Prohlášení ve smyslu § 301. ex. ř. může poddlužník podati též advokátem a obšírné. Exekuce na útraty rekursu se zruší, má-li úspěch odpůrcův rekurs dovolací. — Odporuje-li se výroku ve véd hlavní, odporuje se implicite i výroku o nákladech a není pohledávka útratová před nastalou právní mocí a před splatností věci hlavní vykonatelná.

Stolice rekursní snížila útraty za prohlášení takové advokátem sepsané z 39 K na 5 K, odůvodnivši to poukazem na § 301. posl. odst. ex. ř. a pozn. k pol. 2 č. 2. b) adv. tar. a přiřknula rekurentu oproti poddlužníku M. na útratách rekursu 21 K 25 h.
Nejv. soudní dvůr zvýšil útraty prohlášení na 22 K, náklady na stížnost a náklady na stížnost dovolací navzájem zrušiv.
Důvody:
Přisvědčiti dlužno stanovisku obou stolic nižších, že k nákladům prohlášení se ve smyslu § 301. ex. ř., jež poddlužníkovi nutno nahraditi, čítati jest také náklady na sepis onoho vyjádření se advokátem. Jet stranám v řízení sporném i v řízení exekučním přiznáno právo použíti pomoci advokátovy i tam, kde nestává k tomu procesuální nutnosti. Právo toto tím méně může býti upíráno poddlužníkovi, uváží-li se, jaké následky pro něho spojeny jsou s byť i jen neúplností jeho vyjádření se.
Co do rozsahu těchto nákladů dlužno především za naprosto nepřípadný označiti poukaz naříkaného usnesení k poznámce 2. při položce sazbové č. 2, neboť návrh na vydání příkazu poddlužnikovi dle § 301. ex. ř. je vyčerpán právě těmito slovy, kdežto vyjádření se poddlužníkovo již dle obsahu § 301. čís. 1. až 5. ex. ř. vyžaduje nepoměrné větší námahy a péče. Rovněž tak je neodůvodněno upírati poddlužníkovi náklady na druhé podání.
Je ovšem pravda, že poddlužník vzhledem k předposlednímu odstavci § 301. ex. ř. není povinen uložené mu vyjádření se podávati ve dvou vyhotoveních. Učinil-li tak přes to, dlužno spojené s tím náklady uznati za účelný, poněvadž vymáhajícímu věřiteli dostane se tak podáním tím vyrozumění o celém obsahu vyjádření se a nemusí nahlížeti v podání, které podržeti dlužno u soudu, čímž zejména v takových případech, kde jako tuto, vymáhající věřitel zastoupen je advokátem, dochází k úspoře větších nákladů.
Co do obsahu vyžádaného vyjádření se možno ponechati stranou otázku, je-li poddlužník, jenž odpovídaje k otázce 1. § 301. ex. ř., prohlásil, že pohledávka po právu nestává, nebo zaplacení její odepřel, vůbec povinen, opodstatňovati své případné námitky, dotvrzovati je nebo dokonce za následků praekluse obšírně uváděti.
Pochybnosti však nepodléhá, že jednak nemůže býti poddlužníkovi zabraňováno v tom, svoje negativní vyjádření se blíže odůvodniti, pokládá-li to za nutno, aby ušel případné výtce neúplnosti svého vyjádření se, jednak že tím u zvýšené míře podporován je účel povinnosti k vyjádření se stanovené v § 301. ex. ř. i chráněný tím zájem vymáhajícího věřitele.
Na podkladě vyložených hledisek byly tedy stanoveny náklady poddlužníkovy, při čemž se jen podotýká, že v písemném vyjádření se reprodukován je v podstatě obsah dopisu a zápisu v knihách, obsah ten že byl by mohl býti vymáhajícímu věřiteli sdělen připojením prostých opisů dotyčných listin a že k okolnosti této bylo přihlížeti při odměňování spisu.
Dle tohoto rozhodnutí měl částečný úspěch jak rekurs, tak i rekurs dovolací. Spojený s nimi náklad je stejný, pročež bylo compensando náklady na stížnost i na stížnost dovolací navzájem zrušiti.
(Rozh. z 21./3. 1911 R III. 89/11 / 1.)
Mezitím podal dlužník L. proti poddlužníku M. návrh na exekuci mobilární ku vydobytí útrat rekursních 21 K 25 h. I. stolice návrhu vyhověla a exekuce provedena.
Do usnesení ji povolujícího podal rekurs poddlužník M., je- muž stolice II. vyhověla a návrh exekuční jakožto předčasný zamítla.
Důvody:
