Příspěvek k výkladu předpisů §§ 878. resp. 1447. vš. z. o. o nemožnosti plnění smluv.
Smlouvou ze dne 1. září 1908, resp. 11. března 1909 byl žalovaný engažován jako pěvec-solista k divadlu král. města Plzně a byl smlouvou touto zavázán až do 30. června 1910. Již po letních prázdninách r. 1909 nenastoupil však povinnosti své u plzeňského divadla, přijav engagement u městského divadla na Král. Vinohradech. Byv divadlem plzeňským ještě na podzim r. 1909 na dodržení smlouvy žalován, namítal žalovaný mezi jiným proti žalobě, že mu není po rozumu § 878. vš. z. o. možno plniti smlouvu uzavřenou se žalujícím divadlem, poněvadž je nyní engažován u divadla vinohradského a při vzdálenosti obou těchto míst u obou divadel povinnosti plniti nemůže.
Všechny tři stolice, mezi nimi i nejvyšsí dvůr soudní vyhověly však plnou měrou žalobě. V důvodech rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 15. března 1910, č. j. Rv II 175/10, se praví:
Po stránce právnické je předem zcela pochybeno, opírá-li žalovaný svoji námitku, že mu nelze smlouvy uzavřené s družstvem českého divadla plzeňského proto plniti, poněvadž byl smlouvou ze dne 23. března 1909 engažován k městskému divadlu na Král. Vinohradech, — o § 878. vš. z. o., a snaží-li se z toho dovoditi neplatnost smlouvy prvé pro nemožnost ji splniti.
Dle § 878. vš. z. o. »nemůže státi se předmětem smlouvy platné něco, co je přímo nemožno«. Tím vyjádřeno jasně, že tohoto místa v zákoně lze používati jen v těch případech, kde plnění bylo nemožno již původně, již v době, kdy byla smlouva zřizována. Jde-li však o případy, v nichž bylo v době zřizování smlouvy splnění slibu možno, kde se však stalo splnění to teprv později před dobou pro ně určenou dle tvrzení dlužníkova nemožným, jde-li tedy krátce o nemožnost plnění nastoupivší teprve po uzavření smlouvy, pak sluší případy takové posuzovati nikoliv dle předpisu § 878. vš. z. o., nýbrž dle § 1447. vš. z. o., a nemožnost takováto vyvolala by pak nikoliv neplatnost, nýbrž zánik (zrušení) závazků smluvních.
Že smluvní závazek převzatý v konkrétním případě žalovaným oproti družstvu městského divadla v Plzni předem již byl nemožný, ani žalovaný netvrdil. Z obsahu dotyčné jeho námitky a zejména z dat uzavřených smluv (1./9. 1908 resp. 11./3. 1909 na jedné a 23./3. 1909 na druhé straně) je spíše patrno, že se závazek ten t eprv dodatečně stal prý nemožným. Slušelo proto případ tento posuzovati nikoliv dle ustanovení § 878., nýbrž dle předpisu § 1447. vš. z. o.
Žalovanému dlužno přisvědčiti v tom, že by jej mohla sprostiti za jistých okolností jeho závazků i subjektivní, na straně jeho dodatečně nastoupivší nemožnost plniti (na př. kdyby onemocněl). Než — 233 —
takováto nemožnost musela by tu také rozhodně a vskutku býti, a musila by nad to, jak toho § 1447. vš. z. o. vyžaduje, vzniknouti náhodou. Zavázal-li se však , vázaný již smlouvou platnou, ještě v době, kdy právní poměr smlouvou touto založený trval, osobě třetí k výkonům, které se nedají již dle své povahy srovnati s jeho dřívějšími závazky, pak nelze zajisté vůbec o nějaké nemožnosti mluviti, a tím méně o nemožnosti vzniknuvší náhodou. Je možno, že bylo žalovanému plnění smlouvy původní ztíženo podstatně tím, že smlouvu pozdější uzavřel, ba je i možno, že je plnění to spojeno proň dokonce i se škodnými následky, které mu hrozí se strany kontrahenta pozdějšího; — nemožno však plnění to přes to není, odstaví-li způsobem přiměřeným závazky, které převzal smlouvou pozdější. Nad to zavinil však žalovaný, — a to zde padá hlavně na váhu, — kollise, které tím povstaly, sám, porušiv způsobem hrubým důvěru, s kterou se mají smlouvy uzavírati a plniti.
Náhled, že v případě takovéto kollise, vyvolané stranou ku plnění zavázanou samou a její vinou, mají závazky starší, protože prý je nelze splniti, ustoupiti mladším, je nejen nemyslitelný, nýbrž vedl by přímo ku zneužívání předpisu § 1447. vš. z. o., jelikož by se takto nadržovalo přímo úmyslnému porušování smluv.
Rozsudky soudů nižších, vyhovující prosbě žalobní, jsou tudíž plnou měrou zdůvodněny zákonem. (§§ 919. a 1447. vš. z. o.)
K. K.