Lidové soudy cenové nejsou příslušný k rozhodování o nároku určeném vyrovnáním, byť předmětem jeho byl závazek vrátiti přeplatek kupní ceny za spotřebné předměty prodané do 28. října 1918 za přílišnou cenu.

Příspěvek k výkladu § 1. zák. ze dne 28. května 1919 č. 299 sb. z. a n.
Podle tvrzení žalobních koupil žalobce koncem září nebo počátkem října 1918 od žalovaného 4 q pšenice a zaplatil za ně 1600 K. Dne 31. května 1919 vyzval právní zástupce žalobcův žalovaného, aby vrátili přeplatek za pšenici přijatý, načež dne 3. června 1919 došlo v advokátní kanceláři zástupce žalobcova mezi stranami k vyrovnání, podle něhož žalovaný zavázal se zaplatiti žalobci do 20. července 1919 částku 1240 K, o kterou převyšovala kupní cena za pšenici zaplacená platnou cenu maximální a nahraditi žalobci vzešlé útraty 25 K.
Žalovaný nedostál svému závazku а žalobce podal naň žalobu na zaplacení 1265 K u zemského soudu v Praze, jenž postoupil ji lidovému soudu, cenovému v N.
Stížnosti do usnesení toho podané vrchní zemský soud v Praze vyhověl, zrušil je a uložil zemskému sondu v Praze, aby jako soud k rozhodování o podané žalobě příslušný ji vyřídil, a dále o ní jednal. Rozhodnutí své odůvodnil takto:
Podle § 1. zák. ze dne 28. května 1919 č. 299 sb. z. a n. přísluší rozhodovati spory o zaplacení náhrady za to, že někdo za války až do 28. října 1918 zaplatil hotově nebo směnou za předměty potřeby cenu přílišnou, pokud vymáhaná náhrada nepřevyšuje 10000 K, výlučně lidovým soudům cenovým zákonem tím zavedeným.
Zemský soud v Praze přihlížeje patrně k tomuto zákonnému ustanovení a řídě se předpisem v druhé větě téhož § 1. cit. zák. obsaženým, postoupil žalobu u něho dne 16. září 1919 podanou k příslušnému vyřízení lidovému soudu cenovému v N. Opatření to podle náhledu soudu rekursního neodpovídá, zákonu. Jak z údajů žalobních vyplývá, opírá žalobce, svůj nárok o vyrovnání v žalobě uvedené a v důsledku toho činí také návrh žalobní, aby žalovaný uznán byl povinným zaplatili jménem přeplatku mimosoudním narovnáním stanovenou částku s útratami 1265 K. Žalobu tuto nelze nikterak počítali k takovým, jaké označuje § 1. cit. zák., neboť ve sporu tomto nejde o určení, pokud se týče přisouzení náhrady z důvodu nedovoleného předřazování, nýbrž o zaplacení pohledávky, která i co do vzniku i co do výše byla již žalovaným uznána a jejíž zaplacení v určité době bylo již přislíbeno, tedy o pohledávku, která jest svou právní povahou vzhledem k ustanovení § 1380 obč. zák. od původního sporného nároku žalobcova na náhradu škody z důvodu přeplacení zcela odlišnou a rozdílnou. Následek toho jest, že chybí zde skutkové okolnosti pro příslušnost lidových soudů cenových v cit. zák. č. 299. sb. z. a n. předpokládané a že nastává tu příslušnost soudu řádného ve smyslu §§ 65 a 67 j. n. Stížnost jest odůvodněná, bylo jí tedy vyhověti, usnesení naříkané zrušili a zemskému soudu uložiti, aby o dotyčné žalobě sám rozhodl.
Dovolacímu rekursu nejvyšší soud nevyhověl z těchto důvodů:
Stanovisko, jež zaujal soud rekursní vyhovuje veskrze zákonu a opírá se o vhodné odůvodnění, jež dovolacímu stěžovateli nepodařilo se vyvrátili. Stačí proto, podotkne-li se na vývody dovolacího rekursu toto:
Narovnání jest výronem srovnalé vůle soukromníků, jímž práva dosud sporná nebo pochybná činí se nadále nespornými a nepochybnými (§ 1380 obč. zák.). Kotvíc ve srovnalé vůli účastníků, jest narovnání smlouvou a to upravujíc vztah jednotlivce k jednotlivci, smlouvou soukromoprávní. Domáhali se nároku ze soukromoprávních smluv nutno pořadem práva t. j. na soudech, jimž přikázáno jest rozhodovati o občanských právních nárocích. To platí i tehdá, když by snad právo, smírem upravené, bylo takovým, že by spor o ně řádným soudům nepříslušel. Výjimky, kde zákon, hledě k předmětu, smíru nedopouští, uvedeny jsou v §§ 1382. až 1384. obč. zák. Ostatně otázka, zda smír, hledíc k povaze práva, byl platným čili nic a zda-li tedy a jaké nároky lze ze smíru vyvozovati, dotýká se věcné oprávněnosti nároku, o níž nelze rozhodovati у tomto období rozepře. Pod toto hledisko spadají otázky, nadhozené v dovolacím rekursu, totiž, zda žalovaný byl k smíru donucen, kolik vlastně obilí žalobci prodal, zda nárok smírem upravený dotčen, byl a v jaké míře zákopem o lidových soudech cenových a jaký jest poměr narovnáním uznaného nároku k ustanovení § 20. cís. nař. ze dne 24. března 1917 č. 131 ř. z. Pro otázku, zda spor, o nějž tu jde, patří před řádný soud, rozhodným jest pouze, že zákon o lidových soudech cenových nepřikazuje těmto soudům též spory ze smíru před působností zákona (16. června 1919) učiněných a že bez takovéhoto výslovného předpisu spory ty těmto soudům nepatří.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 1919 č. j. RI 484/19—1. R. z. s. Dr. J. Říha.

Citace:

Lidové soudy cenové nejsou příslušný k rozhodování o nároku určeném vyrovnáním,. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1920, svazek/ročník 2, číslo/sešit 1, s. 16-16.