— 274—
Vdovec nemůže ani dle obecného zákona občanského 1327),. ani dle zákona o povinném ručení dráhy železné z 5. března 1869,. čís. 27 ř. zák. žádali náhradu toho, co mu ušlo smrtí jeho manželky.
Žalobce A. uplatňoval proti c. k. železničnímu eráru žalobou nárok na náhradu škody, která mu usmrcením jeho manželky při železniční nehodě tím vzešla, že za usmrcenou manželku sobě musí zjednati náhradní síly jednak v obchodě, jednak v domácnosti, že musel dále složití věno v obnosu 16000 R, kterého za živobytí manželčina upotřebil ve svém obchodě, pro nezletilé děti do sirotčí pokladny a že konečně musí na vzdělání a výchovu dvou nezletilých dítek vésti větší náklad, než kdyby manželka byla zůstala na živu.
Žalobu tuto obě nižší instance zamítly a c. k. nejvyšší soudní dvůr rozhodnutím ze dne 10. ledna 1911 Rv II. 1043/10/1 dovolání žalobcově z následujících — 275—
důvodů
nevyhověl:
V §. 1327. o. z. obč. je pro ten případ, když z ublížení na těle vzejde smrt, určen netoliko objem povinnosti k náhradě škody, tedy ohledně toho, co se dáti má, ale i kruh osob oprávněných, které mohou činiti nárok na náhradu toho, co jim ušlo smrtí onoho, jemuž bylo ublíženo.
Že v §. 1327. o. z. obč. je netoliko určeno, co se má dáti, nýbrž že také ohledně náhrady toho, co ušlo smrtí onoho, jemuž bylo na těle ublíženo, označeny jsou osoby k nároku oprávněné, vyplývá nejenom ze znění zákona, ale i z dějin vzniku dotčeného ustanovení. Muže tu jíti pouze o to, dlužno-li kruh oprávněných dle znění omeziti jen na pozůstalou ženu a děti usmrceného nebo ve smyslu zákonodárce rozšířiti také ještě na osoby jiné.
V tom ohledu odkazuje se k ušetření dalších zbytečných vývodu k odůvodnění v knize judikátu pod čís. 189 obsaženého vysvětlení předpisů §. 1327. o. z. obč., dle něhož mají nárok dle §. 1327. o. z. obč. mimo ženu a děti usmrceného všechny osoby, kterým tento ze zákona povinen byl poskytnouti výživu.
Poukaz ten zatím stačí, poněvadž žalovaná na judikát ten se odvolala a žalobce s ním podrobně se obíral, při čemž se podotýká, že se soud dovolací úplně staví na stanovisko v tomto judikátě zaujaté.
V tomto judikátě se, hledíc k dějinám vzniku, vykládá, že zákonodárce chtěl v §. 1327. o. z. obč. omeziti kruh oprávněných, že z těchto dějin vzniku vyplývá, že nebylo sice zamýšleno, dáti zákonnému ustanovení §. 1327. o. z. obč. ráz výjimky zpravidla § 1295. o. z. obč., kterou nutno přesně vykládati a která nedopouští interpretace rozšiřovací, že však i ze strany druhé nelze uznati nárok na náhradu škody takových osob usmrcením člověka nepřímo poškozených, kterým proti usmrcenému nepříslušel ze zákona nárok na výživu, jako pozůstalé ženě a dětem.
Kruh osob, jež § 1327. o. z. obč. uznává za oprávněné k nároku, dlužno tedy, jak v judikátě uváděno, za správného výkladu zákona omeziti na osoby, kterým stejně jako ženě a dětem usmrceného příslušel proti němu zákonný nárok na výživu.
Táž myšlenka prováděna v judikátě také vzhledem k nynějšímu obecnému citu právnímu. Z vývodů judikátů a najmě právě z jeho vytčených míst jde nepochybně na jevo, že se nárok dle § 1327. o. z. obč. propůjčuje mimo ženě a dětem usmrceného pouze těm osobám, kterým usmrcený ze zákona povinen byl poskytovati výživu.
