Příspěvek k nemocničnímu fondu z pozůstalost i dlužno dědicům i tehdy platiti, třeba zůstavitel v Praze výlučně nebydlil, jen když měl tu také řádné bydliště.

(Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 18. pros. 1919, R I 460/19.)
K návrhu dědiců po velkostatkáři K, jehož pozůstalost projednával zemský soud v Praze jako soudí na místě krajského soudu v Písku k projednání tomu delegovaný, rozhodl zemský soud, že I/2 % příspěvek z čisté pozůstalostí ku pražskému nemocničnímu fondu dědicové nejsou povinni platiti, poněvadž zůstavitel měl své řádné bydliště v O. (okr. Horažďovice).
Vrchní zemský soud k stížnosti finanční prokuratury usnesení to zrušil a nařídil, aby soud první stolice šetření doplně, nově rozhodl.
Dovolací rekurs dědiců zůstal bez úspěchu. Důvody nejvyššího soudu:
Stěžovatel odporuje rozhodnutí z toho důvodu, že ku vyměření poplatku, o nějž jde, není zákoného podkladu, poněvadž prý zůstavitel neměl v Praze řádného bydliště, jak dvorní dekrety z 9. dubna 1817, č. 1331 a 30. října 1828, č. 24986 kladou za podmínku.
Zcela správně uvádí rekursní soud, že pojem řádného bydliště nijak toho nevyžaduje, aby se ten, kdo v určitém místě bydliště své má, v místě tom také nepřetržitě zdržoval. Vždyť v § 66. j. n. jest zřejmě stanoveno, že osoba může míti bydliště v obvodech několika soudů.
Pokud se týče zůstavitele, jest o něm v úmrtním zápise udáno, že měl řádné své bydliště v O. (kraj Písecký), avšak v témže zápise úmrtním uvedeno dále, že zemřel ve svém bytě v Praze, čр. 997/II.
Označuje-li nyní stěžovatel, že toto udání do úmrtního zápisu pojaté ohledně místa úmrtí zůstavitelova není správné, ačkoli je úřadujícím notářem sepsáno podle udání dědiců a jejich zástupce, kteří je spolupodepsali, pak stejně nesprávné může býti i udání zápisu ohledně výlučného bydliště zůstavitelova v O., zvláště když se uváží, že v protokolu o prohlášení testamentu udali dědicové o místu, kde se poslední vůle zůstavitelova nalezla, že vyzdvihl ji zástupce dědiců z pokladny v bytě zůstavitelově v domě čp. 997/II. v Praze a když mimo to ve svém návrhu na delegaci výslovně uvedli, že zůstavitel byl velkostatkářem v O. a v Praze.
Jelikož z těchto udání, oznámených soudu samými dědici vzchází pochybnost, měl-li zůstavitel, jak nyní zástupce dědicův tvrdí, jedině v O. řádné své bydliště, či měl-li snad mimo to i druhé bydliště v Praze, což i krajský soud v Písku i zemský soud v Praze, delegaci doporučujíce, ve svých zprávách také udávaly, zcela správně zrušil rekursní soud usnesení první stolice, která bez patřičného šetření ihned stanovisku stěžovatelů vyhověla, pochybnosti zmíněné nedbajíc.
Zjistí-li se příhodným šetřením, jako dotazem u policejního ředitelství; výslechem správce domu čp. 997/II v Praze a pod., že zůstaví tel měl v Praze také řádné bydliště, pak nemůže okolnost, že bydlel i v Oseku; zbaviti pozůstalé dědice povinností zaplatiti z pozůstalého jmění zmíněný fondový příspěvek, poněvadž, jak shora uvedeno, dopouští zákon, aby osoba měla řádné bydliště v obvodu několika soudů a příspěvek nemocniční musí se platiti, jakmile zůstavitel v Praze měl bydliště, ať výlučné nebo třeba mimo to i jinde. O řádném bydlišti nerozhoduje okolnost, kde osobě vyměřuje se osobní daň z příjmů, nýbrž má-li osoba úmysl, v určitém místě trvale se zdržovati.

Citace:

Příspěvek k nemocničnímu fondu z pozůstalost i dlužno dědicům i tehdy platiti, třeba zůstavitel v Praze výlučně nebydlil, jen když měl tu také řádné bydliště.. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1920, svazek/ročník 2, číslo/sešit 3, s. 40-40.