, 2. sv. na str. 531.: ». . . Vielmehr hat der Oberste Qerichtshof aucn das juristische Urteil zu überprüfen, welches in jeder Tatsachen-Subsumption liegt, ob nun der Subsumptionsfehler in einer unrichtigen Verwendung der Rechtsbegrifíe, z. B. jener über die Verteilung der Beweislast (Wehli, die Beweislast, 8 und 21), oder in einer falschen Verwendung der Erfahrungsgrundsätze liegt. Beides übt denn auch der Ob. Gerichtshof ebenso unbedenklich aus (??), ais das deutsche Reichsgericht.« Klein v uvedeném již článku na str. 76. a násl. přesně rozeznává mezi právním posouzením v soudním řádě zachovaných důkazníchpravidel a mezi právním posouzením věci. Prvější nepodřizuje dovolacímu důvodu č. 4. § 503. c. s. ř. ani pak, když tu soudem zřejmě bylo pochybeno. Praví proto tamtéž: »Die Beweiswürdigung ist niemals rechtliche Beurteilung der Sache, auch dort natürlich nicht, wo eine gesetzliche Beweisregel eingreift und dadurch die Wahrheitsbeurteilung den Charakter einer reentlichen Beurteilung allerdings empfängt. Beim Vorhandensein von Urkunden kann zwar die Revisionsinstanz durch die Revision zur Aenderung der Sachverhaltsfeststellung des Berufungsgerichtes veranlaßt werden, aber nicht weil hier § 503, Z. 4 Z. P. O., zutrifft, sondern einzig dank dem Revisionsgrunde Z. 3, u. daher nur insoweit, ais sich die Beschwerde im einzelnen Falle mit diesem Revisionsgrunde deckt und ihr mittels Berichtigung aus den Prozeßakten abgeholfen werden kann. Sonst darf die Revisions- instanz an den tatsachhchen Voraussetzungen des Beruíungsurteiles nicht rütteln — selbstverständlich vorbehaltlich der Freiheit, Bedeutung und Tragweite der festgestellten Tatsachen zu beurteilen, sowie festgestellte Erklärungen der Parteien (Urkunden, Geständnis) auszulegen. In diesen Richtungen das Berufungsurteil nachzuprüfen . . .« A na jiném místě týž: »Irrtümer und Unrichtigkeiten, die der Berufungsinstanz beider Beweisprüfung und. Wahrheitsbeurteilung zugestoBen sind, fallen nicht unter diesen Revisions grund.« Pollakem (na str. 531) na důkaz správnosti svého náhledu uváděné nálezy nejvyššího soudu pod č. 1814, 1842, 2051, 2239 a 2487 sbírky Pfaff- Schey-Krupský naši otázku v žádném směru neřeší a pouze dávají výraz myšlence, nikde v pochybnost nebrané, že právní vývody, které se činí na základě skutečností, nižšími soudy zjištěných, nejvyšší soud s hlediska § 503. č. 4. přezkoumati jest oprávněn Soudního řádu pro říši německou se dovolati nelze. Týž připouští revisi pro každé příčinné porušení zákona, ať procesního, ať materielního (§§ 549., 550. a násl.).
Otázka zavinění vystupuje v těch nejrůznějších tvarech a způsobech. Správně k tomu připomíná Gaupp-Steinův komentář k něm. s. řádu, sv. II., na str. 80.: že velmi napomáhá tu soudci revisnímu znalost života, obchodu, věd, zkrátka pravidel zkušenostních, poměrů životních. Okolnost zavinění vystupuje do popředí v případech §§ 46, 102, 202, 203, 210, 248, 264, 265, 282, 335., 377, 431, 908, 923, 1010, 1294-1341 ob. z. obč., v čl. 282, 323, 343, 344, 361, 396 obch. zák. a j. v.
