Nařízení vládní vydaná základem zákona ze dne 24. července 1917 č. 307. ř. z. platí po tak dlouho, dokud nebyla zrušena způsobem v § 5. cit. zák. stanoveným nebo jinými nařízeními vládními změněna.

(Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 1920 R I 185/20.)
Rejstříkový soud v Ch. zamítl žádost o zápis X, společnosti s ručením obmezeným do obchodního rejstříku, poněvadž ministerstvo vnitra podle § 1. nařízení ze dne 3. září 1918 č. 323 ř. z. padalo proti zápisu včas (do 6 neděl) námitky.
Vrchní zemský soud v Praze nevyhověl stížnosti, v níž bylo uplatňováno, že dovolané ministerské nařízení podle zákona ze dne 24. července 1917 č. 307 ř. z. nebyvši ke schválení předloženo neplatí. Na odůvodnění uvedli: Třeba podle § 3. zákona ze 24. července č. 1917 č. 307 ř. z. dovolané ministerské nařízení národnímu shromáždění předloženo býti mělo, aby případně na jeho žádost bylo zrušeno, přece neuhasíná jeho působnost tím, že nebylo předloženo, nýbrž usnesením národního shromáždění v tom smyslu učiněným. Že by se bylo takové usnesení stalo, žadatel vůbec netvrdí.
Dovolací rekurs zůstal pro nedostatek podmínek § 16. nesp. pat. bez úspěchu, při čemž nejvyšší soud na odůvodnění přidal tolik:
Nařízení ze dne 3. září 1918 č. 323 ř. z. vydáno bylo na základě zákona ze 24. července 1917 č. 307 ř. z., kerý po rozumu čl. 2. zák. ze dne 28. října 1918 č. 11 sb. z. a nař. zůstal
— 20 — také po zřízení samostatného státu československého prozatím
v platnosti.
Vedle § 3. tohoto citovaného zákona č. 307 ř. z. z roku 1917 jest sice vláda povinna nařízení vydaná základem tohoto zákona předložiti říšské radě jakožto zákonodárnému sboru, tudíž nyní Národnímu shromáždění, jež dle § 4. zák. z 13. listopadu 1918 č. 37 sb. z. a nař. pravomoc zákonodárnou vykonává, a to, je-li shromážděno, nejdéle koncem každého kalendářního čtvrtletí, jinak jakmile se shromáždí. Avšak § 5 téhož zákona č. 307. ř. z. z r. 1917 stanoví dále, že nařízení ta, nejsou-li obmezena na čas, zůstávají tak dlouho platna, pokud nebudou novými vydanými nařízeními nebo k žádosti říšské rady (nyní Národního shromáždění) změněny neb zrušeny.
Stanoví tudíž zákon sám, že nařízení základem jeho vydaná, platiti mají až do výslovného zrušení jejich, buď vládou samotnou novým její nařízením z vlastní iniciativy nebo podle usnesení zákonodárného sboru.
Poněvadž takové zrušení se dosud nestalo, sluší uznali nařízení, podle něhož rejstříkový soud zápis stěžovatele odepřel, za posud platící.
Vládla, které zákon v posledním odstavci § 5. dále ukládá, aby, nedodrží-li lhůtu v § 3. stanovenou, nařízení ihned zrušila, jest sice Národnímu shromáždění za splnění této jí zákonem uložené povinnosti parlamentárně zodpovědná, avšak právě ze znění tohoto dodatku, který nestanoví, že nařízení nedodržením lhůty pozbývá platnosti, nýbrž nařizuje, že musí býti zrušeno, plyne, že dokud výslovně nebylo zrušeno, má platiti, takže soudové nemohou zkoumati, by lo-li vyhověno povinnosti vládě zákonem uložené, nýbrž jsou povinni zachovávati předpis nařízením zmíněným vydaný tak dlouho, pokud nebyl zrušen způsobem v § 5. vysloveným.
Není tu tedy ani patrné nezákonnosti ani zmatku, pročež dovolacímu rekursu nebylo přiznali úspěchu.

Citace:

Nařízení vládní vydaná základem zákona ze dne 24. července 1917 č. 307. ř. z. platí po tak dlouho, dokud nebyla zrušena způsobem v § 5. cit. zák. stanoveným nebo jinými nařízeními vládními změněna.. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1920, svazek/ročník 2, číslo/sešit 2, s. 28-29.