—
K otázce, jak sluší počítali tříměsíční lhůtu stanovenou pro klid řízení (§§ 168., 169. c. ř. s.).
Dne 28. června 1910 nastal v jisté rozepři klid řízení. Dne 28. září 1910 učinila však již strana žalovaná k soudu podání, v němž žádala, aby byl nařízen rok nový ku pokračování v řízení a soudce první vyhověl návrhu tomuto, nařídiv usnesením ze dne 30. září 1910 rok ku pokračování v jednání. K roku tomuto se strana žalující, přes to, že byla řádně obeslána, nedostavila. Byl proto vynesen proti ní na návrh dostavivší se žalované rozsudek pro zmeškání.
Stížnosti obsažené v odvolání strany žalující a čelící proti tomu, že byl ku pokračování v řízení nařízen rok nový, vyhověl soud odvolací, zrušil vynesený kontumační rozsudek a ústní líčení mu předcházevší a vyřkl, že usnesení, nařizující nový rok ku pokračování v líčení, je bezúčinnč.
V důvodech svých praví odvolací soud:
Rok položený v této rozepři na den 28. června 1910 byl ponechán stranami, které se k němu dostavily, avšak nejednaly, v klidu. Následkem toho nemohlo po smyslu §u 168. c. ř. s. před vypršením tří měsíců, čítaje od 28. června 1910 pokračováno býti v řízení, a náleželo proto vedle § 169. c. ř. s. zamítnouti z moci úřední návrh kterékoliv strany na pokračování v řízení, podaný před uplynutím této tříměsíční lhůty.
Dle § 125. c. ř. s. končí lhůta určená dle měsíců vypršením onoho dne posledního měsíce, který se co do počtu srovnává se dnem, kdy lhůta započala. V případě našem končila tedy tříměsíční lhůta klidu dnem 28. září 1910. Strana žalovaná navrhla však již dne 28. září 1910, aby byl pro uplynutí tříměsíční lhůty nařízen rok nový ku pokračování v ústním jednání a soudce první vyhověl tomuto návrhu.
Dle § 130. c. ř. s. nelze bráti usnesení, nařizující rok, v odpor zvláštním opravným prostředkem, lze proto přiváděti stížnost dotyčnou ku platnosti dle § 515. c. ř. s. opravným prostředkem, podaným proti nejbližšímu rozhodnutí, které v odpor bráti lze.
Z uvedeného plyne, že soudce první jednal proti předpisu §§ 125. a 168. c. ř. s., položiv k návrhu žalované ze dne 28. září rok ku pokračování v řízení, a že měl návrh tento, jelikož byl podán před uplynutím tříměsíční lhůty, zamítnouti z povinnosti úřední. Poněvadž pak rekurs proti položení roku toho mohl stranou druhou přiveden býti ku platnosti v odvolání, slušelo mu vyhověti a nalézti, jak svrchu uvedeno.
Nej vyšší dvůr soudní vyhověl však dovolací stížnosti žalované, zrušil usnesení soudu odvolacího a nařídil tomuto, aby nehledě ku důvodu, jehož ku zrušení použil, přezkoumal a vyřídil odvolání podané i v dalších jeho směrech. V důvodech svých praví: —
Hledí-li se ku předpisu § 462. odst. 2. c. ř. s., není arci o tom žádné pochyby, že byl soud odvolací oprávněn přezkoumati v odvolání zároveň též v odpor vzaté usnesení ze dne 30. září 1910, jímž byl ku pokračování v rozepři, přerušené klidem řízení, nařízen rok nový (§§ 130. odst. 2. a 515. c. ř. s.). Soudu odvolacímu však nelze přisvědčiti v tom, když prohlásil usnesení dotyčný rok nařizující za neúčinné a zrušil v důsledku toho i rozsudek vydaný pro zmeškání.
Účelem předpisů jednajících o klidu řízení (§§ 168.—170. c. ř. s.) jest, zabrániti tomu, aby se klidu toho zneužívalo stranami neb jejich procesními zmocněnci k odkladům a průtahům rozepře zahájené, a účinkem jich jest, že strany jsou sproštěny nutnosti, vyvíjeti činnost za účelem uplatňování svých práv.
Ve případě našem dlužno arci přiznati, že byl spis, zavdavší podnět k položení roku nového, podán posledního dne tříměsíční lhůty §u 168. c. ř. s., tudíž ještě před vypršením lhůty této. Přes to nelze tu však použiti předpisu §u 169. c. ř. s., jelikož bylo usnesení, nařizující rok nový, učiněno v době, kdy již byla tříměsíční lhňta určená pro klid řízení uplynula; totéž platí pak i o dnu určeném k roku. Za tohoto stavu věci nelze tvrditi, že řízení bylo obnoveno před vypršením tříměsíční lhůty od doby, kdy klid započal, a nesměl proto odpůrce přihlížeti v době této nečinně, nechtěl-li se vyňati v šanc následkům zmeškání.
Strana žalující uposlechla také bez rozpaků hlasu soudcova a chystala se také k roku, zmeškala jej však dle náhledu soudce procesního, jemuž se v odvolání také odporuje, z důvodů nesouvisících s klidem řízení.
Výrok soudu odvolacího, rozsudek prvého soudce zrušující, není tudíž opodstatněn v zákoně. Poněvadž však třeba přezkoumati odvolání ještě i s jiných hledisek, bylo vyhověti dovolací stížnosti a uznati, jak svrchu uvedeno.
(Rozh. z 17./1. 1911, č. j. R II 51/11/1.) K. K.