Ke kollisi mezi § 113. a 392. tr. ř.

Napsal okr. soudce Skřipský.
V theorii i praxi převládá názor, že stížnost proti usnesením vyšetřujícího soudce, učiněným v otázkách nákladů na trestní řízení (stanovení svědečného, znalečného, tlumočeného a pod.), nelze podati na radní komoru dle § 113. tr. ř., nýbrž že povolán jest k rozhodování o ní sborový soud II. instance dle § 392. tr. ř.
I. Pro tento názor uvádí se především znění § 392. tr. ř. V tom směru dlužno uznati, že znění tohoto § jest tak široké, že názor ten bez odporu o něj opříti možno. Zákon upravuje tu patrně dva úplně rozdílné případy. První část první věty odst. 1. má na mysli případ, kdy rozhodnuto bylo o nákladech sporu rozsudkem, a stanoví, že tu proti takovému rozhodnutí lze stížnost podati s opravným prostředkem proti rozsudku; v druhé části věty té pak se stanoví: »steht Jedem, der sich durch eine Entscheidung oder Verfiigung eines Gerichtes in Ansehung der Kosten gekränkt erachtet, frei, sich darüber insbesondere bei dem Gerichtshofe zweiter Instanz zu beschweren.« O tuto větu opírá se zmíněný názor a nutno přiznati, že se hodí i na usnesení vyšetřujícího soudce. Ale právě toto široké znění jest to, jež vzbuzuje pochybnosti o tom, lze-li ho použíti též na usnesení vyšetřujícího soudce.
Dlužno totiž uvážiti, že kapitola 22. tr. ř., v níž § 392. jest obsažen, upravuje otázky nákladů na tr. řízení a jich náhrady všeobecně a že tedy předpisy ty platí pro všechny soudy na trestním řízení súčastněné, pro všechny druhy řízení trestních před nimi a pro všechny fase řízení těch. Předpisy ty náležejí tedy do všeobecné části tr. řízení a skutečně o nich systémy tr. řádu na tomto místě pojednávají. Důsledkem toho jest i předpis § 392. tr. ř. lex generalis, jež ustoupiti musí dle zásady: lex specialis derogat generali, předpisu zvláštnímu.
Tážeme se, lze-li předpis § 113. tr. ř. pokládati za takový předpis zvláštní? K otázce té dlužno přisvědčiti. Přípravné vyšetřování (vyhledávání) jest svérázným řízením, ovládaným namnoze zcela jinými zásadami, než řízení nalézací, opravné a pod. Jest pro ně zákonem stanoven zvláštní soudce vyšetřující a koná se bez ohledu na to, dojde-li k obžalobě neb řízení nalézacímu a skutečně ve většině případů vyhledávání přípravného k obžalobě ani nedochází. Právě pro tuto zvláštnost řízení, jež dává vyšetřujícímu soudci rozsáhlou moc nad osobami v něm súčastněnými, jest postaven nad vyšetřujícího soudce zvláštní dozorčí orgán ve formě radní komory a právě proto upraveno i právo stížnosti proti úřadování vyšetřujícího soudce svérázně v § 113. tr. ř., jenž poskytuje radní komoře právo ne neobdobné onomu, jež zákon v § 15. tr. ř. vyhradil vrchním soudům zemským ohledně úřadování všech soudů, jim podřízených.1)
Je-li tedy § 113. tr. ř. oproti § 392. tr. ř. lex specialis, pak zajisté na stížnosti, o nichž je řeč, dlužno použiti pouze jeho a nikoliv § 392. tr. ř. Znění § 113. tr. ř. jest zajisté tak široké a povšechné, že ho i na usnesení o nákladech tr. řízení použíti možno.
