Řízení provádí se, zemřel-li požadovatel, jen s tím dědicem, který svůj návrh uplatňuje; neprovádí-li se s jinými dědici, není zmatečné.

Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 8. června 1920 č. j. Rv 282/20-1.
Nejvyšší soud dovolacímu rekursu požadovatelky do usnesení zemského soudu v Praze jako soudu rekursního vyhověl a změnil usnesení tohoto soudu, rozhodnuv, že je dovolací stížnost přípustna.
Ve věci samé však této revisní stížnosti vyhověno nebylo.
Odůvodnění: Rekursní soud má za to, že v řazení o zajištění půdy drobným pachtýřům ve smyslu zákona ze dne 27. května 1919 č. 318 sb. zák. a nař. rozhoduje soud druhé stolice v každém případě s konečnou platností, jelikož prý to, co platí o rozhodnutí, jež učiní sborový soudí ve smyslu § 17. posl. odst. citovaného zákona, platí samozřejmě tím spíše o rozhodnutí rekursního soudu povahy pouze formální, kte-
— 54 — rýmž byl rekurs proti usnesení okres. soudu v Př. jako opožděný zamítnut. Avšak názor tento správným není. Zákon ze dne 27. května. 1919 č. 318 sb. zák. a nař. tuto otázku výslovně neřeší a nutno ji řešiti dle všeobecných předpisů nesporného patentu, na něž zákon ze dne 27. května 1919 č. 318 sb. zák. a nař. poukazuje, pročež sluší dojíti k úsudku, že revisní stížnost proti usnesení rekursního sondu ze dne 15. března 1920 včas podaná, byla přípustná.
Ve věci samé však nelze této revisní stížnosti úspěchu přiznati. Dle spisů dostavila se ku líčení dne 6. února 1920 před okresním soudem odbývaném za Karla P., dne 20. září 1919 zemřelého, jeho vdova Mare Petáková, jež prohlásila, že jako dědička svého muže Karla P. trvá při přihlášce téhož ze dne 18. září 1919 a že zamýšlí sama pozemky obdělávati.
Dotyčné usnesení okresního soudu ze dme 6. února 1920 bylo dle zpátečního lístku Marii P. dne, 12. února 1920 doručeno. Podala-li pak Marie proti tomuto usnesení teprve dne 9. března 1920 rozklad ev. stížnost, měl rekursní soud právem za to, že sluší stížnost jako opožděnou zamítnouti, neboť nebyla podána ve 14denní lhůtě.
Vývody v rekursní stížnosti obsažené, že usnesení okres, soudu ze dne 6. února 1920 «mělo «býti doručeno všem dědicům zemřelého Karla P., tedy nejen vdově, ale i pozůstalým zletilým dětem a že, jelikož se to nestalo, je postup soudu zmatečným, nejsou případnými. Jelikož pouze Marie P. jako domnělá dědička po Karlu P. činila nárok na právo příslušející pozůstalosti po Karlu P. z učiněné přihlášky, nebylo povinností soudu, aby z úřední moci vyšetřil, existují-li mimo Marii P. ještě jiní dědicové přihlásivšího se dřívějšího pachtýře, a nebylo třeba, aby každého z nich zvlášť uvědomil o domnělých jim příslušejících právech to tím méně, když Marie P. žádného návrhu v tomto směru neučinila.
Povinnost, jak ji mají na mysli stěžovatelé, není soudu žádným zákonitým; ustanovením uložena a nelze ji také odvozovati z ustanovení § 6. nesp. patentu.
Proto nejsou ani případnými i další vývody stížností, že nebylo-li usnesení ze dne 6. února 1920 všem dědicům doručeno, nemůže býti řeči o tom, že vzhledem na opoždění stížnosti vlastník pozemků ještě nenabyl ze zamítavého usnesení žádného práva, že lze tedy usnesení bez újmy třetí osoby změnili a že sluší na stížnost všech dědiců zřetel vzíti.
R. z. s.

Citace:

Revizní rekurs jest v řízení dle zákona ze dne 27. května 1919 č. 38 sb. zák. a nař. přípustný, nejedná-li se o usnesení v posledním odstavci § 17. uvedené.. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1920, svazek/ročník 2, číslo/sešit 5, s. 62-63.