Ve směru tomto všichni komentátoři něm. s. r. řádu jsou mínění jednostejného, tak Claupp-Stein, sv. II., na str. 80.; Wilmovski-Levy na str. 780.; Stein, t. č. na str. 44. a 127. Tento příkladmo uvádí: ». . . Wenn das Untergericht aus der Fassung eines Pfändungsprotokolies schlieBt, daß der Gerichtsvollzieher Siegel angelegt habe, oder wenn aus einer brieflichen Aeußerung des Täters an einen dritten sein Vorsatz oder die Kenntnis von gewissen Tatumständen gefolgert wird, so bewegt sich das Gericht auf dem Gebiete der Beweiswürdigung; denn dann ist die in der Urkunde bezeugte Tatsache (Siegelanlegung, Vorsatz u. s. w.) diejenige, die festgestellt wird, nicht die Tatsache der Abgabe der Erklärung.«
Volba slov »zpravidla« stala se úmyslně. Pomysleme na případy, kde strana na právním jednání listinou osvědčeném súčastněná namítá, že dala svůj podpis před sepsáním listiny, neb že při onom listinném prohlášení byla v omylu (na př. myslela při prodeji na jiný pozemek, než ve smlouvě označený, který prodati nemínila), jednala z donucení, žertem, za účelem klamu, neb že obě strany zúmyslně a proti obsahu skutečné dohody obsah listiny zaměnily (na př. za účelem snížení převodního poplatku uvedly nižší cenu kupní než smluvenou). Pak ovšem i listina co do pravosti nepochybná pravé vůli stran neodpovídá. Shora bylo již vytčeno, že zjištění toho, že listinné prohlášení vůli stran odpovídá, zjištění omylu při tom, přetvářky (simulace) jest předmětem zjištění skutkového. Toto jest pak i při listinách pro dovolací soud závazným.
Viz obsah poznámky předešlé.
Literatura rakouská nás úplně opouští. V říšskoněmecké literatuře a v nálezech něm. říšského soudu nepanuje jednotnost názorů. Stein 1. c. na str. 127. a 133. v případu prvém přiznává soudu revisnímu právo, aby výklad obsahu listiny samostatně přezkoumal. Týž uvádí: ». . . In dem hier fraglichen Punkte sehe ich aber auch nicht den Schatten eines Unterschiedes! Eine menschliche GedankenáuBerung hat unter bestimmten Voraussetzungen bestimmte Rechtswirkungen; die im konkréten Falle erfolgte Aeußerung ist ihrem Wortlaute nach erwiesen; Aufgabe ist, sie zu subsumieren; dazu muB sie mit Kenntnis des Wortsinnes, des Sprachgebrauchs u. s. w. ihrer erfahrungsmaBigen Bedeutung nach gewertet (hier ausgelegt) werden... Es ist deshalb zwar gerechtfertigt, wenn das Reichsgericht grundsätzlich die Nachprüfung von Auslegungen abgelehnt hat, welche sich ais Ermittlungen des wahren Willens aus den Umständen des einzelnen Falles darstellen. Denn hier ist es in Wahrheit nicht mehr die Erklärung allein, welche den Tatbestand bildet, sondern eine Tatsachengesamtheit, in der die Erklärung ein indizlerendes Moment neben anderen darstellt. Wo indessen jeder solche Anhalt fehlt, wo die tatsächliche Feststellung nicht weiter ais den Wortlaut des Vertrages oder sonstigen Rechtsgeschäftes beigebracht hat, da ist die Auslegung desselben schlechthin nur Subsumtion unter den Rechtssatz... Daraus fogt die Berechtigung des Revisi o nsgerich tes, in allen den Fällen auch die Vertrags- und Testamentsauslegung nachzuprüfen, wo nur die Erklarung den Tatbestand bildet.« Podobně Gaupp-Stein, sv. II., na str. 80.Wilmovski-Levy, sv. II., na str 780. omezuje působnost soudu revisního tím, že mu i jisté případy, kde se výklad stal i bez pomoci zevních skutečností, odnímá. Praví: »Wenn derselbe (scil. Stein) jede Vertrags- und Testamentsauslegung der Nachpriifung des Revisionsrechtes unterwerfen will, für welche nur die Erklarung selbst (kein anderes tatsächliches Materiál) den Tatbestand bildet (was namentlich von den typischen, formularmäBigen Verträgen gelte), weil in solchen Fällen lediglich die Rechtswirkung der Erklarung bestimmt, nicht bloB ihr Inhalt festgestellt ist, so dürfte diese Annahme zu weit gehen. Auch wo kein anderes tatsächliches Auslegungsmaterial vorliegt, kann der tatsächliche Inhalt einer Erklarung — nicht bloß die Rechtswirkung — wegen dunkler und mehrdeutiger Ausdrucksweise zweifelhaft sein und der Auslegung nach der Richtung bedurfen, was der Erklärende hat sagen wollen. Diese Feststellung ist immer tatsächlicher Natur, mag der Richter dazu sich ein anderweitiges Auslegungsmaterial oder lediglich an die Erklarung selbst halten, sofern er nicht gesetzliche Interpretationsmaßregeln durch Anwendung oder Nichtanwendung verletzt. Erst mit der Subsumtion unter den Rechtsbegriff beginnt eine der Nachpriifung des Revisionsrichters imterliegende Denktätigkeit und zwar auch in denjenigen Fällen, wo die Subsumtion nur durch Vermittlung von sogenannten Erfahrungssätzen tatsächlicher Art stattfindet. Auch wenn eine tatsächliche Feststellung lediglich das Resultat einer Rechtsausführung oder eines angenommenen Rechtsatzes ist, bindet dieselbe das Revisionsgericht nicht.«
Z přečetných nálezů kasačního soudu poukazuji jen na ony pod č. 752, 753, 2729, 2730 a j. v. sbírky úřední.
