— 281 —
Nemůže-li se prodej veřejný dle čl. 343. obch. z. dle práva té země, kde prodej oprávněné má býti proveden, stáli úřadem, nezbytno jest kromě veřejné vyhlášky o prodeji, jež se má států vhodným a v místě obvyklým způsobem, aby stal se osobou od původce prodeje rozdílnou, neúčastněnou a veřejné důvěry požívající. — K pojmům „fixní obchod“ a „nedílnost plnění." (§§ 343. — 345., 354., 355., 357., 359. obch. z.; § 919. obč. z.)
Sborový soud v B. nalezl na žalobu firmy Sch. v Berlíně proti firmě B. a Cie. v B. o zaplacení 8118 K 58 h s přísl. mezitímním rozsudkem, že nárok ten, požadovaný náhradou za schodek mezi útržkem z prodeje svépomocného a cenou kupní dle čl. 354. obch. z., po právu nepozůstává.
Stručný děj tvořící podklad tohoto rozhodnutí byl následující:
Žalovaná firma koupila z jara 1908 od žalobkyně na zkoušku jeden vagon dubových fošen, načež uzavřela s ní v září téhož roku uzávěrku na 15 vagonů takovýchže fošen rozličných rozměrů,, z nichž část měla být od žalované odebrána ještě v r. 1908, ostatek pak začátkem r. 1909.
Žalobkyně zaslala na to ze své pily v Bialé v Rusku, odkudž celá zásilka měla být vypravena, v listopadu 1908 4 vagony dubových fošen žalované, ale tato jich z nádraží v Br. nepřevzala, poněvadž fošny neodpovídaly rozměrům uvedeným na fakturách.
O tom pak bylo docíleno dohody ohledně jednoho z obou těchto vagonu; žalobkyně totiž spustila žalované něco na ceně. Když:. — 282
však nedostatky ty byly shledány také u dalších dvou vagonu, prohlásila žalovaná, že uzávěrku z 18. září 1908 stornuje.
Žalobkyně tohoto zrušení neuznala a povolila žalované lhůtu k dodatečnému odebrání zbylých vagonů fošen do 30. května 1909, současně hrozíc svépomocným prodejem a uplatněním ev. nároku na náhradu. Skutečně pak prodej ten po několika měsících, když prý zatím se musila seznamovati s ustanoveními norem platných v Rakousku a Rusku o svépomocném prodeji, provedla a sice neveřejně svým právním zástupcem M. E. ve Varšavě, který také žalovanou o prodeji uvědomil a prodej ten ve »Varšavském denníku« uveřejnil.
Prvý soud žalobní nárok na náhradu differenční škody zamítnul z těch podstatných
důvodů,
že žalobkyně musí, chce-li zboží dle čl. 343. svémocně prodati a požadovati náhradu škody, prokázati, že sama dostála podmínkám kupní smlouvy, poněvadž jinak by se nemohlo mluviti o tom, že kupitel je se zaplacením trhové ceny v prodlení. Ježto se v tomto případě jedná o obchod distanční, měla prý žalobkyně dle čl. 344. a 345. obch. z. v případě tom, že žalovaná ohledně způsobu zaslání ničeho neustanovila, sama obstarati zásilku s pečlivostí řádného obchodníka. I když kupitelka prohlásila, že smlouvu stornuje (§ 919. obč. z.), nebyla prý žalovaná tím sproštěna zmíněné povinnosti, poněvadž práva plynoucí z čl. 343. obch. z. má jen ten, komu bylo přijetí zboží odepřeno. Fakticky zboží zaslati a nejen dopisem žádati o jeho přijetí bylo prý tím více třeba, když dřívější 4 vagony dřeva měly vady.
Nemůže prý tedy býti řeči ani o prodlení s placením kupní ceny (čl. 354. obch. z.), ani o prodlení v přijetí zboží (čl. 343. obch. z.), takže žalobkyně nemůže uplatniti práv v těchto zákonných ustanoveních poskytovaných. Naopak prý byla žalobkyně v prodlení s dodáním zboží, a žalovaná tedy měla dle čl. 355. obch. z., potažmo, poněvadž se mělo splnění státi v určité době, dle čl. 357.. obch. z. právo od smlouvy odstoupiti.
A poněvadž prý se jedná o obchod nedílný, je dodržení řádné zásilky částky jeho předpokladem pro dodržení zbývající části uzávěrky. Jako prý na jedné straně prodatel dle čl. 354. obch. z. nemůže být v případě prodlení kupcova s placením nucen, aby dodržel smlouvu, právě tak i může kupitel dle čl. 355. obch. z. od smlouvy odstoupiti, když prodatel je s dodáním části zboží v prodlení a nezaslal je řádně. Žalovaná prý tedy dle čl. 357. obch. z. ku stornování uzávěrky byla oprávněna, a žalovaná z tohoto důvodu nemá nároku na náhradu.
