Výrok zemské odvolací komise pro válečné poškozence, jímž se straně upírá jisté procesní právo, je podle své povahy skutečně výrokem, jenž může býti obsahem rozhodnutí v technickém slova smyslu. Usnesením z 30. ledna 1924, čj. Cg 628/32-23 ev. č. 82904 zemská odvolací komise pro válečné poškozence v P. odmítla odvolání B. N. do nálezu okresní sociálně lékařské komise v L. z 15. prosince 1919, č. In. II N 32/19 z těchto důvodů: Nařízením vlády Československé republiky č. 181/1922 Sb. z. a n., § 6 stanovena je lhůta odvolací a to 90 dnů ode dne doručení. Ve spise zjištěno, že výměr byl doručen 28. června 1920 á odvolání podáno 13. října 1920, tedy po prošlé lhůtě. I kdyby odvolání projednáváno bylo za působnosti nařízení vlády č. 224/1919 Sb. z. a n., musilo by býti odmítnuto, protože § 9. tohoto nařízení stanovena byla lhůta 28 dnů ode dne doručení výměru. Stížnost, podanou do usnesení jmenované komise, neshledal Nejv. správní soud důvodnou a zamítl ji, uznav nepochybným, že odvolání došlo po uplynutí jak 28denní lhůty, stanovené nařízením čís. 224/1919 Sb. z. a n., tak lhůty 90denní, stanovené v § 35 zák. Č. 39/1922 Sb. z. a n., resp. nařízením č. 363/1922 Sb. z. a n., nemohl se však přikloniti k názoru, hájenému zástupcem žalovaného úřadu při veřejném ústním líčení, že stížnost jest nepřípustná. Zástupce žalovaného úřadu odvolává se v této příčině na usneseni nejv. spr. soudu ze dne .24. října 1921, č. 10737/21 a ze dne 4. června 1923, č. 7134 a jiných, jimiž opětně bylo vysloveno, že nálezy prohlídkové komise okresní a zemské komise odvolací pro válečné poškozence nejsou rozhodnutími ve smyslu § 2. zákona o správním soudě a tedy o sobě nejsou před tímto soudem naříkatelné. Tento právní názor odůvodněn byl v oněch usneseních tím, že nález sám má povahu pouhého znaleckého dobrého zdání, tedy skutkového zjištění, které pak jest podkladem, t. j. součástí skutkové podstaty výroku zemského úřadu pro péči o válečné poškozence, jenž teprve má povahu skutečného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud, aniž se jakkoli uchyluje od právního názoru právě zmíněného, shledal, že v daném případě na výrok zemské odvolací komise pro válečné poškozence, jejíž stížností jest brán v odpor, přece jen nutno pohlížet! s jiného hlediska. Výrok ten není nálezem věcného obsahu o pracovní způsobilosti stěžovatele,
88 nýbrž výrokem toliko formálním, odmítajícím odvolání stěžovatelem podané jako opožděné, tedy výrokem, na který úvahy v dřívějších usneseních projevené nepřiléhají.
Takovýto výrok, jímž se straně upírá jisté procesní právo, jest podle své povahy skutečně výrokem, jenž může býti obsahem rozhodnutí v technickém slova smyslu. O tom, že příslušné normy válečným poškozencům možnost odvolání k zemské odvolací komisi přiznati chtěly jako jejich právo, nemůže býti pochybnosti. Jak nařízení č. 224 z r. 1919 v § 9, tak i zákon č. 39 z r. 1922 v § 35, i nařízení č. 181 z r. 1922 v § 6 mluví v tom směru výslovně o právu odvolání. Pochybnost mohla by snad býti jen v tom směru, zdali rozhodování o tomto právu přísluší zemské odvolací komisi, tedy zdali alespoň po této stránce tato komise jest povolána skutečné rozhodnutí vydati.
Nejvyšší správní soud dospěl tu ku kladné, odpovědi, uváživ jednak, že tyto komise jsou příslušnými normami výslovně jako odvolací komise označeny, jednak že odvolací instance nutno pokládati za povolány k rozhodování také o formálních otázkách, pokud nějaký výslovný předpis nestanoví jinak, totiž pokud kompetenci ve věci a kompetenci k řešení otázek formálních (procesních) výslovně nerozlišuje a nepřikazuje orgánům různým. Kompetence odvolacích komisí jest od kompetence zemského úřadu, resp. ministerstva sociální péče v příslušných normách přesně odlišena, nelze v nich však nalézti nijakého podkladu pro názor, že by po formální stránce o odvoláních k zemským odvolacím komisím rozhodovati měl nějaký jiný orgán, než tyto komise samy. Neshledal tedy nejvyšší správní soud závady, aby stížnost podrobil svému věcnému přezkoumání. (Nález nejv. správ, soudu ze dne 17. září 1925, č. 17204/25.)
89