A jako široké znění § 392. tr. ř. poskytovati by mohlo možnost použiti ho na usnesení vyšetřujícího soudce v otázkách nákladových, právě tak dávalo by možnost použiti ho na jiné druhy řízení na př. na řízení před soudy okresními. Vyvození této konsekvence pro řízení přestupkové nezadalo by pranic konsekvenci podobné pro řízení před vyšetřujícím soudcem. A přece jak theorie, tak i praxe neodvážily se býti i v tomto směru konsekventními a poukazuje se všeobecně na § 481. tr. ř., jako na lex specialis a tvrdí se, že stížnosti proti rozhodnutím okresních soudů o nákladech sporu jdou výlučně jen na sborové soudy I. instance. (Srv. na př. Storch, Rak. říz. tr. II., str. 627. a cit. tam liter; Mayer, komentář k § 481.) Je-li však § 481. lex specialis pro řízení přestupkové, pak není pražádné příčiny, nepokládati předpis § 113. za lex specialis pro řízení přípravné.
Vzhledem k výrazu »eines Getichtes« v § 392. tr. ř. nemohla by dále, kdyby jen na doslovu tohoto předpisu se lpělo, ani ta konkluse za nesprávnou býti prohlášena, že stížnost na sborový soud II. instance má místo i proti rozhodnutím sborových soudů I. instance, jež tyto učinily jako soudy odvolací ve věcech přestupkových. Soud kassační také skutečně toho názoru jest, jak dotvrzuje rozhodnutí ze dne 19. srpna 1902 č. 11802, otisknuté v těchto »Zprávách« ex 1902, str. 238. (Proti tomu srov.: J. Boubela: Kratičká úvaha k cit. rozhodnutí. Zprávy 1903, str. 32.) Celá theorie i praxe jsou však dnes za jedno, že konkluse tato jest nesprávná.
Tím jest dovoženo, že ze širokého znění § 392. tr. ř. nelze pro otázku naší dospěti k rozřešení uspokojivému a že z analogických leges speciales, jakými jsou na př. § 481. tr. ř. pro řízení přestupkové, § 494. tr. ř. pro řízení ve věcech tiskových souditi dlužno, že i pro přípravné vyšetřování platí jako lex speeialis § 113. tr. ř.
II. Jako druhý závažný důvod, pro který praxe vindikuje sborovým soudům II. instance právo rozhodovati o stížnostech proti nákladovým usnesením vyšetřujících soudcův, uvádí se historický vznik § 392. tr. ř., čili motivy. V tom směru dlužno především říci, že motivy jen potud mohou k interpretaci býti použity, pokud ze zákona samého neplyne něco jiného. Nebylo by tedy třeba k nim se obraceti, máme-li za to, že § 113. jest lex speeialis. K vůli úplnosti chceme se však i tímto důvodem zabývati blíže.
V tr. ř. z r. 1850. se ustanovení obdobné § 392. tr. ř. vůbec nenacházelo. Za to již tr. ř. z r. 1853. má v § 344. ustanovení skoro stejné jako § 392. platného tr. ř., jenže tam připuštěna možnost stížnosti další na nejvyšší soud. Ustanovení to přešlo do osnovy II. z r. 1861 a to do § 458. Dle Mayera, Handbuch I., str. 964. bylo ustanovení to motivováno takto: »Zu § 458. bemerkte der Referent Dr. Glaser, dass diese abgesonderte Beschwerde unter den Gesichtspunkt der allgemeinen Beschwerden falle, welche an das Gericht zuleiten sind, welches in einem Lande die Aufsicht uber die ganze Gerichtspflege zu üben hat. Dieses ist aber das Oberlandesgericht.« Znění toho § pak přijato s dodatkem, že rozhodnutí sborového soudu II. instance jest definitivní. Předpis ten přebrán skoro beze změny do osnov III.—X.; v této připojena 14denní lhůta »za účelem vedení exekuce«. Z osnovy X. stal se platný nyní zákon.
Ve smyslu Glaserově vykládá i Mayer v kom. k § 392., bod 10. a dodává: Die Beschwerde geht daher an den höheren Richter, den Gerichtshof II. Instanz, da es mißlich wäre, eine zweitmalige Entscheidung desselben Richters, welcher in der Sache selbst erkannt hat, einzuholen.