Kromě toho prý právě proto, poněvadž se jedná o obchod fixní, prodej nehledíc k tomu, že se měl státi až při odepření přijetí —
zboží, tedy v Br., nestal se ihned po uplynutí doby, stal se až 8 měsíců po tom, a nejde proto na účet žalované.
Dále prý je vůbec pochybno, zda to byl prodej veřejný, poněvodž kupitel zboží žalobkyní prodaného, jistý Q. dle obsahu dotyčné smlouvy kupní má nabýti držení až zaplacením trhové ceny.
Odvolací soud odvolání žalobkyně nevyhověl a to podstatně z těchto
důvodů:
Odvolání žalobkyně jest potud odůvodněným, že prvý soud neprávem usuzoval, že by se jednalo o smlouvu nedílnou a obchod fixní a že odvolatelka, poněvadž reelně nenabízela zbylé dřevo na místě splnění, nachází se v prodlení se splněním, a žalovaná přes to, že uzávěrku stornovala, není v prodlení s přijetím zboží a placením.
Ani z povahy kupní smlouvy, ani z povahy předmětu plnění, ani z úmyslu kontrahentů, jak je dokumentován v korrespondenci, nelze usuzovati na nedílnost plnění. Jedná se v tomto případě o takořka typický případ plnění smluv dělitelných ve smyslu čl. 359. obch. z. Dřevo bylo koupeno na vagony v rozličných sílách, cena nesmluvena paušálně za celé kvantum, nýbrž sazbou za jednotky míry. Dělitelnost plnění lze poznati už z toho, že tento obchod je smlouvou o dodávku succesivní.
Nejedná se však také o obchody fixní dle čl. 357. obch. z., neboť doba, kdy, pot. až kdy se mělo plniti, jest velmi málo přesně a určitě smluvena a vůle stran nenesla se také k tomu, aby dodání mimo čas smluvený nebylo pokládáno za splnění smlouvy. Nelze proto přijímati argumentů z čl. 357. obch. z. ani pro právo žalované ustoupiti od smlouvy ani pro neprodlený prodej svépomocný po uplynutí lhůty dodací.
Z toho, že zaslané 4 vagony smlouvě neodpovídaly, nemůže žalovaná dovozovati pro sebe právo od smlouvy odstoupiti, dle čl. 357. obch. z. ne, poněvadž nejde o obchod fixní, též však ne dle čl. 355. obch. z., poněvadž tento článek má za předpoklad prodlení se splněním na straně prodatele.
Prodatelka by ale byla v prodlení s odevzdáním, kdyby vůbec nebyla plnila a ne proto, když plnila nedostatečně. Procesní soud smísil pojmy »nedostatečné plněnk s »neplněním« a měl za to, že je tu nedílnost smlouvy o successivních dodávkách a tak dospěl k tomu, že pokládá o žalobkyni, že je v prodlení. Žalovaná naopak odepřela dodržení smlouvy a sice bezdůvodně a zbavila se tak možnosti přesvědčiti se o tom, zda, jak jí bylo dostatečně slíbeno, další vagony budou dle smlouvy dodány přesně. Žalobkyně tedy nebyla povinna poskytovati žalované přiměřenou lhůtu k dostatečnému plnění dle čl. 356. obch. z., ani reelně nabízeti jí zbývající kvantity dřeva a byla oprávněnou, žádati buď splnění smlouvy nebo místo toho zbylé kvantity dřeva za šetření podmínek čl. 343.obch. z. — 284 —
na účet objednatelky prodati a žádati náhradu škody nebo od smlouvy odstoupiti.
Rozhodla-li se ale pro svépomocný prodej, musí dokázati, že se stal dle předpisu čl. 343. obch. z.
Ohledně místa, kde se má státi prodej takový a času, kdy se má státi, nemá čl. 343. obch. z. žádného výslovného ustanovení. Z povinnosti uložené v tomto článku prodateli zboží, pokud je kupec s přijetím v prodlení, uschovati s péčí řádného obchodníka a z práva jeho zboží na nebezpečí a útraty uložiti v neveřejném skladišti aneb u osoby třetí, nutno usuzovati, že toto místo zákonné má na zřeteli případ pravidelný, že se zboží nalézá na místě splnění a že tam tedy prodej se má pravidelně předsevzíti. Jinak se má věc, je-li přijetí zboží výslovně ještě před jeho zasláním odepřeno. V tomto případě jest prodatel oprávněn ku svépomocnému prodeji v tom místě, kde se nalézá zboží v době odepření.
