Zajištění důkazů. Upuštění od dalšího provádění. K útratám odpůrce dle § 388. c. ř. s. patří i útraty úspěšného rekursu vzneseného proti uložení pokuty pořádkové (!)

(Rozhodnutí c. k. nejv. soud. dvoru ze dne 15. března 1911, č. j. R III. 76/11/1.)
V řízení o zajištění důkazů dle § 384. c. ř. s. a násl. podal znalec po skončeném ohlédání na místě samém písemné dobrozdání a k žádosti odpůrce navrhovatele ustanoveno bylo po předchozím rozhodnutí c. k. nejv. soud. dvoru za účelem kladení otázek na znalce c. k. okr. soudem v T. stání na den 10. ledna 1911. Dříve ještě, nežli toto stání bylo nařízeno, oznámil zástupce navrhovatelův soudu, že od dalšího provádění důkazu zjišťovacího upouští, žádaje, aby další stání vůbec nařizováno nebylo. Poněvadž však se tak nestalo, podal navrhovatel proti usnesení okr. soudu, kterým stání vzdor upuštění od provádění důkazu zjišťovacího za účelem kladení otázek na znalce ustanoveno bylo, rekurs (1), žádaje současně v rekursu tam o odročení stání. Kromě toho podal zástupce navrhovatele vzhledem k tomu, že v té samé resp. příbuzné záležitosti měl rovněž na den 10. ledna 1911 nařízeno u zemského soudu v Praze ústní přelíčení, také ještě další žádost o odročení stání, v níž tento důvod druhý uváděl. Žádné z těchto žádostí vyhověno nebylo a to pokud se týče žádosti druhé s tím odůvodněním, že nad provedením povoleného vysvětlení dobrozdání v mezích přípustných jest soudu bdíti, tak že straně i při stání tomto nezastoupené, žádná škoda se státi nemůže (?).
Zástupce navrhovatele podal pak novou žádost o odročení stání na den 10. ledna 1911 ustanoveného, tentokráte se souhlasem zástupce odpůrce navrhovatele, který žádost spolupodepsal. Současně, poněvadž nebylo dosti času, vyrozuměn byl k vůli zabránění útrat oběma stranami znalec, aby ku stání se nedostavoval. — Žádost poslední stala se předmětem rozhodnutí nejv. soudu ve smyslu svrchu uvedeném. Okr. soud v T. nejen že žádost tuto zamítl, ale uložil i oběma zástupcům pořádkovou pokutu, každému v obnosu 30 K, s tím odůvodněním, že prý odloudili znalce od dostavení se ku stání a tím nepřípustné odročení stání chtěli vynutiti. — Současně připomenul, že strany stíhají následky promeškání tohoto stání.
Proti tomuto usnesení podali zástupci obou stran rekurs (2). V rekursu svém žádal odpůrce navrhovatele též kromě zrušení pořádkové pokuty, aby stání na den 10. ledna 1911 ustanovené bylo odročeno, aby jej následky zmeškání nestihly.
C. k. zemský soud v Brně vyřídil jednak rekurs navrhovatele (1) proti nařízení stání, jednak oba dva rekursy zástupců obou stran (2) společně a to následovně:
Ad 1. Rekursu se vyhovuje, naříkané usnesení v části konečné, kterou se prohlašuje, že od provedení nařízeného důkazu se neupouští, mění se v ten způsob, že od provedení důkazu toho se upouští; další návrh rekursu, aby i stání ku výslechu znalce na den 10. ledna 1911 ustanovené bylo zrušeno, tím stal se bezpředmětným.
Ad 2. Rekursům se potud vyhovuje, že se naříkané usnesení, pokud ním zástupcům obou stran pořádková pokuta po 30 K uložena byla, zrušuje. Další návrh rekursu odpůrcem navrhovatele podaného, aby společnému návrhu obou stran na odročení stání na den 10. ledna 1911 ustanoveného místa dáno bylo, stal se následkem rozhodnutí ad 1. bezpředmětným. Útraty svého rekursu nese navrhovatel sám, kdežto týž jest povinen, aby odpůrci útraty rekursu do 14 dnů pod důhonem práva zaplatil.
Důvody:
Ad 1. Navrhovatel ve svém prohlášení ze dne 20. prosince 1910, č. j. Nc II. 55/10/35 upustil sice jen od dalšího provádění důkazu místním ohledáním a znaleckým zjištěním, což by mohlo vykládáno býti i tak, že se dosavad, totiž pokud on sám jakožto žadatel o to žádal, provedeného důkazu držeti chce. Avšak takováto reservace nemohla by odpůrci býti na processuální škodu, poněvadž zajištění důkazů může míti jen potud processuální cenu, pokud provedeno bylo úplně a dle zákonných předpisů. Upustí-li tudíž navrhovatel od doplnění zajištění důkazu soudem základem výslovného zákonného předpisu nařízeného, vzdal se zajištění důkazu vůbec. Takto bezvýjimečně může se však navrhovatel zajištění důkazu vzdáti v kterémkoli stadiu, tudíž i před ukončením důkazu toho.
Neboť §§ 357. a 363. c. ř. s., kterých se naříkané usnesení dovolává, opačného názoru neoprávňují. § 357. c. ř. s. jest pro otázku tuto naprosto bezvýznamným, § 363. c. ř. s. platí však jen pro důkaz připuštěný ve sporu a jeho výjimečné ustanovení, že odpůrce může i přes vzdání se navrhovatele trvati na provedení důkazu, má, jak v motivech k § 345. c. ř. s. řečeno, pouze důvod oportunitní, kteréhož však při pouhém zajišťování důkazu před sporem zde není. Ba provedení důkazu takového proti vůli navrhovatele nemá pro odpůrce jeho dle § 388. odst. 3. c. ř. s. významu ani po stránce útratové.
