Neuplynulу-li od rozvodu manželství ještě 3 roky, ale aspoň 6 měsíců, netřeba zjišťovati nepřekonatelný odpor, ovšem ale potřeba k povolení rozluky z toho důvodu žádosti jednoho manžela souhlasu manžela druhého.

(Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 10. února 1920, R I 53/20).
První soud (zemský soud v Praze) zamítl žádost Aovu, aby manželství jeho s Bovou dle obřadu církve římsko-katolické dne 19. února 1906 uzavřené a usnesením zemského soudu ze dne 28. dubna 1917 prohlášené za rozvedené, bylo dle zák. ze dne 22. května 1919, č. 320 sb. z. a n. rozloučeno, poněvadž, ač jde o manželství před vydáním zákona č. 320 sb. z. a nař. z r. 1919 rozvedené, neuplynula od provedeného rozvodu soudního dosud 3 léta a druhý manžel prohlásil, že s rozlukou nesouhlasí.
Druhý soud potvrdil rozhodnutí stolice prvé s poukazem na správné důvody jeho.
Nejvyšší soud stížnosti dovolací nevyhověl a rozhodnutí takto odůvodnil:
Jde o případ rozluky uvedený v §§ 15, 16a) zákona ze dne 22. května 1919, č. 320 sb. z. а. n., o rozluku manželství, jež rozvedeno bylo před platností citovaného zákona a to v době, od které do vydání zákona toho sice ještě ne 3 roky, ale více než 6 měsíců uplynulo.
Jest tedy přípustné domáhati se žádostí rozluky pro nepřekonatelný odpor.
Dlužno pak přihlédnouti, jak vymezil v takovém případě zákon působnost soudcovskou.
§ 16a) zmíněného zákona klade v té příčině podmínku rozluky, že oba manželé s rozlukou souhlasí a že soud nabyl konaným šetřením přesvědčení, že jde tu vskutku o takový odpor.
V odst. druhém téhož § 16., lit. a) dodává zákon, že, jde-li o manželství před působností tohoto zákona rozvedené, stačí, když soud nabude přesvědčení, že nejde o čin nerozvážný.
V druhé větě téhož druhého odstavce §u 16., lit. a) cit. zák. stanoveno jest konečně, že není zapotřebí ani souhlasu druhého manžela, ani zjištění nepřekonatelného odporu, ani zjištění rozvážnosti činu, uplynula-li od rozvodu manželství do působnosti zákona doba tří roků.
— 21 — Již z tohoto doslovu zákona jest patrna že v přítomném případě bez souhlasu druhého manžela rozluky povoliti nelze, neboť doba tří roků, jež činí souhlas ten zbytečným, od rozvodu ještě neuplynula. Kdyby zákon souhlas ten chtěl učiniti zbytečným i před uplynutím tříletí, byl by to na patřičném místě vyslovil. Váže-li ale zbytečnost souhlasu toho výslovné na uplynutá doby tříleté, jest na bíledni, že souhlas ten zbytečným není, neuplynulo-li ještě ono tříletí, jako jest tomu v případě přítomném.
Pro případ přítomný jsou v § 16., lit. a), druhá věta podmínky rozluky jasně vymezeny, totiž souhlas obou manželů a zjištěný nepřekonatelný odpor.
Z první věty druhého odstavce § 16., lit. a) téhož zákona pak zcela jasně plyne, že jenom zjištění nepřekonatelného odporu pro případ přítomný (když 3 roky od rozvodu ještě neuplynuly) odpadá a že místo toho jest třeba jen zjistiti rozvážnost činu, totiž žádosti o rozluku, třeba s ní druhý manžel souhlasil.
Rekvisit souhlasu druhého manžela zůstává však touto první větou druhého odstavce §u 16., lit. a) cit. zák. nedotčen, neboť rekvisit ten stává se zbytečnými teprve v případě druhé věty druhého odstavce §u 16., lit. a) zákona téhož, když totiž od rozvodu do platnosti zákona toho tří léta již uplynula, čehož v přítomném případě není.
Tento výklad zákona plynoucí z jeho jasného znění došel výrazu i v prováděcím nařízení ze dne 27. června 1919, č. 362 sb. z. a nař., jeiž zásadu tu ze slovného znění zákona vyvozenou zcela přesně formuluje (čl. II., odst. 5.) a tím úplně s ustanovením zákona se kryje.
Poznámka redakce: Stejně tak rozhodl nejvyšší soud dne 17. února 1920, č. R I 76/20 a 2. března 1920 R I 98/20.

Citace:

Neuplynulу-li od rozvodu manželství ještě 3 roky, ale aspoň 6 měsíců,. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1920, svazek/ročník 2, číslo/sešit 2, s. 29-30.