Dle pramenů měla tedy stížnost dle § 392. tr. ř. býti stížností dohlédací, ale nestala se jí, neboť touto jest stížnost dle § 15. tr. ř. Bylo by těžko hájiti názor, že zákonodárce chtěl v § 392. tr. ř. opakovati jen to ohledně nákladů na trestní řízení, co byl v § 15. tr. ř. již všeobecně řekl ohledně soudních opatření a rozhodnutí všech.
Ale dejme i tomu, že stížnost dle § 392. dozorčí stížností by byla! Jak bylo by pak lze chápati, že radní komora právě ve věcech nákladových by byla ze své dozorčí funkce nad vyšetřujícím soudcem suspendována, aniž by zákon jediným slůvkem v § 113. tr. ř. na tuto výjimku poukázal?
Že stížnost dle § 392. tr. ř. stížností dohlédací není, plyne z toho, že pro podání jí je určena 14denní lhůta a že předepsáno, aby byla podána u soudu, jenž rozhodl v I. instanci. Obě tyto náležitosti, jmenovitě pak první se naprosto příčí povaze stížnosti dozorčí, jak plyne z §§ 15. a 113. tr. ř., jenž právě pro tuto povahu dotyčných stížností žádné lhůty k podání jich ne- předepsal a neustanovil, kde je podati nutno. Měla-li tedy stížnost dle § 392. tr. ř. povahu stížnosti dohlédací v osnovách II.—IX., ztratila ji oním dodatkem v osnově X. a nemá jí ani dle platného zákona.
To vysvitne nejlépe ze zevrubnějšího přezkoumání skutečné stížnosti dozorčí, stanovené v § 15. tr. ř.
Rozhled po historickém jeho vzniku nás poučuje, že tr. řád z r. 1850. neobsahoval ve svém § 45., upravujícím kompetenci vrchních zemských soudů, předpisu obdobného 2. větě § 15. platného tr. ř. Podobný předpis nebyl obsažen ani v tr. řádě z r. 1853 (§ 18.), ba ani ne v osnovách I. a II. Proto mohl referent Dr. Glaser k § 458. osn. II. ( = § 392. plat. tr. ř.) tvrditi, že se tu jedná o stížnost všeobecnou a proto že ji dirigovati sluší na vrchní zemský soud jako soud dozorčí.
Teprve osnova III. z r. 1862. předepisovala v § 17. odst. II.: »Sie (die Oberlandesgerichte) haben ferner die Aufsicht uber die Wirksamkeit der Strafgerichte ihres Sprengels zu führen und uber alle Beschwerden gegen deren Verfügungen zu entscheiden, sonach nicht der Rechtzug ge- gen dieselben ausdriicklich untersagt, oder anders geordnet ist.« K tomu podotýkaly motivy: »Der zweite Absatz sichert dem Oberlandesgerichte seine Stellung ais Aufsichtsbehorde und regelt die sogenannten Aufsichtsbeschwerden.«
Osnovy V.—VII. v § 14., odst. II., obsahovaly ustanovení skoro stejné, jenže sevšeobecněné; místo slov: »gegen deren Verfügungen« položena totiž slova: »gegen dieselben (t. j. Gerichte)«, aby tak stížnostem podléhalo veškeré konání soudů a nikoliv jen jeho opatření.
