I když se podá návrh na prohlášení manželství, rozloučeným během řízení ο prohlášení nezvěstnéhо za mrtva, nutno novým ediktem zahájiti řízení a nově je provésti, jako by návrh ten podán byl teprve po vydání prohlášení toho.

(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 18. května 1920, R I 285/20).
Na návrh Aové bylo ediktem ze dne 24. bř. 1919., T 19/19 zahájeno řízeni pouze ku prohlášení jejího nezvěstného manžela za mrtva. Před uplynutím do 5. bř. 1920 stanovené ediktální lhůty, podala Aová dne 12. února 1920 další návrh, aby též manželství její s jmenovaným chotěm uzavřené, prohlášeno bylo za rozloučené. Soud ustanovil sice k návrhu tomu obhájce svazku manželského, avšak nestanoviv novou lhůtu hned po projití první ediktální lhůty usnesením ze dne 11. března 1920 k novému návrhu Aové, prohlásil manžela jejího za mrtva a manželství jejich za rozváízané.
Na stížnost obhájce svazku manželského, zrušil rekursní soud (vrchní zemský soud v Praze) usnesení to, pokud jím bylo manželství prohlášeno za rozloučené a nařídil první stolici, aby řízení v tom směru nově zahájil a provedl, poněvadž výrok jeho o rozloučení manželství stojí v rozporu se zákonnými předpisy. Podle odstavce 4., § 9, zák. ze dne 16. února 1883 č. 20 ř. z., může sice pozůstalý manžel, když již osoba nezvěstná prohlášena byla za mrtvou, i dodatečně podati návrh, aby manželství bylo výrokem soudním prohlášeno za rozloučené; výslovně se však zdůrazňuje, že soud o tomto návrhu má postupovati podle předpisu tohoto zákona. Z dějin, vzniku tohoto zákona (zpráva justičního výboru panské sněmovny č. 275, příl. k protokolu IX. zasedání, stenogr. prot. str. 9046 a 9056 sezení sněmovny poslanecké ze dne 3. února 1883), vysvítá, že podle úmyslu, zákonodárných činitelů v těchto případech se má zahájiti a provésti znovu předepsané řízení a zvláště že má býti vydán nový edikt a určena nová lhůta (§ 7.) Teprve po uplynutí této lhůty lze rozhodnouti o návrhu na rozloučení manželství. Krajský soud nedodržel tento předpis donucovací povahy i slušelo usnesení v tom směru zrušiti.
Nejvyšší soud dovolacímu rekursu Aové nevyhověl. — Důvody: V odpor vzaté usnesení vyhovuje věci i zákonu. V odůvodnění jeho právem jest poukázáno na dějinný vývoj zákona z 16. února 1883 č. 20 ř. z. Mínění stěžovatelčino, že zákon ten nelze vykládati rozumně takovým způsobem, jak to učinil rekursní soud, jest mylné.
V § 9. hořejšího zákona není výslovně ustanoveno, zdali, když žádost za soudní výrok, že manželství pokládati jest rozloučeným, podána jest sice před prohlášením nezvěstného za mrtva, ale teprve po zahájení, řízení soudního o návrhu na vydání prohlášení toho, sluší o žádosti oné znova zahájili a náležitě provésti řízení zákonem předepsané čilli nic. Pro kladnou odpověď mluví však nutná obdoba předpisu·, obsaženého v odst. 4., § 9. onoho zákona (podle § 7. obč. z.), poněvadž váhu klást i sluší na ustanovení tohoto 4. odstavce, že o žádosti postupovati jest podle předpisu dotyčného zákona, a nikoli na nedůležitou okolnost, zdali žádost, týkající se rozluky manželství, podána byla teprve po prohlášení nezvěstného mrtvým či před tímto prohlášením. G—r.

Citace:

I když se podá návrh na prohlášení manželství,. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1920, svazek/ročník 2, číslo/sešit 5, s. 63-63.