Stížnost proti soudnímu příkazu o výpovědi vydanému, k níž dáno bylo svolení, jest vyloučen. Přípustny jsou námitky, ale jen potud, pokud netýkají se otázky, která bуla již prohrána a pravoplatně rozřešena v nesporném řízení provedeném podle § 2. min. nař. ze dne 9. února 1919 č. 62 sb. z. a n.

Pronajímatelka odvolavší se na soudní svolení jí udělené usnesením ze dne 4. února t. r. vypověděla podáním ze dne 13. února nájemcům byt a navrhla, aby jim bylo přikázáno, aby
— 9 — najatý předmět v termínu květnovém vyklidili a jí pod exekuci odevzdali.
Okresní soud doručil výpověď odpůrcům, přikázav jim, aby jí vyhověli pod exekucí s podmínkou, že usneseni ze dne 4. února t. r. nabude právní moci, kdežto nebude-li soudem rekursním potvrzeno, nýbrž bude-li ku stížnosti odpůrci do něho podané vyhověno a žádané svolení k výpovědi odepřeno, pozbude platnosti výpověď i soudní příkaz na základě jejím vydaný.
Do tohoto usnesení výpověď příznivě vyřizujícího podána byla vypovídanými stížnost, které soud rekursní vyhověl a naříkané usnesení, změnil tak, že výpověď jako předčasnou zamítl.
Dovolacímu rekursu bylo nejvyšším soudem vyhověno, usnesení rekursního soudu zrušeno a stížnost vypovídaných byla odmítnuta z těchto důvodů:
Hledíc k tornu, co ze spisů jest patrno, nemůže býti pochybnosti, že usnesení ze dne 13. února jest soudním příkazem na odevzdání najatého předmětu, který byl vydán na základě výpovědi. Proti takovýmto příkazům však dle druhého odstavce §u 375. c. ř. s. není dopuštěn opravný prostředek kromě námitek, které lze proti nim podati. Tomu nebylo v přítomném případě na závadu ustanovení druhého odstavce § 4. min. nař. ze dne 9. února 1919 č. 62 sb. z. а n., podle něhož nepřísluší nájemníku právo námitek, byl-li soudem dám souhlas k výpovědi. Ustanovení tomu nelze rozuměti tak, že nájemník nemohl by podati vůbec námitek proti výpovědi. Právo jeho jest omezeno jen potud, že jsou vyloučeny jen námitkу týkající se otázky, která byla již probrána a pravoplatně rozřešena v nesporném řízení podle § 3. dotyčného nař. vykonaném, — totiž otázky, zda je tu důvod k výpovědi ve smyslu §u 7. nař. ze dne 17. prosince 1918 č. 83 sb. z. a n. Rovněž nelze přikládati rozhodujícího významu té okolnosti, že okresní soud v usnesení ze dne 13. února výslovně nevytkl, že a ve které lhůtě mají po případě proti výpovědi býti podány námitky (§ 562. c. ř. s.), neboť zákonné ustanovení o tom, jaký opravný prostředek přísluší proti soudnímu opatření a ve které době dlužno jej vznésti, jsou povahy naprosto vížící a jejich platnost nezávisí na tom, byly-li strany výslovně na ně upozorněny čili nic.
Pokládali-li tedy vypovězení za to, že výpověď jest předčasná, poněvadž soudní svolení nenabylo ještě moci práva, měli to uplatniti námitkami proti výpovědi, rekurs proti soudnímu příkazu o výpovědi vydanému byl však naprosto vyloučen. Soud rekursní pak pochybil v tom, že neodmítl nepřípustný rekurs, nýbrž věcně jej vyřídil.
Proto bylo vyhověno dovolacímu rekursu vypovídající strany potud, že usnesení soudu rekursního bylo zrušeno a rekurs jejich odpůrců do usnesení okresního soudu ze dne 13. února t. r. jako nepřípustný byl odmítnut.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 16. března 1920 čj. R I 148/20-1.

Citace:

Stížnost proti soudnímu příkazu o výpovědi vydanému, k níž dáno bylo svolení, jest vyloučen.. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1920, svazek/ročník 2, číslo/sešit 1, s. 17-18.