Pro karakteristiku dozorčí stížnosti jsou nad míru důležitý motivy připojené k osnově VI. cit. § 14., jež tuto podáváme: »Der zweite Absatz dieses § stellt sämmtliche Bezirks- und Landesgerichte unter die unmittelbare Aufsicht des Oberlandesgerichtes. Aus diesem Aufsichtsrechte des Oberlandesgerichtes folgt dessen Verpflichtung, ordnungswidrige oder sonst tadelnswerte Vorgänge einzelner Strafgerichte, welche zu seiner Kenntnis gelangen, zu untersuchen und abzustellen. Es kann Niemand verwehrt werden, von solchen Vorgängen dem Oberlandesgerichte Anzeige zu machen, welches darauf nach Lage der Sache, das zur Aufrechthaltung der Ordnung und des Ansehens der Gerichte Erforderliche von Amtswegen und wesentlich im offentlichen Interesse verfügt. Eben dadurch unterscheidet sich diese sogenannte Aufsichtsbeschwerde von den einzelnen Rechtsmitteln, welche im Interesse der durch eine richterliche Verfügung verletzten Partei gegeben sind; es wird daher die Aufsichtsbeschwerde überall da unzulässig sein, wo der Partei gegen die angeblich rechtswidrige Verfügung noch ein Rechtsmittel offen steht, oder wo die Aufsichtsbeschwerde nur das Mittel bieten würde, eine hohere Behorde mit einer Beschwerde zu befassen, welche das Gesetz ausdrücklich für unzulässig erklärt. Da die Aufsichtsbeschwerde auf den Gang der einzelnen Strafsache ohnehin einen unmittelbaren Einfluss nur ausnahmsweise uben kann, war es nicht nothig, ausdrucklich zu bemerken, dass sie keine aufschiebende Wirkung habe.«
V osnovách VIII. X. nestala se již v předpise tom žádná podstatná změna, jen místo slova »alle« (Beschwerden), položeno »die«.
Z přehledu této historie vzniku dozorčí stížnosti dle § 15.
tr. ř. jest patrno, že stížnost ta je karakterisována tím, že
1. směřuje proti jakémukoliv konání podřízených soudcův a nikoliv jen proti rozhodnutím neb opatřením, o kterých mluví § 392.;
2. oprávněn jest ji podati kdokoli, tedy nikoli jen súčastněné na řízení trestním osoby;
3. podává se v zájmu veřejném a nikoliv jen v zájmu
súčastněných osob;
4. ku podání není předepsána žádná lhůta a dle povahy
její ani lhůta nějaká předepsána býti nemůže;
5. že podati ji možno přímo u vrchního zemského soudu;
6. že nemá účinku suspensivního.
Zkoumáme-li nyní povahu stížnosti nákladové dle § 392., vidíme, že nemá ani jediné z uvedených tu karakteristických známek a tvrdíme proto, že stížností dozorčí není.
Mayer arciť ve svém komentáři, jak již podotčeno, vykládá stížnost § 392. ve smyslu referátu Glaserova (bod 10. k § 392.), jako všeobecnou stížnost dozorčí, ale srovnají-li se tyto jeho výklady s výklady jeho k § 15. tr. ř., jest ihned patrno, že zapletl se do odporů, jež naprosto nelze objasniti. Tvrdíť totiž v těchto posléz uvedených výkladech (odst. 6. a 7. k § 15.), že stížnost dle § 392. tr. ř. jest řádným prostředkem opravným a tím právě že se liší od stížnosti dozorčí. Co jest tedy správné? Co praví v odst. 10. k § 392., aneb co praví v odst. 6. k § 15.?
III. Jako další důvod pro kompetenci vrchních zemských soudů pro stížnosti proti nákladovým usnesením vyšetřujících soudců se uvádí, že jsou to jmenovitě ohledy finanční, pro něž rozhodování o stížnostech takových nutno sloučiti v rukou dozor majícího vrchního soudu dotyčné oblasti; náklady trestního řízení jest prý zatížen hlavně stát a tu prý nelze vyšší kontrolu ohledně nákladů těch vyloučením sborových soudů II. instance z rozhodování zameziti, resp. ji omezovati.