Z právní věty v hořejším judikátě ztělesněné, s kterou soud dovolací také v přítomném případě souhlasí, plyne tedy, že žalobce, pokud opírá svůj nárok na náhradu toho, co mu ušlo smrtí jeho manželky, o ustanovení obecného zákona občanského, oprávněn není, nárok ten činiti.
Odvolání žalobcovo na ustanovení §. 7. zákona ze dne 28. prosince 1887 čís. 1 zák. ř. z roku 1888 a na poradu o zákoně ze dne 9. srpna 1908 čís. 162 zák. ř. není s to, aby podepřelo názor žalobcův. Neboť ve svrchu dotčeném §. 7. poskytuje se vdovci důchod jen, když a dokud jest neschopným k výdělku a při poradě o zákonu posléze dotčeném byl dodatek v návrhu zpravodajově k §. 1327. o. z. obč. učiněný, že také nuzným rodičům (§ 154. o. z. obč.) dlužno nahraditi to, co jim smrtí ušlo, vypuštěn jako zbytečný a samozřejmý s tím, že judikatura k §. 1327. o. z. obč. v tomto smyslu již se ustálila. Nebylo tedy zamýšleno, přiznati v tomto zákoně nárok na náhradu škody ve smyslu §. 1327. o. z. obč. také vdovci.
Pokud ale žalobce odvozuje nárok svůj ze zákona o povinném ručení železnic ze dne 5. března 1869 čís. 27. ř. zák., dlužno podotknouti toto: Kdyby v tomto zákoně o otázce náhrady v případě usmrcení člověka nic nebylo uvedeno, muselo by se samozřejmě užiti ustanovení § 1327 o. z. obč. a to pokud se týče osob k nároku oprávněných ve smyslu svrchu naznačeném.
Než zákon o povinném ručení v § 1. výslovně předepsal, že sluší dáti náhradu podle §§ 1325. a 1327. o. z. obč. Ježto ohledně použití § 1327. o. z. obč. v zákoně samém ničeho není stanoveno, platí tedy v té příčině totéž, čeho dlužno dbáti dle vývodů hořejších, tedy odvozován-li nárok z obecného zákonníka občanského.
Že však právě při zákonu o povinném ručení železnic nebylo pomýšleno na to, jíti za kruh osob v §. 1327. o. z. obč. naznačených, dokazují dějiny vzniku zákona o povinném ručení. Neboť návrh z jisté strany učiněný, aby byla osnova zákona rozšířena tak, že by bylo stanoveno: »Ist die Totung eines Menschen erfolgt, so ist allen Personen, welche hiedurch Unterhalt oder ein sonstiger Vorteil entgeht, derselbe zu ersetzen«, byl odmítnut, při čemž bylo vycházeno z náhledu toho, že není zamýšleno, jiti nad ručení dosavadní jak vymezeno v §. 1327. o. z. obč.
Dle toho však nelze ani právem mluviti o tom, že citováním §. 1327. o. z. obč. v zákoně o povinném ručení železnic neměl býti určen kruh osob oprávněných.
Ježto pak, jak správně vykládá soud odvolací, žalobci proti jeho usmrcené manželce nepříslušel nárok na výživu, jmenovitě ani podmínky §. 796. o. z. obč. v tomto směru dány a žalobcem ani tvrzeny nejsou, není žalobce ani dle zákona o povinném ručení železnic, ani dle obecného zákona občanského oprávněn, žádati náhradu toho, co mu ušlo smrtí jeho manželky a je tedy rozsudek soudu odvolacího úplně opodstatněn.
Vzhledem k tomu, co výše uvedeno, nebylo však ani třeba obírati se právním významem ustanovení §§ 44. a 92. o. z. obč., ježto, — 277 —
když tu přichází v úvahu jedině předpisy §. 1327. o. z. obč., použití jiných ustanovení zákona je vyloučeno.
Je proto dovolání bezdůvodné a není tu ku platnosti přiváděného důvodů dovolacího čís. 4 § 503. c. ř. s. Hamberger.