C. k. nejv. soud, na jehož rozhodnutí se naříkané usnesení rovněž odvolává, nařídil právě tak jako tato stolice rekursní doplnění zajišťovacího důkazu znaleckého jen v předpokladu a potud, pokud navrhovatel důkazu toho na jeho provedení, totiž, jak shora řečeno, na jeho úplném provedení setrvá. Tento předpoklad však následkem podání navrhovatele ze dne 20. prosince 1910, č. j. Nc II. 55/10/35 odpadl.
Co pak dalšího návrhu rekurentova na zrušení stání z 10. ledna 1911 se týče, stal se návrh ten změnou naříkaného usnesení bezpředmětným.
Ad 2. Usnesením ze dne 10. ledna 1911, č. j. Nc II. 55/10/39 byl:
1. zamítnut návrh navrhovatele v rekursu do usnesení ze dne 28. prosince 1910, č. j. Nc II. 55/10/35 na odročení stání z 10. ledna 1911;
2. zamítnut stejný návrh obou stran společným podáním ze dne 10. ledna 1911, č. j. Nc II. 55/10/38 učiněný;
3. byla zástupcům obou stran uložena pořádková pokuta po 30 K z té příčiny, že odloudili znalce od dostavení se a tím nepřípustné odročení stání chtěli vynutiti.«
Ad 1. a 2. Důvodnost rekursů ve směru tomto plyne již z toho, co ad 1. o následcích vzdání se doplnění zajišťovacího důkazu navrhovatelem bylo řečeno.
Ad 3. Insinuovaný zástupcům obou stran záměr, odročení stání z 10. ledna 1911 vynutiti, neobstojí již se zřetelem na shora citované prohlášení navrhovatele, následkem něhož stání na 10. ledna 1911 nařízené z moci úřední mělo býti zrušeno, jak shora ad 1. provedeno. Poněvadž proti vůli navrhovatele zajišťovací důkaz prováděn býti nemůže, bylo by dostavení se stran resp. jich zástupců a znalce ku stání tomu bývalo naprosto bezúčelným a nelze proto zástupcům stran vykládati za nepřístojnost, jestliže pro nedostatek času přímo znalce uvědomili, že stání konati se nebude. Vždyť bez účastenství stran resp. jich zástupců stání to, ani kdyby znalec k němu se byl dostavil, nebylo by vzhledem na jeho účel (§ 357. c. ř. s.) se mohlo konati a strany ku dostavení se nutiti nelze. Právem vytýká tudíž rekurent v tomto ohledu naříkanému usnesení nelogičnost.
Nedá se též vzhledem k tomu, že žádost za odročení podali zástupci obou stran a ji též náležitě motivovali, domnívati se, že očekávali, že soud přes to na odbývání stání toho bude trvati a že by si tudíž, uvědomujíce znalce, byli toho vědomi bývali, že jim to bude zazlíváno a jako protivení se soudu vykládáno.
Leč nelze ani meritálně ze zákona opory nalézti, že by v případu takovém, jako zde se sběhl, bylo lze nastupovati tresty pořádkovými. Ustanovení o trestech pořádkových dlužno však jako ustanovení o trestech vůbec vykládati striktně. Jednání inkriminované tvoří snad neoprávněné zasahování v agendu soudu vyhraženou, avšak to v civ. ř. soudním jakožto provinění pořádkové označeno není.
Důvodnému rekursu obou stran bylo proto vyhověti a naříkané usnesení, zástupcům stran pořádkovou pokutu ukládající, zrušiti. Rozhodnutí o útratách spočívá ohledně rekursu navrhovatele na § 388. odst. 3. c. ř. s., ohledně odpůrce navrhovatele na §§ 41., 50. a 388. odst. 3. c. ř. s.
Proti rozhodnutí tomuto, pokud jím přisouzeny byly odpůrci navrhovatele útraty rekursu, podal navrhovatel revisní rekurs, jejž c. k. nejvyšší soudní dvůr zamítl s následujícím
odůvodněním:
Zpětvzetím návrhu na zajištění důkazů byla věc ve smyslu § 52. c. s. ř. definitivně vyřízena, pročež nelze vůbec poukazovati k možnosti domáhati se útrat v rozepři hlavní; jinak byla odpůrkyně navrhovatelova oprávněna a nucena, podati rekurs proti opatření soudce prvého, k němuž daly podnět úkony procesní.
Otázku útrat této stížnosti dlužno tedy posouditi, poněvadž o použití § 51. č. 2 c. s. ř. nebylo uvažováno, toliko s hlediska § 41. pokud se týče § 388. c. s. ř.
Dle tohoto ustanovení mají odpůrci navrhovatelovu nahraženy býti útraty za jeho účastenství při provádění důkazů ku zajištění, tím více tedy útraty úspěšné stížnosti, poněvadž těchto útrat bylo třeba ku hájení práva.
Nesejde vůbec na tom, že příznivý výsledek stížnosti nastal nepřímo následkem stížnosti podané navrhovatelem ve směru jiném, ani na tom, že navrhovatel byl si stěžoval pro stejné opatření soudce prvého týkající se navrhovatele, rozhodné jest skutečnost úspěchu, z něhož vysvítá nutnost dotyčných útrat rekursních odpůrkyní navrhovatelově vzešlých.
Ostatek prohlašuje se v odůvodnění soudu rekursního dotyčná stížnost za odůvodněnou. Následkem toho postrádá stížnost, o níž nyní jde, oprávnění.
Dr. O. Haičman.

Citace:

Zajištění důkazů.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1911, svazek/ročník 20, číslo/sešit 4, s. 216-219.