Ochrany vládního nařízení ze dne 24. dubna 1919 č. 223 sb. z. a n. požívají jen zaměstnanci nižšího druhu.

Žalobu firmy W. K. proti inž. B. M. na vyklizení bytu odmítl okresní soud vyhověv námitce nepřípustnosti pořadu práva z toho důvodu, že výpověď žalující stranou žalovanému daná stala se bez soudního svolení, ač tento jest zaměstnancem jejím, požívajícím vedle služného i bezplatného bytu a následkem toho účasten ochrany ve smyslu nař. vládního v nadpisu citovaného.
Rekursní soud usnesení to změnil, řečenou námitku zamítl a soudu okresnímu uložil, aby o žalobě dále jednal a to z těchto důvodů:
Dospěl-li první soud — a to plným právem — k tomu, že služební poměr žalovaného dlužno posuzovali podle zákona o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910 č. 20. ř. z., pak zcela neodůvodněně používá nař. vlády ze dne 24. dubna 1919 č. 223 sb. z. a n., podle kterého jsou ochrany tímto nařízením poskytované účastni pouze zřízenci, jichž pracovní (tedy nikoli »služební«) poměr karakterisován jest pracovní smlouvou a mzdou (srov. § 1. cit. nař. »domovník, topič, kočí« atd.) Tomu nasvědčuje rozlišování zákonodárcovo mezi poměrem pracovním a služebním (srov. § 1151 obč. zák., § 6. zák. o obch. pomoc. ze dne 16. ledna 1910 č. 20 ř. z., § 4. zák. o úřed. velkostatků ze dne 13. ledna 1914 č. 9. ř. z.) a s hlediska předpisů § 6. obč. zák. také výpočet § 1. cit. nař., do něhož mezi zaměstnance kategorie pracovní mzdou odměňované zaměstnanci kategorie služební nejsou pojati. Požívajíť zaměstnanci služebních kategorií zajisté už ochrany v zákonech, jich se týkajících, tím, že jim náležejí výpovědi dlouhodobé na rozdíl od krátkodobých výpovědí zaměstnanců pracovních kategorií. — Ježto tedy na služební poměr žalovaného předpisů uvedeného vlád. nař. nelze použíti, jsou vývody soudu I. stolice na tyto předpisy připínané neodůvodněny a jmenovitě nelze souhlasiti, s tím, že by podle těchto předpisů a podle § 477 č. 6. c. ř. s. měl býti pro nárok žalobní pořad práva zatarasen. Plyne to ostatně i ze žalobního
— 7 — nároku opřeného o skutečnosti, jež jedině dle zák. o obch. pomocnících dlužno posuzovali.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolací stížnosti odůvodniv rozhodnutí své takto:
Činí-li § 1. vlád. nař. ze dne 24. dubna 1919 č. 223. sb. z. a n. výpověď pracovní smlouvy, dle které zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci na místo mzdy nebo její části bezplatný byt, závislou na svolení příslušného okresního soudu a uvádí-li, třeba jen příkladno, jakožto zaměstnance, jichž nařízení se týká, domovníky, vrátné, topiče, kočí — tož vysvítá zřejmě již ze znění dotyčného ustanovení, že jeho ochrany účastni jsou jen zaměstnanci nižšího druhu, poněvadž jen smlouva s těmito uzavřená má povahu smlouvy pracovní a jen tito béřou mzdu za své práce, nikoli však zaměstnanci druhu vyššího, jsoucí k zaměstnavateli v poměru služebním a požívající služného za konané služby. Správnost tohoto výkladu vyplývá však i z patrného úmyslu zákonodárcova, chránili hlavně zaměstnance hospodářsky slabé, jimž za nynější bytové nouze působí největší obtíže, najíti přístřeší, pozbyli-li nároku na dosavadní bezplatný byť. Poukaz stěžovatelův na § 1151 a) obč. zák., v němž prý úplata za konané služby nazývá se zcela všeobecně mzdou, jest nemístný, ježto § 1151 a) obč. zák. v novém znění (§ 150 III. nov.) o mzdě již vůbec nemluví. Protože pak předpisy výše naznačeného nař. jsou rázu výjimečného, nelze jich ani obdobně užiti na zaměstnance vyššího druhu. Konečně nutno připomenout i, že i kdyby ono nař. se vztahovalo na žalovaného, nebylo by lze tvrdili, že pro padanou žalobu jest vyloučen pořad práva, když žalobce se nedomáhá zrušení služebního poměru vůči žalovanému, výpověď tedy není předmětem sporu, nýbrž pouze jeho předpokladem. Následkem toho mohla by j v případě naznačeném žaloba býti pouze zamítnuta z důvodu věcného, totiž, proto, že se opírá o výpověď bezúčinnou a tudíž němá podkladu právního. Z toho vyplývá, že dovolací rekurs jest bezdůvodný, pročež nebylo mu vyhověno.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 1919 čj. R I 504/19-1. R. z. s. Dr. J. Říha

Citace:

Ochrany vládního nařízení ze dne 24. dubna 1919 č. 223 sb. z. a n. požívají jen zaměstnanci nižšího druhu.. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1920, svazek/ročník 2, číslo/sešit 1, s. 15-16.