I. Z rozvrhové podstaty přikázati lze útratу uschovací v pořadí výsadním podle § 286. odst. 2. ex ř. jen tehdy, tvoří -li část nákladů na dražbu.
II. Soudní uschovatel není oprávněn k odporu při roku rozvrhovém a nepřísluší mu proto také právo ke stížnosti proti usnesení rozvrhovému.
III. Proti srovnаlým usnesením dvou stolic, jichž předmětem jest rozvrh výtěžku dražebního, docíleného za movitosti, jest dovolací stížnost nepřípustna.
IV. Oddělovací práva zaniklá podle §. 12. vyr. řádu mohou obživnouti i po skončeném řízení vyrovnávacím podle § 55. vyr. ř., byla-li výhrada taková ve vyrovnání učiněna.
K č. I. а II. — Exekuční soud přikázal z dražebního výtěžku k žádosti soudem ustanoveného uschovatele jím přihlášenou pohledávku za uschování prodaných movitostí v pořadí výsadním vzhledem k tomu, že uschování bylo povoleno všem věřitelům k jejich návrhům a též provedeno ve prospěch jich všech. Pohledávka schovatele na hotových výlohách a odměně poukázána byla jako první k úhradě z celého dražebního výtěžku poměrně dle výše jednotlivých podstat, ježto předměty, které byly uloženy u uschovatele, patřily do všech dílčích podstat.
Rekursní soud toto přikázání zrušil a exekučnímu soudu uložil, aby peníz přikázaný na útraty schovací znovu rozvrhl. V důvodech svých uvedl: Stížnost vytýká právem rozvrhovému usnesení, že útraty uschovací neměly býti přikázány v přednostním pořadí, neboř podle § 286. ex. ř. požívají při rozvrhu dražebního výtěžku pořadí takového výhradně jen útraty odhadu a dražby, k nimž zajisté útraty uschování počítati nelze a to ani výkladem obdobným podle § 7. obč. zák., poněvadž ustanovení § 286. odst. 2. ex. ř. jest svou povahou rázu výjimečného, takže tu výklad analogií právě tak jako extensivní jest vyloučen. Dlužno se tedy přidržeti přesně doslovu zákona. Na tom nemůže změniti ničeho ani okolnost, že snad uschování bylo provedeno k návrhu a v zájmu všech věřitelů. — Útraty uschování jdou vždy na vrub těch, kdo je navrhli a jsou pak tyto osoby oprávněny, aby je účtovaly jako útraty řízení exekučního ve smyslu § 74. ex. ř.
Dovolacímu rekursu jednoho z vymáhajících věřitelů nejvyšší soud nevyhověl poukázav na správné důvody soudu rekursního a dodal k nim:
6 Podle exekučních spisu bylo soudní uschování zabavených věcí vykonáno 5. května 1919, kdežto odhad a prodej provedeny byly 6. června 1919. Uschování nebylo tedy vykonáno po odhadu za účelem výkonu prodeje a nelze tedy útraty uschování čítati k nákladům na dražbu. Jen v tomto případě bylo by lze útraty uschování z rozvrhové podstaty přikázali podle § 286. odst. 2. ex. ř. v pořadí výsadním. Při roku rozvrhovém jednáno bylo jen o přisouzení nákladu uschovacích v tomto pořadí, nikoli v pořadí pozdějším. Ježto pak dle § 214. ex. ř. usnesní o rozvrhu činí se na základě výsledků jednání pří roku rozvrhovém, jest třeba, aby nárok tento pojat byl do jednání rozvrhového. Rekursní soud rozhoduje dle § 78. ex. ř. a § 526. c. ř. s. bez ústního jednání v neveřejném sezení. Rozvrhový rok kоnati může tedy znova jen exekuční soud. Na tomto jest, aby učiniv tak, teprve dodatečným usnesením rozvrhovým o nároku tomto rozhodl. Následkem toho nemohl rekursní soud rozvrh uvolněné takto částky rozvrhované podstaty sám vykonati.
Dovolací stížnost uschovatele byla nejvyšším soudem odmítnuta jako nepřípustná z těchto důvodů:
Podle § 259. odst. 4. ex. ř. nese náklady na uschování prozatím vymáhající věřitel, od kterého je dle §u 1104. a n. jedn. řádu vybrati a pak uschovateli soudem vyplatili dlužno. Útraty uschování nemohou tedy uschovatelem přímo z výtěžku dražebního býti vуmáhány. Následkem toho soudního uschovatele nelze pokládati za oprávněného k odporu při roku rozvrhovém ve smyslu § 213. ex. ř. a proto právo k rekursu proti rozvrhovému usnesení dle § 234. ex. ř. mu nepřísluší.
K č. III. — Výjimečné ustanovení § 239. posl. odst. ex. ř. není citováno v § 286. ex. ř.; následkem toho při rozvrhu výtěžku dražebního za movitosti neplatí. Dovolací rekurs proti srovnalým usnesením předchozích stolic dle § 78. ex ř. a § 528. c. ř. s. jest však nepřípustný, pročež, pokud směruje proti této části usnesení soudu rekursního, bylo stížnost odmítnouti.
