I ve sporech o rozluku manželství židovských zřídili jest obhájce svazku manželského.
Manželé K., židovského vyznání, podali souhlasně žalobu na rozluku jich manželství podle obřadu mojžíšského uzavřeného pro nepřekonatelný odpor.
Procesní soud zřídil obhájce svazku manželského. Ku stížnosti jednoho ze žalobců vrchní zemský soud usnesení to zrušil a sondu prvé stolice uložil, aby spor bez přibírání obhájce svazku manželského provedl. Procesní soud nevyčkav právní moci tohoto rozhodnutí zprostil ustanoveného obhájce svazku manželského svěřeného mu úřadu a projednav spor bez něho žalobě vyhověl.
Po vynesení rozsudku podal obhájce svazku manželského v témž podání jednak dovolací stížnost do usnesení vrchního zemského soudu, jednak do usnesení soudu procesního, jímž úřadu svého byl sproštěn.
Nejvyšší soud rozhodnutím ze dne 27. ledna 1920 č. j. R I-27/20-1 vyhověv dovolacímu rekursu, v odpor vzaté usnesení změnil a obnovil usnesení stolice prvé z těchto důvodů:
V prvé řadě sluší rozřešiti otázku legitimace stěžovatelovy ku stížnosti, ježto on zároveň s doručením mu naříkaného rozhodnutí stolice druhé zproštěn byl úřadu obhájce svazku manželského usnesením, které rovněž béře v odpor.
Pokud usnesení, jímž stěžovatel funkce obhájce svazku manželského se zprošťuje, nenabylo moci práva, musí mu oprávnění ke stížnosti býti přiznáno a proto jeho révisní rekurs podrobuje se věcnému přezkoumání. — V tom směru nelze, mu upříti oprávněnosti.
Mylně domnívá se rekursní soud, že dvorní dekret že dne 13. listopadu 1816 č. 1296 sb. z. s. jest dosud v platnosti.
Jest sice pravda, že § 18. min. nař. ze dne 9. prosince 1897 č. 283 ř. z. ustanovil, že předpisy cit. dvor. dekretu nejsou dotčeny tím, že civilní řád soudní nabude moci, z toho však nikterak nedá se dovoditi, že by zavedením nových zákonů procesních znovu obnoveny býti měly ty předpisy jeho, které byly dvor. dekr. ze dne 23. srpna 1819 č. 1595 sb. z. s. zrušeny, nýbrž jen tolik, že měly nadále platiti potud, pokud je tento dvor. dekret zachoval. A tu ustanovil právě dvor. dekret ze dne 23. srpna 1819 č. 1595 sb. z. s. ve svém úvodu, že přibrání zástupce fiskálního úřadu nyní od platnosti min. nař. ze dne 2. října 1851 č. 251 ř. z. o přibrání zástupce svazku manželského má odpadnou ti jen tehdy, běží-li o manželstva židovská podle ustanovení §§ 133., 134. a 135. obč. zák., tedy o rozluku těmito zákonnými předpisy normovanou.
Tím došlo ke zrušení ustanovení dvor. dekr. ze dne 13. listopadu 1816 č. 1296 sb. z. s. o tom, že není třeba obhájce svazku manželského při manželstvech židovských ani jde-li o jejich neplatnost, naopak pro ten případ platiti mělo bezvýminečné ustanovení nově nastoupivšího zákona, totiž dvor. dekr. ze dne 23. srpna 1819 č. 1595 sb. z. s. (§§ 14. a 17.) § 15. min. nař. ze dne 29. prosince 1897 č. 283 ř. z., odpovídající předpisu § 97. obč. zák.
Dle toho nebylo tedy před zavedením zákona ze dne 22. května 1919 č. 320 sb. z. a n. třeba přibrati obhájce svazku manželského jen v těch případech židovských manželstev, kde šlo o jejich rozluku podle §§ 133., 134. a 135. obč. z., kdežto v případech týkajících se neplatnosti jích platil předpis §u 97. obč. zák.
Poněvadž pak nový zákon č. 320 z r. 1919 sb. z. a n. ustanovili výslovně v § 13. posl. odst. a to všeobecně, nepřipouštěje žádných výjimek ohledně nekatolických manželstev, že ve sporech o rozluku má býti postupováno podle předpisů, platných o tom, jak vyšetřovati a posuzovati neplatnost manželství, zrušen tím dvor. dekr. ze dne 13. listopadu 1816 č. 1296 sb. z. s. vůbec a platí nyní předpis § 97. obč. zák., §§ 14. a 17. dvor. dekr. ze dne 23. srpna 1819 č. 1595 sb. z. s. a § 15. min. nař. z 9. prosince 1897 č. 293 ř. z. o ustanovení obhájce manželského svazku bez výjimky i v případech, kde jde o rozluku manželstev židovských a to tím spíše, že tímto zákonem novým v § 25. byla výslovně zrušena ustanovení §§ 133., 134., 135. a 136. obč. zák. a tendence jeho čelila k tomu, aby co do předpisů o sporech manželských zavedena byla jednotnost při všech vyznáních náboženských.
Mylně tedy posoudil rekursní soud případ domnívaje se, že jde-li o rozluku manželství židovského, obhájce svazku manželského zřizovati netřeba. Ustanovení jeho odpadlo by a to stejně při všech vyznáních náboženských dle odst. 2. čl. II. nař. vlády ze dne 27. června 1919 č. 362 sb. z. a n. v řízení a žádosti za rozluku dle §§ 15. a 17. shora uvedeného zákona č. 320/1919 sb. z. a n., o jakou tu však nejde. Slušelo proto důvodnému rekursu dovolacímu vyhověti a obnoviti usnesení stolice prvé.
Ježto první soud nevyčkav pravomoci rozhodnutí soudu rekursního ihned stěžovatele funkce obhájce svazku manželského zprostil, tento pak do usnesení toho rovněž si stěžuje, odstupuje se tato stížnost do usnesení první stolice podaná soudu rekursnímu, aby o ní rozhodl.
Vrchní soud jí vyhověl, usnesení ono zrušil a soudu procesnímu potřebné další zařízení podle § 527. c. ř. s. svěřil.
Pozn. zas.
Soud procesní se zřetelem na vydaný již rozsudek nemůže ovšem učiniti již jiného opatření než že jedno vyhotovení jeho doručiti dá obhájci svazku manželského, aby tento podle své povinnosti z něho se odvolal. Že stane se tak s úspěchem, jest podle vylíčeného jisto. Dr. J. Říha.