Ku praksi jazykové.

Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 26. května 1920 č. j. R I 306/20—1.
V pozůstalostní věci po majiteli panství v Kopidlně-Staré Hrady, o dovolacím rekursu universální dědičky do usnesení vrchního zemského soudu v Praze jako soudu rekursního ze
— 44 — dne 22. března 1920 čj. R II 38/20—1., usnesl nejvyšší soud takto:
Dovolací rekurs vrací se stěžovatelkám k rukoum jejich vykázaného zástupce s poukazem, aby podání to, připojuje původní spis, předložil znova ve státním jazyku (českém), u soudu stolice prvé do 8 dnů ode dne doručení počítaje, jinak by, kdyby v uvedené lhůtě předloženo bylo nezměněno aneb v jazyku sice státním avšak bez připojení původního podání, odmítnuto bylo jako k úřednímu jednání se nehodící, po případě kdyby příkazu danému bylo sice vyhověno, avšak opožděně, počítán byl den, podání podle dne, kdy nově bylo předloženo.
Odůvodnění: I když se nezkoumá, jsou-li žadatelky příslušnicemi československého státu, ač ochrana národních menšin v ohledu užívání jejich jazyka, zaručuje se pouze československým státním občanům, z kteréhož důvodu, také § 2. jaz. zák. dovolává se smlouvy St. Germainské, neodpovídá podání jejich, jsouc psáno v jazyku nikoliv státním, nýbrž
německém, předpisu § 1. zák. ze dne 29. února 1920 čís. 122 sb. z. a n., poněvadž tu není výjimky pro použití tohoto jazyka v § 2. cit. zák. stanovené.
Ochrana menšin jiného než státního jazyka ve státu československém neřídí se jen národností státního občana, nýbrž povahou okresu, v němž nalézá se soud pro záležitost, o níž se jedná, příslušný. Jen tehdy, obývá-li v okresu tomto k vyřízení určité záležitosti povoleného soudu podle posledního soupisu lidu alespoň 20% čsl. státních občanů téhož jiného jazyka než jazyka státního, jsou podle § 2. zákona ze dne 29. února 1920, čís. 122 sb. z. a n. soudy povinny přijímati od příslušníků jazyka této menšiny podání sepsaná v jejich jazyku.
Poněvadž záležitost, o kterou jde, projednává se u zemského soudu v Praze, který byl pro toto řízení k návrhu první stěžovatelky, vedle § 31. j. n. delegován, čímž důvod лу místní jeho příslušnosti založen a soud: ten jest v obvodu obce Velké Prahy, v níž dle posledního soupisu lidu neobývá 20%, československých občanů německého jazyka, mělo podání označené stěžovatelkami jako dovolací rekurs, sepsáno býti v jazyku českém jako jazyku státním, má-li přejato a vyřízeno býti.
Poklesky jazykové jsou zajisté vady formální i slušelo podání za použití analogie § 85. c. ř. s. podatelkám vrátiti k opravě, s poukazem shora uvedeným. Poněvadž revisní rekurs vázán byl lhůtou, slušelo k reprodukci jeho po provedené opravě stanoviti novou lhůtu, jejíž nedodržení mělo by za následek, že by k podání mohlo býti přiblíženo tak, jako by se bylo stalo v den, kterého nejprve došlo. Kdyby pak poukazu vyhověno nebylo vůbec, pokládalo by se za to, že revisní rekurs nebyl ani podán, kdyby bylo sice podání znova včas předloženo, avšak neopravené nebo opravené sice však bez připojení původního spisu, muselo by býti v obou případech odmítnuto jako k úřednímu jednání se nehodící, poněvadž neodpovídalo by předpisům jazykovým, pokud se týče proto, že nedala by se totožnost obsahu opraveného podání s obsahem podání původního zjistiti.
Soudu stolice prvé se ukládá, aby, kdyby podání nebylo reprodukováno, projití lhůty stanovené sem oznámil.
V Praze, dne 21. června 1920. r. z. s. —l.

Citace:

Ku praksi jazykové.. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1920, svazek/ročník 2, číslo/sešit 4, s. 52-53.