1920 Sb. z. a n.

Citovaný zákon v §§ 13 až 19 přiznává nárok na důchod vdovský nejen vdově v pravém slova smyslu (§ 13), nýbrž také družce (§ 15), stavě v celém odstavci, jednajícím o důchodu vdovském, vdovu a družku na roveň. Je-li poměr ovdovělé manželky rovnocenný s poměrem pozůstalé družky a spojuje-li zákon s oběma těmito poměry nárok na důchod vdovský po padlém nebo zemřelém válečném invalidovi, nečině žádného rozdílu mezi spolužitím manželským a mimomanželským, nutno všude tam, kde bez přetržení poměr mimomanželského spolužití přešel sňatkem ve spolužití manželské, pozírati na poměr ten jako na jediný, který počal založením soužití pozdějšího invalidy se ženou jako družkou a skončil smrtí invalidy jako manžela dřívější jeho družky. Z toho plyne, že všude tam, kde zákon upíná jisté právní účinky na dobu uzavření sňatku, dlužno v případě právě zmíněném na místo tohoto časového momentu dosaditi dobu založení poměru druha s družkou a hleděti na manželství jejich tak, jako by bývalo uzavřeno již tehdy, kdy započal poměr spolužití obou manželů ve společné domácnosti v poměru druha a družky, kterýž poměr citovaný zákon, pokud jde o důchod vdovský, rovná legálnímu manželství. Opačný názor by vedl k tomu, že by co do nároku na důchod vdovský byla na tom lépe družka, která ve volném spolužití s mužem setrvá až do jeho úmrtí, nežli ta, která poměr ten proměnila v legální manželství, jinými slovy: opačný názor vedl by k tomu, že by nárok vdovy byl nevýhodnější a obmezenější, nežli nárok družky, a to by se příčilo positivním předpisům zákona, který družce i vdově chce poskytnouti stejné právo na důchod vdovský. Tento výklad zákona podpořen jest i v prováděcím nařízení ze dne 7. prosince 1922, č. 363 Sb. z. a n., v němž stanoveno jest k § 14, že doba, po kterou pozdější manželka žila s válečným poškozencem jako družka, včítá se do doby manželství. (Nález Nejv. správního soudu z 8. září 1926, č. 18285/26.)

Citace:

Postavení »družky« podle zákona 142/1920 Sb. z. a n.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1926, svazek/ročník 7, s. 533-534.