Že důvod tento není vzat ze zákona, jest patrno, že pro ty neb ony ohledy nelze zákon nesprávně používati, netřeba dovozovati. Ostatně jest i materielně tento důvod naprosto lichý. Pokud totiž vyšetřující soudce o nákladech tr. řízení rozhoduje, jsou to z pravidla obnosy nepatrné, jako svědečné, tlumočné, znalečné (arg. § 384. tr. ř.). Ohledně odměn soudních lékařů jako znalců musí i tak dle min. nař. z 20. III. 1901 č. 34 předkládali usnesení své ohledně všech jen trochu značnějších obnosů (proti předpisu § 384. tr. ř., jenž takto pouhým nařízením byl změněn!) k předběžnému schválení vrchnímu soudu. Ohledně všech vyšetřujícím soudcem poukázaných obnosu existuje pak nad to důkladná kontrola jednak dle § 139. instr. k tr. ř., dle něhož poukázky mají býti spolupodepsány představeným soudu, jednak předkládati je nutno občas presidiu vrchního soudu, jež pomocí účetního oddělení je podrobuje zevrubnému přezkoumání. Nelze proto nahlížeti, proč právě z ohledů finančních by stížnosti proti usnesením nákladovým vyšetřujících soudců musily jíti nutně na sborový soud II. instance.
Jsou arciť také případy, kdy vyš. soudce rozhoduje o nákladech značných, tak na př. ve sporech pro urážku na cti, ve sporech pro porušení výsad, práva autorského, známek a pod., bylo-li trestní řízení skončeno před pravoplatným vydáním obviněného v obžalobu; ale že by strany újmy nějaké na svých právech utrpěly, když rozhodne v II. instanci radní komora a nikoliv vrchní zem. soud, důvodně tvrditi nelze. Stát pak právě v těchto případech zřídka bývá finančně na věci interessován.
IV. Nejzávaznějším pro praxi důvodem pro kompetencí sborových soudů II. instance v naší otázce jest konečně min. nař. z 16. července 1878 č. 7402, a z 9. července 1878 č. 7075. V prvnějším nařízení se praví, že svědečné nesmí stanoviti kancelář, nýbrž soudce a to buď soudce vyšetřující aneb předseda hlavního přelíčení a dokládá, že vždy jest dbáti toho, aby svědek byl oprávněn domoci se soudního usnesení o stanovení svědečného, proti němuž má týž další stížnost dle § 392. tr. ř. Mám za to, že tu nařízení, mluvíc o této další stížnosti, má na mysli jen případ druhý, kde svědek, nespokojený se svědečným, předsedou hl. přelíčení poukázaným, dovolá se usnesení nalézacího senátu (taková jest praxe) a proti tomuto usnesení arciť dle § 392. tr. ř. stížnost má místo. Nehodí se však předpis ten na usnesení vyšetřujícího soudce, neboť svědek, nejsa s ním spokojen, musil by voliti přímo cestu § 392. tr. ř. a nemohl by vyvolati soudní usnesení, proti němuž by měl další stížnost. K tomu poukazuje jmenovitě slovo další, jež předpokládá, že stížnost jedna již předcházela.
Min. nař. druhé opakuje jen text § 392. tr. z. a nelze z ně- ho proto dovozovati pranic. Závadným jest v něm nanejvýš slovo »jederzeit«, poněvadž stížnost dle § 392. tr. ř. podati dlužno do 14 dnů.
Než, nehledě ani k těmto úvahám, dlužno trvati na tom, že tato nařízení nemohla a dle čl. 7. stát. zákl. zák. o moci soudcovské nesměla změniti zákon a kdyby snad tak tomu bylo (viz podotčení pod IV.), pak není soudce nařízeními těmi vázán (alespoň in theoria).
V. Z dosavadních úvah plyne, že § 392. tr. ř. na stížnosti nákladové v předchozím řízení užiti nelze právě tak, jako ho nelze užíti na řízení přestupkové, řízení ve věcech tiskových a pod., nýbrž že předpis ten dlužno vykládati restriktivně a omeziti ho jen na ony případy, kdy stížnost podává se proti nákladovým rozhodnutím sborových soudů I. instance, ať již rozhodnutí se stalo rozsudkem, či pouhým usnesením v senátě tří- členném dle § 13. posl. odst. tr. ř. (Tak i Boubela v cit. úvaze.)