Pro řízení trestní soud kasační v stejném smyslu rozhoduje. Tak jeho nálezy v úř. sb. pod č. ř. 14, 3555 a j. v.
Z literatury říšskoněmecké uvádím Seuferta, sv. 2., na str. 96. a nález něm. říšského soudu z 20. září 1881, sv. V. č. 97, na str. 361.: »Auch die vom Berufungsgerichte festgestellten Tatsachen, in welchen sich die Uebung eines Gewohnhelstrechtes manifestiert, sind fiir das Revisionsgericht bindend.«
Ott, díl III., na str. 98. uvádí: »K právu obyčejovému (čl. 1. obch. z.) zříti může nejvyšší soud, pokud jemu známo jest, nikoliv však k místním obchodním zvyklostem (§ 364.); při onom jde o otázku právní, při těch o otázku skutkovou, o které podstata skutková rozsudku odvolacího soudu jediné rozhoduje. Tím obmezí se volnost výkladu nejvyššímu soudu příslušející co do projevu vůle při obchodech značně čl. 279. obch. z.«
Staub-Pisko v 2. vyd. komentáře rak. obch. zák., sv. 1., na str. 7. takto svůj náhled pronáší: »im Prozesse sind eingentliche Handelsgebräuche ais Rechtssatzungen, uneigentliche Handelsgebráuche ais Erfahrungssätze anzusehen (Pollak, zur Lehre von der Stoffsammlung, S. 5; Zivilprozess, S. 405). Schon daraus ergibt sich die Notwendigkeit der Beriicksichtigung der Usancen von Amtswegen (Pollak a. a. O. S. 10) und die Zulässigkeit des Vorbringens von Usancen in zweiter Instanz, weil Eríahrungssátze keine Tatsachen sind und auí letztere allein sich das Neuerungsverbot bezieht (Pollak, S. 15). Dagegen kann Pollak (Zur Lehre von der Stoffsammlung, S. 15, Zivilprozess, S. 532) nicht beigepflichtet werden, wenn er den Revisionsgrund des § 503, Z. 4, auch auf Anwendung unrichtig festgestellter Usancen beziehen will. Uneigentliche Handelsgebráuche sind eben weder Tatsachen, noch Pechtssätze. So wenig daher das nur von ersteren handelnde Novenverbot auf sie bezogen werden kann, so wenig kann der von Rechtssätzen sprechende Revisionsgrund des § 503, Z. 4 Z. P. O., auf sie angewendet werden.« K tomu odchylně podotýkám: Místních obchodních zvyklostí nelze soudu revisnímu použíti, nebyla-li jejich jsoucnost v rozsudcích nižších soudů zjištěna. Jest proto nepřípustno, se jich teprve v řízeni revisním dovolávati. Přednesení takové zůstalo by pro zákaz připuštění novot nepovšimnuto (§§ 482., 504. a 513. c. s. ř.). Pravidla zkušenostní (Erfahrungssätze) z pravidla se týkají otázky skutkové a jsou pak nápomocným prostředkem, ba často jediným vodítkem k nabytí soudcovského přesvědčení V těchto případech ovšem jako součást otázky skutkové přezkoumání soudem nejvyšším nepodléhají. Možno jich však také použiti při právním posouzení právních jednání, při výkladu smluv (na př. co starý výměnkář v neúrodné krajině k svému živobytí nutně potřebuje, neb jakých rčení a výrazů se v jistých krajinách používá atd.); pak jsou ať již sama o sobě neb ve spojení s otatními živly k právnímu posouzení použitými podrobena přezkoumání na základě dovolacího důvodu § 504., č. 4. c. s. ř.
