Zásadní rozhodnutí c. k. nejv. soudn. dvoru v příčině zápisu kandidáta advokacie do seznamu kandidátů a vpočítání prakse.Dne 9. března 1911 oznámil advokát brněnský u advokátní komory, že řečeným dnem Dr. R., jenž byl složil tři státní zkoušky na právnické fakultě vídeňské a tamtéž povýšen byl na doktora veškerých práv, po odbytých studiích splnil vojenskou svoji povinnost a pak vstoupil dnem 12. března 1908 do soudní prakse za právního praktikanta, ode dne 3. října 1909 pak do přípravné služby soudcovské, načež výnosem c. k. ministerstva spravedlnosti ze dne 19. ledna 1911 dostal jednoroční dovolenou, již dnem 1. února 1911 nastoupil a konečně usnesením c. k. mor. sl. vrch. soudu zemského ze 7. února 1911 jmenován byl c. k. auskultantem, nastoupil do jeho kanceláře advokátní do prakse a navrhl téhož zapsání do seznamu kandidátů advokacie a vydání substituční legitimace.Toto podání vyřídil výbor advokátní komory v markrabstvímoravském odmítavě.Proti tomuto usnesení advokátní komory podal navrhující zápis advokát spolu s Drem. R. odvolání, jemuž c. k. mor.-sl. vrchní soud zemský vyhověl a žádaný zápis Dra. R. do seznamu kandidátů advokacie nařídil z těchtodůvodů:Dle § 30. adv. řd. sluší zapsati kandidáty advokacie do zmíněného seznamu, dokážou-li, že tu jsou ku vstoupení do soudní prakse předepsané náležitosti a že věnují se také skutečně praksi v dotyčné advokátní kanceláři. Dr. R. tyto podmínky rovněž jak jiní kandidáti, jenž bez překážky zapsáni byli do seznamu, splnil, nestává tedy zákonného důvodu proti jeho zápisu a nemůže tomu zejména překážeti skutek, že týž byl jmenován auskultantem, přihlíží-li se k tomu, že mu jednoroční dovolená povolena byla za sou- časného jeho vzdání se dotyčných příjmů, a že tedy v přítomném případu nelze analogicky užíti ustanovení § 20. adv. řd. ani obávati se odporu povinnosti stavovských, jelikož potvrzení žadatele v soudní službě za trvání dovolené úplně odpadá a ostatně stávající předpisy dostatečných poskytují prostředků, aby se zamezila v případu potřeby taková kolise.C. k. nejvyšší dvůr soudní ve Vídni rozhodnutím ze dne 6. května 1911 č. j. R odvolání výboru advokátní komory vyhověl, naříkané rozhodnutí c. k. mor. sl. vrch. soudu zemského změnil a obnovil usnesení výboru advokátní komory a toz důvodů:následujících:Nelze odepříti přítomnému odvolání výboru advokátní komory oprávnění.I když nelze odepření zápisu c. k. auskultanta Dra. R. do seznamu kandidátů advokacie opříti o § 20. lit. a) řd. adv., jelikož jmenovaný funkcionář usnesením c. k. mor.-sl. vrch. soudu zemského ze dne 17. února 1911 č. j. Prás. jmenován byl neadjutovaným auskultantem, tudíž nezastává toho času žádný státní úřad placený, přec jeví se odůvodněným úvahou, že by vyřknuté v § 33. odst. 1. adv. řd. zásadě neodvislosti stavu advokátního na soudech přímo odporovalo, když by stal se ten zápis. Neboť Dr. R. jest svým jmenováním c. k. auskultantem soudcovským úředníkem pomocným ve smyslu § 1. a 3. zákona o zřízení soudním. On podléhá v této vlastnosti dle §§ 1. a 2. zákona ze dne 21. května 1868 ř. z. č. 46 také ohledně svého počínání si mimoúředního disciplinárním předpisům pro soudcovské úředníky daným. Svým zápisem do seznamu kandidátů advokacie byl by však dle článku I. zákona z 1. dubna 1872 ř. zák. č. 40 podroben disciplinárnímu řízení jen dle disciplinárního statutu daného pro advokáty a kandidáty advokacie, čímž by vyloučeno bylo jeho podrobení disciplinárním předpisům pro soudcovské úředníky daným, což při aktivním, třeba na dovolené se nalézajícím soudcovském úředníku jest nemožné. Již z toho důvodu nemohl by se státi jeho zápis do seznamu kandidátů advokacie.Kdyby se i sdílel názor, že oboje disciplinární moci vedle sebe mohou působiti, toť jest přece zřejmo, že by do zmíněného seznamu zanesený aktivní úředník soudcovský, vykonávaje své povolání jako kandidát advokacie, jemuž dle §§ 15. a 31. adv. řd. také zastupování advokáta, u nějž jest zaměstnán, při jednáních, kde není výslovně předepsáno přivolání advokáta a dle toho též přísluší zastupování stran z povolání, nebyl by nezávislým na soudech, poněvadž by nemohl volně dle svého přesvědčení a svého svědomí a dle příkazu svého šéfa jednati, nýbrž musil by také přihlížeti na svoje služební postavení u soudu a na svoje postavení jako soudcovský úředník, což by snadně přivoditi mohlo rozpory.Dr. František Hodáč st.