Zastavené věci nemohou uschovateli ponechány býti na místo poplatků uschovacích k užívání, aniž by exekut s tím byl srozuměn. Na útraty uschovací se udělené právo chudých nevztahuje. Pro věřitelku A. zabaveni byli mezi jiným 2 tažní koně a ponecháni jí v uschování, kteráž je odevzdala svému otci ku používání za to, že nebude žádati žádných uschovacích poplatků. Dlužník B. k tomu svolení nedal, nýbrž učinil návrh, aby koně jinému uschovateli byli odevzdáni. Vymahající věřitelka se tomu bránila, uvádějíc, že koňům jest prospěšnější, zaměstnávají-li se, než kdyby pořád ve stáji stáli, a navrhuje, aby na místo uschovacích poplatků povoleno bylo i nadále jich řádné používání. Soudce exekuční návrhu vymah. věřitelky vyhověl, »jelikož vzhledem k delší době uschování jest v patrném zájmu všech účastníků, aby koně byli užíváni a aby nestáli v stáji bez práce a poněvadž tím žádné útraty uschovací nevzejdou.« Na rekurs dlužníka soud rekursní usnesení toto zrušil a exekučnímu soudu nařídil, aby nového uschovatele ustanovil, aniž by jemu však používání zabavených koní ku práci povolil.Důvody:Naříkané usnesení, pokud schovatelem ustanoven byl otec vymahající věřitelky, příčí se tendenci zákona v § 259. odst. 3. ex. ř. projevené, jelikož tytéž důvody zákonodárcovy, kteréž jej přiměly vyžadovati pro vymah. věřitele jakožto schovatele souhlas dlužníkův, platí stejnou měrou též pro rodiče onoho; pokud pak ním bylo otci vymah. věřitelky uděleno povolení, zabavenými koňmi námezdní práce povoznické bez platu konati, příčí se v zásadě instituci uschování dle ob. z. obč. (§§ 957., 958., 959., kteréžto oba poslední používání uschovatelem výslovně vylučují), i zásadám ex. řádu, jenž používání uschované věci uschovatelem na místo náhrady útrat uschovacích nezavedl, ač by se to snad v případech, jako jest tento, jevilo praktickým, naopak v § 259. odst. 4. útraty uschování na vymahající věřitele uvalil. Uschovatel má o uschovanou věc pečovati, kdyby jí a zejména koní užíval na výdělek, dělo by se to na úkor dlužníkův a bylo by to tudíž přípustným jen způsobem vnucené správy. Dovolací rekurs vymah. věřitelky nejvyšší soud jako bezdůvodný zamítnul, poukázav na případné odůvodnění soudu rekursního a připojiv ještě dodatek, že povolením používati věci uložené bylo by obmezeno jinak stávající dle §§ 968. a 965. ob. z. obč. ručení soudního uschovatele za každou náhodu a že dlužník jako vlastník věci uložené není povinen, aby si dal líbiti takové omezení rozsahu ručení uschovatelova. (Rozh. z 19. dubna 1910, č. j. R III 133/10/I.) Na to vymah. věřitelka navrhla za uschovatele jiného povozníka, kdežto dlužník navrhnul zrušení uschování, poněvadž náklady uschovací převyšují očekávaný výtěžek exekuce. Soud uložil vymah. věřitelce zálohu obnosem 100 K na výlohy uschování, jinak by exekuce ohledně uschování byla zrušena. Rekursem do tohoto usnesení podaným domáhala se věřitelka, která si vymohla právo chudých, aby útraty uschování hradily se dle § 64. odst. 5. c. ř. s. z úředního paušálu. Soud rekursní (Brno) rekursu nevyhověl. Důvody:Názoru rekurentky, že právo chudých vztahuje se i na útraty uschování v řízení exekučním, nelze přisvědčiti, jelikož ustanovení § 64. č. 5. c. ř. s. jakožto ustanovení výjimečné dlužno vykládati obmezivě a nelze přec zatížiti fiskus i nevhodnými návrhy exekučními, jakýmž se jeví návrh na uschování živých zvířat. Neboť mínění rekurentky, že v tomto případě hodnota zástavy (2 koně) za útraty uschování jistotu poskytují, není nepochybným, jelikož koně, jako veškeré živoucí bytosti, nebezpečím vydáni jsou a poškozením neb smrtí zcela znehodnoceni býti mohou. Avšak i kdyby tu nebylo žádného risika, nelze ukládati státu, aby za účelem stran činil tak značné výdaje, jakých živení a ošetřování dvou koní vyžadují. (Rozh. z 27. května 1910, R II 189/10/28) J. B.