Tak i dle něm. s. řádu, který má o tom v § 563. výslovné ustanovení: »Ergeben die Entscheidungsgründe zwar eine Gesetzverletzung, stellt die Entscheidung selbst aber aus anderen Gründen sich ais richtig dar, so ist die Revision zuruckzuweisen.« Dodatek. V poslední době byla činnost nejvyššího soudu opětně předmětem nepříznivé kritiky ve sněmovně poslanců. K psychologickému vysvětlení této kritické činnosti nutno poukázati na staf prof. Dr. Reichela v říšskoněmeckém časopise »Recht und Wirtschaft«, kde týž právě o výpadech na říšskoněmecké soudnictví takto uvažuje: »Eine ausgesprochene Neigung zur Kritik ist ein hervorstechendes, nicht durchweg erfreuliches Kennzeichen unserer Zeit. Verbindet sich diese Neigung mit der unser Zeitalter gleichfalls stark beherrschenden individualistischen Geistesstromung, so führt sie zu einer weitgetriebenen Kritik der objektiven sozialen Mächte. Kritik aller Autorit a ten ist ein Losungswort der Gegenwart. Zu den exponiertesten dieser Autoritiiten gehort die richterliche. Greift sie doch tagtaglich mit ihrem Machtwort in Tun und Lassen der Einzelnen ein. Kein Wunder daher, daß gerade die Kritik richterlicher Amtshandlungen im Publikum und Presse einen breiten Raum einnimmt. Das ist menschlich verständlich. Wer unter der Justiz nicht zu leiden hat, dem ist sie gleichgiltig und er wird sie jedenfalls nicht verteidigen; wer mit ihrer Hilfe sein gutes Recht durchgefuhrt hat, der findet das nicht mehr ais selbstverstandlich und glaubt ihr keinen Dank zu schulden; wem sie dagegen ihren starken Arm einmal zu fühlen gegeben oder (wie er meint) zu Unrecht versagt hat, der beklagt sich bitter liber Uebelwollen u. Unverständnis und setzt alle Hebel gegen sie in Bewegung. Und er findet zu oft willige Sprachrohre und glaubige Horer. Es ist ja eine bekannte, wenn auch traurige Tatsache, daß die Presse zu einem guten Teil der Justiz nicht hold ist. Und nicht zu leugnen ist, daB der liebe Zeitungsleser an einer moglichst gesalzenen Kritik richterlicher Entscheidungen ein seltsames Wohlgefallen zu findet pflegt. Und da einmal heutzutage ein Schlagwort unentbehrlich erscheint, so wurde auch dem Richter ein solches angeheftet, und dem »schneidigen« Staatsanwalt stellt man den »weltfremden« Richter an die Seite. Alles, was irgendwem nicht paßte an der Justiz, wurde in dieses Stereotypiebeiwort hineingelegt. Dieses Schlagwort enthalt eine ungerechte und verbitternde Uebertreibung. Nur gar zu oft wird dem Richter in die Schuhe geschoben, was dem Gesetz oder den Parteien zur Last fällt. Zwingt das Gesetz zu einer unbefriedigenden Entscheidung, so ist es Unverstand, fíir sie den Richter verantwortlich zu machen; denn eine Rechtsbeugung kann man ihm nicht zumuten . . . Wie verhalten sich nun zu dieser Kritik die Richter selbst? Noch bis vor kurzer Zeit vollig reserviert. Sie ignorierten und schwiegen. Das war ein groBer Fehler. Vornehme Zuriickhaltung ist gewiß eine edle Tugend. Aber sie paßt schlecht in eine Zeit, in der nur der Rührige Recht hat. Was war auch die Folge dieser Vornehmheit? Entweder es geriet der Richter in den Verdacht, ein dunkelhafter Halbgott zu sein, der Berichtigung und Belehrung nicht fiir notig hielt; oder es wurde gar die Vermutung wachgerufen, er wisse auf die Kritik nichts Triftiges zu erwidern . . .« Myšlenky zde projevené hodí se úplně i na naše rakouské poměry.

Citace:

FLIEDER, Karel. Příspěvek ku výkladu revisního důvodu omylného právního posouzení věci dle § 503, č. 4 c. ř. s.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1912, svazek/ročník 21, číslo/sešit 2, s. 79-89, 127-138.