Ústavní a správní právo. Menger Ant.: Neue Staatslehre. Státního práva přímo dotýkají se jen oddíly o organisaci státu budoucnosti a o příští státní moci, ve kterých autor vystupuje proti dosavadnímu pojetí státu (p. 20—65, 201—245). Pro nazírání státoprávní theorie znamenají jeho vývody celkem velmi málo, tak jako výklady starších socialistických theoretikův o povaze státu. Stoje takto opětně na půdě politických nauk určité strany a náhodou opět socialistické, vychází i Menger (následuje v tom starší nezdařené pokusy) napořád z theorie mocenské, z nazírání na stát jako na panství hospodářsky silnějších nad slabšími, z nazírání, kterýmž sice se dali ovládati i vynikající theoretikové socialismu jako Ferdinand Lassalle a Bedřich Engels, 1 kteréž však naposledy právě valně byl tak diskreditoval sociolog Gumplowicz, 2 jenž pod vlivem socialistické theorie snažil se podstatu státu rozložiti ve shluk faktických poměrů mocenských mezi živly heterogenními, a velmi horlivě napadal moderní státoprávní theorii, začež se mu ovšem dostalo Jellinkem neméně rázného jako správného odbytí. V této »státovědě« tedy není prozatím ničeho »nového«; právě zásluhou moderní státovědy je vyloučení politických tendencí ze státoprávní theorie, oddělení pojímání právnického od uvažování politického, jehož ještě učebnice státního práva z let čtyřicátých jsou tak plny. Je právě zásluhou moderní theorie, že plně pronikla představa o jednotné osobnosti státní, o jednotném subjektu, kterýž je východištěm vší veřejné moci. Tato nauka, jejíž základy lze sice snadně hledati v přirozenoprávních doktrinách 17. a 18. věku, do německé theorie však jasně uvedená teprve Albrechtem (1837) a k dokonalosti vypracovaná Gerberem, Labandem, Gierkem a Rosinem, zůstává již pevnou v základech, když zároveň idea právního státu přeměnila bývalou jen civilistickou právnickou osobnost státní v subjekt veřejné moci a veřejné správy. Byly proti ní řízeny sice nejen duchaplné rozbory vědecké, jakými operoval n. př. Max Seydel, ale hlavně obecně známé a do omrzení opakované námitky politických stranníkův, temně reakčních i krajně radikalních a socialistických. Mocenské pojetí státu není ani žádnou zvláštností socialistické theorie; je jistě význačno, že i tak tuhý reakcionář, jakým byl starý Ludvík Haller dovedl nalézti pro své účely takřka totéž pojetí státu, jakého se později drželi i socialističtí theoretikové. Pojetí státu jako poměru mezi určitými třídami může sice konstatovati jisté politické a společenské vztahy, pro vědu státoprávní však již neznamená ničeho, poněvadž je tato ve vývoji svém již dále. Pro politické uvažování má mocenská theorie ještě význam, pro státovědecké již nikoli. Své místo má také již nyní v politice a v sociologii. Pokud jde o stát, jaký nám Menger líčí a o jeho státní moc, »nového« v něm by tak všechno nebylo. Jak Preuss ve své kritice Mengrova státu správně ukázal, znamenají leckteré požadavky nikoli snad pokrok a vyrovnání nedostatků nynějšího státu právního, ale přímo krok nazpět do starého státu policejního s jeho všeobsáhlou státní mocí a s jeho vševědoucností obecného blaha, s tím rozdílem jen, že by policejní stát byl jen přeměněn na stroj socialistický, místo absolutistického. S důrazem zavrhuje sice Menger konstrukci státu jako organického politického svazku společenstevního, jako samostatné právní osobnosti, ale zbytečnost jeho dokázati se mu nepodařilo. Jak také Preuss opět správně vyřkl, právě socialismus očekává vše od státu, očekává splnění svých tužeb určitou organisací právní, a dokonce v určitém směru (jako v kolektivisaci hospodářské produkce) i zvýšením právního donucení. Bude tedy stejně nucen poměr organisovaného celku k jednotlivcům upravovati normami objektivního práva, které s určitými skutečnostmi, byť na individuální vůli nezávislými, spojovati budou určité právní účinky. Ve stát budoucnosti mají jednotlivci právě býti uvedeni změněným státním řádem právním, mají býti uvedeni do poměrů právně upravených, vždyť přece obecná vůle musí docházeti výrazu právně závazného a to jinak nebude lze, než určitou státoprávní organisací. Proto neobejde se ani »nová státověda« budoucnosti bez pojetí státu jako subjektu vlastních práv a povinností, kteréž tvoří okruh práv a povinností jednotného celku státního proti právním sférám jednotlivcův a proto juristicko-organické pojetí státu není také jen pojetím dnešních tříd silnějších, jak Menger stále opakuje. 3 V socialistické státovědě budou taktéž účely a zájmy určitých tříd prohlášeny za účely a zájmy státu, ale uplatňovány budou moci býti jen potud, pokud obdrží právního výrazu a obecné právní závaznosti; a to opět nestane se jinak, leč úpravou státním řádem právním, úpravou všeobsáhlou a všemocnou, a v této reglementující všemocnosti zjeví se zase v nové formě starý přísný blahobytný stát, právního státu předchůdce a snad praesumptivní dědic. řk.Doklad n. př. v Urspr. d. Fam., 6. vyd., p. 177 sq.Z četných spisů stačí srv.: Die sociolog. Staatsidee, p. 32, sq., a Staatsr. p. 2, pozn. 2.Rozumí se, že má-li kniha Mengrova pro státoprávní theorii cenu jen jako bystrá kritika dnešního řádu právního, neubírá se tím nikterak na její ceně pro jiné sbory státovědeckých nauk, jako třeba pro theorii národohospodářskou.