1922 S b. z. a n.

Má-li válečný poškozenec rodiče nebo předky, kteří podle zákona jsou povinni «přispívati k jeho výživě«, započítá se do příjmu válečného poškozence též onen díl příjmu rodičů nebo předků, který, vypočten podíle počtu členů rodiny, by na něj připadl Podle ustanovení § 141 všeobecného občanského zákona má otec povinnost starat se o výživu svých dětí; náhled, že povinnost tato končí plnoletostí, není správný, ježto zákon neobsahuje tohoto obmezení, nýbrž stanoví, že povinnost trvá, dokud dítě není s to samo se živiti. Není-li tedy válečný invalida následkem své invalidity s to se vyživovat a žije-li ve společné domácnosti se svým otcem, kterému pomáhá obhospodařovat jeho nemovitost — zajisté je daný předpoklad v cit. odst. § 2 dán, že totiž válečný poškozenec má rodiče, resp. otce, který je povinen přispívat k jeho výživě a má se do příjmu jeho započítati též alikvotní částka příjmu otcova, na invalidního syna připadající. (Nález Nejv. správ. soudu ze 7. října 1926. č. 20003/26.)

Citace:

K § 2, odst. 3. zákona č. 142/1920 Sb. z. a n. ve znění zákona č. 39/1922 Sb. z. a n.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1926, svazek/ročník 7, s. 534-534.