Manžel, který nežije dle vzájemné dohody ve společné domácnosti se svou manželkou, není povinen přispívati na výživu dítěte, které jeho manželka proti jeho vůli ve své domácnosti ve výživě ponechala. (K výkladu § 141. obč. zák.).

Rozh. nejv. soudu ze dne 27. dubna 1920 č. j. R I. 237/20-1.
Manželé S-ovi uzavřeli před 9 lety notářskou smlouvut, dle níž uspořádali nejen své majetkové poměry, ale zároveň ujednali, že se rozejdou a budou žiti každý odděleně. Na to za několik měsíců porodila manželka dítko, jehož manželský původ manžel nepopírá. Toto ponechala si dodnes manželka ve své výživě na svůj náklad a podala nyní u příslušného okres. soudu návrh,, aby bylo manželu uloženo, aby muž na výživu dítěte přispíval od 1. února t. r. obnosem 30 Kč měsíčně.
Soud I. stolice, vyslechnuv oba manžely, nařídil otci dítka, aby naň navržený obnos 30 Kč měsíčně, počínaje jmenovaným drnem pod následky exekuce přispíval a odůvodnil usnesení tím, že prý manželku opustil, že se o dítko nestará a že jest proto povinen dle § 141. obč. zák. na výživu dítěte uvedeným obnosem přispívati.
K rekursu manželu, v němž kromě vytýkané výše jemu uložených alimentů, uvedl, že vždy projevoval ochotu do své domácnosti dítě přijati a on se starati, zrušil soud II. stolice usnesení v odpor vzaté a nařídil soudu I. stolice, aby řízení doplnil, neboť když manželé nežijící ve společné domácnosti dosud se neshodli na tom, který z nich má si dítko ponechati ve své výživě a nebylo také o tom soudem rozhodnuto, není manželka oprávněna, když manžel jeví ochotu dítě převzíti do své domácnosti, rozhodovati o tom, kdo z manželů má právo dítko ve své výživě a ošetřování podržeti.
Dokud příslušný soud za tohoto stavu věcí o tom pravoplatně nerozhodne, nemůže býti manžel přinucen něčeho na výživu dítěte platiti.
Ku revisnímu rekursu matky dítěte nej vyšší soud toto usnesení rekursního soudu potvrdil, odůvodniv je takto:
Podle § 141. obč. zák. jest ovšem otec povinen pečovali o výživu dětí, pokud samy živiti se nemohou, ale zpravidla činí této povinosti alimentační zadost tím, že poskytuje dětem výživu in natura ve své domácnosti. Platiti na výživu dítěte domácnosti jeho nesdílejícího povinen jest, jen tehdy, když děti s jeho přivolením a vědomím, po případě ze závažných důvodů i bez jeho svolení meškají mimo dům otcovský. Vůči dítěti, jež proti vůli otcově bez dostatečného důvodů, nesdílí domácnosti otcovské, alimentační povinost zploditelova pomíjí.
V případě, o který jde, projevoval otec dítěte vždy ochotu a projevuje ji i tentokrát živiti dítě a starati se o ně ve své domácnosti, že však manželka jeho odmítla tento návrh a byla s alimentačním požadavkem již v první stolici odkázána. Naproti tomu matka dítěte uvádí, že podala nyní žádost poprvé, že muž nechtěl o dítěti nikdy slyšeti, nikdy nežádal, aby mu odevzdala dítě do výchovy a výživy; vždy byl s tím srozuměn, aby bylo dítě u ní, říkal jen, že na dítě ničeho nedá, ať si je živí sama; že nemá vlastně ani domácnosti, ve které by mohl dítě živiti, nýbrž činí takový návrh jen. proto, aby ji zastrašil, by na něm pro dítě ničeho nepožadovala.
Pro řešení otázky, je-li S. povinen piatiti na výživu své nezletilé dcery u matky se nalézající, jest dle toho, co vyloženo, tedy důležito, zdá správným je tvrzení otcovo či matčino. V té příčině neposkytují spisy nižádného podkladu skutkového i jest proto z tohoto důvodu a v tom směru odůvodněno rekursním soudem vyslovené zrušení usnesení soudu prvého a doplnění tomuto nařízené.
Dovolacímu rekursu nebylo tedy lze přiznati oprávněnosti.
R. z. s. —l.

Citace:

Manžel, který nežije dle vzájemné dohody ve společné domácnosti se svou manželkou, není povinen přispívati na výživu dítěte,. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1920, svazek/ročník 2, číslo/sešit 4, s. 51-51.