V tomto případě mohl se tedy prodej stái v B. v Rusku a sice dle zásad tam platících ohledně takového prodeje, pokud zaručují ochranu kupce, přiměřeně k předpisům čl. 343. obch. z. Měl se tedy, když zboží nemá ceny tržní, státi veřejně, t. j. za intervence úřadu příslušného pro takové prodeje. Odvolatelka ale nedokázala, že časopis, v němž se stalo uveřejnění o prodeji, je legitimován k takovému uveřejnění příslušným úřadem soudním neb správním, ani že prodej se stal za intervence úředního orgánu k tomu dle zákona zmocněného. Tímto orgánem nemohl být zmocněnec strany. Krom toho není prokázáno, jaký byl postup u prodeje, a zda každý koupěchtivý měl příležitost koupě se súčastniti. Protivou k veř. prodeji uvádí smlouva kupní z 17. března 1910, že J. Q. nabude fysického držení vydraženého dřeva teprve zaplacením tržní ceny. V každém případě měla si odvolatelka dle soudního řádu zajistiti důkaz, že je to totéž dřevo, jež mělo být dodáno. Žalovaná tedy nemůže být přidržována k tomu, aby prodej, jenž proveden s opomenutím předpisů čl. 343., 354. obch. zák. nechala platiti jako prodej na její účet.
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítnul v sezení neveřejném a sice z těchto
důvodů:
Žalobkyně potírá rozsudek odvolacího soudu z důvodu revisních č. 4. a 2. § 503. c. ř. s.
Posléz uvedený mohl by jen tehdy přijít v úvahu, kdyby právnímu názoru soudu odvolacího o formálních závadách svépomocného prodeje provedeného žalobkyní v B. v podstatných bodech nebylo lze přisvědčiti. Tomu ale tak není.
Nejprve nutno zdůrazniti, že nutno úplně souhlasiti s právními vývody soudu odvolacího, pokud porážejí neudržitelné důvody soudu procesního. V tomto případě skutečně nejde ani o obchod fixní ani o prodlení se splněním na straně prodatele ani nemůže, být. — 285
konečně řeči o oprávněném odstoupení žalované od smlouvy. Naproti tomu právem bylo na straně žalované shledáno prodlení v přijetí a prodlení s placením a proto zásadně žalobkyni přiznáno právo svépomocného prodeje a sice na pile v B., kde se zboží v čas prodlení kupitele nacházelo.
Dle čl. 343. obch. z. má se svépomocný prodej státi veřejně a jen tehdy, má-li zboží cenu bursovní nebo tržní, což v tomto případě se neuplatňuje, mohlo by dojiti k prodeji neveřejnému, který by se ale musil státi obchodním makléřem, nebo není-li takového, úředníkem oprávněným ke dražbám.
Pod slovem »veřejný prodej« lze vyrozumívati jen takový prodej veřejnou dražbou, který se děje oprávněným k tomu úředníkem veřejným nebo zmocněnými k tomu osobami.
Rozhodno je tu zemské právo místa, kde veřejná dražba oprávněně státi se má, a není-li takových ustanovení zemského práva, rozhoduje místní obyčej ohledně takových veřejných dražeb, tento ale s tím obmezením, že formy, za nichž se veřejná dražba dle místního obyčeje provádí, poskytují záruku, že bude dosažen účel v čl. 343. obch. z. předvídaný, aby totiž bylo docíleno co možná vysoké ceny jednak přivzetím pokud možno velkého počtu koupěchtivých, jednak úplně objektivním provedením aktu dražebního. Nezbytně nutno požadovati, aby i tehdy, když dle práva zemského dražba úředně se provésti nedá, kromě veřejného vyhlášení dražby způsobem vhodným a v místě obvyklým, provedena byla osobou od původce dražby rozdílnou, nesúčaastněnou a veřejné důvěry požívající. To ale se v tomto případě nestalo. Neboť žalobkyně dle vlastních údajů svěřila provedení svépomocného prodeje právnímu zástupci M. E. ve V., jenž jako její splnomocněnec také na základě dražebního aktu uzavřel písemnou smlouvu s J. Q.
Třebas i tedy buď naprosto neb z části nebylo lze přisvědčiti názorům soudu odvolacího, že firma žalující měla dokázati, že list, v němž vyhláška se stala, je od příslušného úřadu soudního neb správního k uveřejňování takových vyhlášek oprávněn, a že za všech okolností by musil intervenovati orgán úřední, poněvadž, není-li tu ustanovení zákonů zemských, rozhodnou je pro způsob uveřejnění a provedení prodeje místní zvyklost; byť dále nebylo lze přisvědčiti názoru, že žalobkyně měla si pojistiti důkaz o tom, že zboží prodané je totožné s tím, jež mělo být dodáno, poněvadž důkaz ten byl by se mohl provésti i nabídnutými svědky, a též nebylo lze souhlasiti s názorem, že prodej nestal se zavčas, ježto nepředneseny žádné okolnosti, z nichž by bylo lze dovozovati illoyalní protahování dražebního aktu, není tím právní účinek uvedené podstatné vady v osobě prodatelově odstraněn.
(Rozh. nejv. soudu z 15. února 1911 č. j. Rv III. 461/10.)
F. M-ina.