K č. IV. — Vymáhající věřitelé, kteří nabyli exekučního práva zástavního na prodaných v dražbě movitostech po dni, kterého vyrovnání vyrovnávacím soudem bylo schváleno a řízení vyrovnávací ohledně jmění dlužníkova prohlášeno bylo za skončené, vznesli odpor proti pořadí přikázaných pohledávek oněch věřitelů, kteří nabyli exekučního práva zástavního pro ně, před zahájením řízení vyrovnávacího tvrdíce, že práva ta, zaniklá podle § 12. vyr. ř. neožila, poněvadž řízení vyrovnávací nebylo zastaveno podle § 56. vyr. ř., nýbrž skončeno podle § 55. vyr. ř.
Odporu tomuto soudem exekučním vyhověno nebylo z těch- to důvodu: Ustanovením § 12. vyr. ř. sledoval zákonodárce jednak účel ten, aby dlužníku zachována byla hospodářská existence, jednak hleděl к tomu, aby všichni věřitelé, kteří tu jsou v době zahájení vyrovnávacího řízení, byli rovnoměrně uspokojeni. Dle tohoto úmyslu nutno též vykládati ustanoveni § 12. vyr. ř. (§ 6. obč. zák.) a to i ustanovení o obživnutí oddělovacích práv. Toto obživnutí nastává ipso jure — je to jakási restitutio in integrum — když vyrovnávací řízení dle slovného znění se zastaví t. j. dle logického výkladu, když k vyrovnání nedojde.
V daném případu formálně k vyrovnání došlo, neboť bylo soudem potvrzeno, ve skutečnosti však k němu nedošlo, neboť dlužník hned od počátku podmínky vyrovnání neplnil Nutno tedy dle logického výkladu zmíněného ustanovení § 12. vyr. ř. míti za to, že zaniklá exekuční práva zástavní obživla. Byly-li by tu ( nicméně pochybnosti, když by se kladl větší důraz na restriktivní výklad slovní, tu pochybnosti tyto zmizí, přihlédne-li se k obsahu vyrovnání. Poslední odstavec soudně potvrzeného vyrovnání totiž zní:
»V případě nedodržení, podmínek vyrovnávacího návrhu jsou věřitelé oprávněni vymáhati celé své pohledávky, jako bу k vуrоvnání vůbec nebylo došlo, zejména mají právo obnoviti soudní řízení nebo je teprve zahájiti.«
Pomýšleli tedy věřitelé na to, že dlužník nebude plniti podmínek vyrovnání a pro ten případ se zajistili tím, že si vyhradili možnost řízení obnovili ev. nové zahájili, jakoby k vyrovnání vůbec nebylo došlo. Že tímto řízením mínili i řízení exekuční, je nepochybno. Tato podmínka nepříčila se nijak imperativním předpisům vyrov. řádu o obsahu vyrovnání (§ 46. v. ř.); proto dostalo se vyrovnání potvrzení vyrovnávacím soudem a nastaly též jeho účinky právní a to nejen ty, které dlužníka osvobozovaly od placení 75% pohledávek, kdyby byl podmínek vyrovnání dodržel, nýbrž i ty, které stanovily pro případ neplnění podmínek vyrovnání, že věřitelé mohou obnoviti řízení, v našem případě řízení exekuční.
Rekursní soud rozvrhové usnesení soudu exekučního v této části potvrdil ze správných jeho důvodů a se zřetelem na vývody stížnosti doložit ještě následující:
Zánik oddělovacích práv podle § 12. vyr. ř. nastalý zavedením vyrovnávacího řízení nevylučuje jich obživnutí. Jedním z případů, kdy k němu dojde, jest případ v zákoně samém v témž § uvedený, totiž zastavení řízení vyrovnávacího (§ 56. vyr. ř.). Zastavení toto má tedy již ipsa lege za následek obživnutí zaniklých práv oddělovacích. Tím však není ještě nikterak řečeno, že by také jinými skutečnostmi nemohla nastati obživnutí práv těch. Přisvědčiti jest sice názoru stěžovatelčinu, že sloučení řízení vyrovnávacího o sobě (§ 55. vyr. ř.) obnovení práv oddělovacích ještě způsobili nemůže, ale jiná jest otázka, může-li býti v obsahu vyrovnání učiněna výhrada takového obživnutí. Doslov ani účel zákona toho nevylučují a dlužno se tu říditi jen základním pravidlem, že věřitelé mají si býti rovni.
Výklad § 12. vyr. ř. hájený stěžovatelkou, jest ve svých důsledcích neudržitelný, uváží-li se, že jmenovaní věřitelé nabyli zástavních exekučních práv pro své pohledávky daleko dříve než pohledávka její vůbec vznikla a že také vyrovnání potvrzeno bylo v době, těsně na jejím vzniku, ne-li ještě před ním a že ona nabyla svého exekučního práva zástavního značně později. Příčilo by se stěžejní zásadě právní »Prior tempore, potior jure«, kdyby dříve nabytá práva zástavní měla býti věřitelům upírána, zvláště když oni zániku jich nezavinili a obživnutí jich při vyrovnání s dlužníkem, k němuž řízením vyrovnávacím beze své viny byli donuceni, si výslovně vyhradili.
Nemůže proto stěžovatelka na úkor jich domáhati se úhrady své pohledávky z výtěžku docíleného za předměty, stižené obživlými staršími zástavními právy věřitelů předcházejících.
Nejvyšší soud odmítl stížnost dovolací jako nepřípustnou z důvodu shora pod č. III. uvedeného.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 1920 č. j. RI 441/19—3. Dr. J. Říha.