Část útratová rozhodnutí soudu rekursního, kterou dlužníku L. za rekurs 21 K 25 h proti poddlužníku M. bylo přiřknuto, nebyla potírána, vešla tudíž 27. února 1911 v moc práva a stala se tato útratová pohledávka dle § 409. c. ř. s. splatnou teprve 14. března 1911, jelikož doručení stalo se dne 19. února 1911 a od toho dne dlužno počítati nejen 8denní lhůtu do pravoplatnosti, nýbrž ještě další 14denní lhůtu pariční.
Neboť § 409. odst. 3. c. ř. s. zní všeobecně, nedělaje rozdílu, odpírá-li se rozsudku čili nic.
Rozeznávání takové nebylo by ale ani spravedlivým, neboť splatnost nastávala by o celou lhůtu ku podání opravného prostředku dříve, když tento se nepodá, ač přece k tomu dlužník má čas i v poslední den lhůty, kdežto lhůtu praestační zákon ustanovil patrně k tomu účelu, aby si dlužník zatím mohl opatřiti prostředky k plnění. Nepodá-li opravného prostředku, začínaly by mu úroky z prodlení hned po uplynutí lhůty praestační, podá-li jej však, byť jej i zase nazpět vzal, teprve ode dne tohoto zpětvzetí, třebas i opravný prostředek byl naprosto svévolný a měl jen očividný účel, lhůtu k plnění o 14 dní prodloužiti. Zajisté zákonodárce principielně nechtěl lhůtu k plnění o lhůtu do pravomoci potíratelného rozhodnutí zkrátiti, sic by to byl učinil výslovně. Při výkladu, jakého se dostalo odst. 3. §. 409. c. ř. s. ministeriálními vysvětlivkami, musel by tento zníti takto: »Die Fristen beginnen mit dem Tage der Zustellung des rechtskräftigen Urtheiles«; rčení zákona však obsahuje nepopiratelně lhůty dvě: lhůtu do pravomoci (»nach Eintritt der Rechtskraft« a lhůtu k plnění (»Die Fristen beginnen mit dem Tage ...«).
Nejv. soud. dvůr rozhodnutí II. stolice potvrdil, avšak z jiných
důvodů:
Naříkané usnesení vychází sice z názoru právně mylného a z nesprávného předpokladu, jest však ve věci samé přece ospravedlněno.
V případě přítomném záleží exekučně vymáhaná pohledávka z rekursních nákladů, přisouzených vymah. věřiteli proti poddlužníku M. změňujícím usnesením rekursního soudu; exekučním titulem bylo toto usnesení.
Exekuce byla ve stolici prvé povolena přes to, že usnesení, tento titul exekuční tvořící, vzato bylo v odpor revisní stížností poddlužníkem a dlužníkem M.
Ve skutečnosti však nebylo tu exekučního titulu, poněvadž výrok o nákladech rekursních nevešel v moc práva, resp. poněvadž ve věci hlavní podán byl prostředek opravný.
Neboť předpoklad soudu rekursního, že výrok o útratách vešel v moc práva, poněvadž mu nebylo výslovně odporováno, je právě tak nesprávný, jako náhled rozváděný ohledně lhůty pariční. Výrok o nákladech rekursních závisel přece na rozhodnutí ve věci hlavní i bylo mu tedy implicite odporováno zároveň s ním.
Stížnost rekursní sice dle § 524. c. ř. s. a § 78. ex. ř. nemá odkládacího účinku ohledně výkonu naříkaného usnesení a jeho vykonatelnosti, než to týká se věci hlavní, nikoliv výroku o útratách; výrokem tímto ukládá se plnění zvláštní (§§ 41., 52., 55. c. ř. s., §§ 74. a 78. ř. ex.) podmíněné věcí hlavní, platí zde tedy §§ 409., 425. c. ř. s., resp. §§ 62., 78. ř. ex., i není pohledávka útratová před nastalou právní mocí a před splatností vykonatelná (§§ 171. a 7. ex. ř.).
Vskutku také c. k. nejv. dvůr soudní vyhověl dovolací stížnosti a změnil výrok o útratách v ten smysl, že exekvovanou pohledávku »tvořící rekursní náklady vymáhajícího věřitele byly navzájem zrušeny s náklady dovolací stížnosti poddlužníka M.
Návrh exekuční měl býti tedy pro nedostatek titulu exekučního zamítnut již ve stolici prvé; zamítnutí jeho vyslovující usnesení naříkané je z tohoto důvodu ospravedlněno, pročež dovolací stížnost vymah. věřitele musila zůstati bezvýslednou, aniž bylo třeba pouštěti se do probírání otázky stran lhůty pariční.
(Rozh. z 16./5. 1911 R III. 204/11 / 1.)
J. B.

Citace:

Prohlášení ve smyslu § 301. ex. ř. může poddlužník podati též advokátem a obšírné..... Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1911, svazek/ročník 20, číslo/sešit 8, s. 409-412.