Předpis § 392. tr. ř. byl arciť nutným, aby osobám súčastněným poskytl se opravný prostředek proti usnesením sborových soudů I. instance ve věcech nákladových, poněvadž, jak známo, jinaká usnesení soudů těch, pokud zákon opravného prostředku neposkytuje výslovně, jsou definitivní.
VI. Předpis § 113. tr. ř., resp. §§ 481. a 494., nejsou však jedinou výjimkou z povšechného ustanovení § 392. tr. ř. Tak předepisuje § 242. a 243. tr. ř. výslovně, že neposlušný svědek (znalec) má proti usnesení sborového soudu I. instance, jímž byl odsouzen k náhradě útrat zmařeného stání, opravný prostředek odporu, že odpor podati jest do 8 dnů a že o něm nalézací senát, resp. senát tříčlenný, rozhoduje definitivně. Přes tento výslovný předpis zákona tvrdí přec Mayer v kom. k § 392. tr. ř. v bodě 7., že takový neposlušný svědek (znalec) má právo stížnosti na sborový soud II. instance dle § 392. tr. ř.!
VII. Pro kompetenci radní komory v otázce naší uvádí se též slovo »Gericht« v § 392. tr. ř. (tak Boubela; viz »Zprávy« 1909, str. 199.), jelikož prý zákon všude, kde slova toho v řízení před sborovými soudy I. instance užívá, jen senát a nikoliv i vyšetřujícího soudce míní. Leč vzhledem ke znění § 10. č. 1. tr. ř. není důvod tento dosti přesvědčivý.
VIII. Proti kompetenci radní komory se poukazuje někdy i na to, že by tak osoby súčastněné spokojiti se musily usnesením radní komory, proti němuž další pořad práva přípustným není (§ 114. tr. ř.). Ale nehledě ani k tomu, že trestní řád zná jen systém dvou instancí, ať běží o rozhodování otázky jakékoliv, nutno v neprospěch přívrženců tohoto názoru uvésti, že by i dle jejich mínění nebyla stížnost proti usnesení radní komory na sborový soud II. instance vyloučena, poněvadž i radní komora jest »Gericht« a proto i na ni předpis § 392. tr. ř. by se hodil.
IX. Po stránce praktické vyhoví kompetence radní komory vzhledem k jejímu složení zajisté zájmům všech súčastněných osob a má pro sebe v nejčetnějších případech, kde se totiž nejedná o stížnosti proti nákladovým usnesením okresních soudů jako soudů vyhledávacích (vyšetřovacích), nýbrž o usnesení vyšetřujících soudců, tu nepopiratelnou výhodu, že se o stížnosti rozhoduje v témže místě a tedy rychleji, než když dlužno spisy předkládati sborovým soudům II. instance, čímž se řízení protahuje.
Shora (odst. II.) zmíněných obav Mayerových tu ani při kompetenci radní komory není, neboť o stížnosti nerozhoduje soudce usnesení vydavší, nýbrž nadřízená mu radní komora.

Dozorčí právo radní komory nad vyšetř. soudcem nechceme arciť klásti úplně na roven dozorčímu právu sborových soudů II. inst. nad podřízenými jim soudy. Hlavní rozdíly jsou ty, že 1. stížnost proti vyš. soudci má namnoze (§ 108. tr. ř.) účinek odkládací, kdežto dozorčí stížnost dle § 15. účinku toho nemá nikdy; 2. stížnost dozorčí dle § 15. může podati kdokoliv, tedy i osoby na tr. řízení nesúčastněné, kdežto okruh osob ke stížnosti dle § 113. oprávněných jest sice všeobecně, ale přece přesně vymezen; 3. stížnost dle § 15. sleduje povýtečně zájmy veřejné, kdežto stížnost dle § 113. hlavně zájmy osob, konáním vyš. soudce přímo dotčené.

Citace:

Ke kollisi mezi § 113. a 392. tr. ř.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1911, svazek/ročník 20, číslo/sešit 8, s. 383-390.