Příspěvky k otázce děleného zavinění (§ 1304., 1302. a 888. vš. obč. z.).
I.
Podnikatel staveb A. N. měl svěřeno od obce Kr. zřízení kanálu pod silnicí vedoucí městem k nádraží a nechal vykopanou za tím účelem jámu na silnici neohraženu a nezakrytu, takže kočí žalobcův, předjížděje povozy před ním u té jámy jedoucí, — sřítil se i s povozem do oné jámy, při čemž koně se poranily, pročež žalobce domáhá se po žalovaném podnikateli náhrady škody takto jemu vzniklé včetně ušlého výdělku.
Žalovaný namítá, že kočí žalobcův byl tehdy podnapilý a tím že nehodu tu zavinil, přejev hrázku před jámou nasypanou. Soud první stolice uznal mezitímním rozsudkem za právo, že žalovaný jest povinen nahraditi žalobcovi veškeru škodu způsobenou takto žalobci nenáležitým opatřením jámy — a sice v podstatě
z těchto důvodů:
Jest nemyslitelno, že by byl kočí žalobcův jel přes onu hrázku před jámou, kdyby byl o jámě té věděl, neboť dle výpovědi svědka H. byl by tím ohrožoval vlastní život. Také si nepočínal nějak neopatrně z opilosti, neboť soudí svědek Z. na jeho opilost jen z toho, že mluvil tehdy jednou tak, jednou onak. Dle toho kočí žalobcův nemá na nehodě té viny.
Zbývá rozhodnouti otázku, má-li na nehodě vinu žalovaný. Jáma byla vykopána na silnici, která je vzhledem k tomu, že vede k nádraží, nejfrekventovanější v městě. Volné místo pro povozy bylo tak úzké, že se tam při opatrné jízdě mohly vyhnouti jen dva povozy a byla jáma obhozena nízkou hrázkou a byla následkem přerušení elektrického proudu na místě tom úplná tma, takže nebylo ani jámu ani hrázku viděti. Z toho všeho plyne, že neopatření jámy té bylo přímo lehkomyslnou neopatrností, kterou nemůže přerušení elektrického proudu v pouliční svítilně omluviti, neboť takové přerušení není nic neobyčejného, co by se nedalo předvídat a měla býti tedy jáma náležitě opatřena hned po odchodu dělníků z práce a jest tedy neopatření to culpa lata dle § 1324. vš. obč. zák., která musí býti přičítána podnikateli stavby samému, an měl stavbu tu kontrolovati, pročež byl uznán povinným nahraditi žalobcovi veškeru škodu zaviněním oním vzniklou (§ 1324. vš. obč. zák.).
Na odvolání žalovaného změnila stolice odvolací tento rozsudek v ten způsob, že se žalobní nárok na poskytnutí plného zadostiučinění za utrpěnou škodu co do polovice zamítá,
neboť
odvolací soud dospěl ku přesvědčení, že žalobce, resp. jeho čeledín částečně spoluzavinil pád koní do jámy a jejich úraz, ježto: 1. ačkoli jel těmi místy ve dne po třikráte a viděl, že se tam něco spravuje, přece jel přímo přes hrázku pozapomněv, že byl na silnici rozkopaný kanál a že může býti ještě nezakrytý;
2. první soudce rovněž konstatoval, že čeledín byl v kritické době podnapilý, ale přiklonil se k názoru, že podnapilost tato při úrazu na váhu nepadá, k čemuž ale nelze přisvědčiti, neboť jakmile byl čeledín ten jen i podnapilý, mohlo a musilo to působiti na jeho pozornost a nelze vliv této podnapilosti na povstalý úraz vyloučiti. Že pak podnapilost na jeho pozornost účinkovala, tomu nasvědčuje faktum ad 1. uvedené, že zapomněl na rozkopané kanály na silnici;
3. dále shledává soud odvolací neopatrnost, resp. spoluzavinění pacholka toho v tom, že bez potřeby chtěl předejeti povozy předchozí, ačkoliv musil už při jízdách dřívějších viděti, že je tam silnice tak úzká, že dva povozy jen při největší opatrnosti se vyhnouti mohou.
Na druhé straně však sdílí soud odvolací právní názor prvního soudce v tom směru, že na straně žalovaného sběhlo se hrubé zanedbání opatrnosti spočívající v tom, že nebylo vyhověno policejnímu nařízení v § 18. zák. ze dne 31. prosince 1874 č. 5 z. z. z r. 1875 obsaženému, ježto místa na veřejné silnici, kde se provádí nějaká stavba, mají býti obražena a osvětlena.
Ježto provedení takové stavby jest podnikem, který dle povahy věci nemůže provésti podnikatel osobně, nýbrž jen lidmi zřízenými, — musí také býti za to činěn zodpovědným, pak-li tito zjednaní lidé nemají potřebných vědomostí, resp. nevěnují-li dílu žádoucí vyšší opatrnost. (§ 1299. vš. obč. zák.)
Z toho důvodu žalovanému dle § 1324. vš. obč. zák. se ukládá povinnost poskytnouti žalobci plné zadostiučinění, ale ve smyslu § 1304. vš. obč. z. jen z polovice, ježto soud odvolací na straně žalobcově shledal spoluzavinění a velikost viny obou stran se nedá určiti.
C. k. nejvyšší soudní dvůr zamítl dovolání obou stran a potvrdil rozsudek stolice odvolací ze správných důvodů stavu věci i právnímu stavu odpovídajících (rozh. nejv. soudu ze dne 14. března 1911 č. j. Rv III. 391/10).
II.
Přes pozemky žalobkyně J. Z. vede kanál ze žalované sladovny H. ku odvádění špinavých vod do řeky Moravy a jest žalovaná sladovna povinna, kdyby snad kanál někdy pukl, dáti za to žalobkyni náhradu.
Kanál skutečně praskl, sladovna nechala jej nespravený a tu následkem rozvodnění Moravy natlačila se voda i do toho kanálu a nespravenou puklinou vytékala a zaplavila a zkazila úrodu na pozemcích žalobkyně zároveň se špinavou vodou odtokovou ze sladovny nemající odpadu. Soud první stolice přiřkl žalobkyni jen polovinu prokázané škody na úrodě a útraty sporu prohlášeny vzájemně za zrušené,
poněvadž
uznal slyšenými znalci a svědky za dokázané, že žalovaná nezavinila jen sama škodu, povstalou jednak výtokem vod z praskliny nespravené na rouře, jednak ale také rozvodněním řeky Moravy, a jelikož se poměr škody způsobené každou z těchto vod nedá určiti, ručí žalovaná jen za polovici škody dle analogie § 888. vš. obč. zák., poněvadž dle posudku znalců i následkem prováděné regulace Moravy vystoupnutí vody bylo spoluzpúsobeno, tedy do polovice s tím, kdo poslednější okolnost zavinil, totiž zemský výbor v zastoupení správy fondu regulačního.
Na odvolání žalobkyně změnil soud odvolací tento rozsudek a uznal žalovanou za povinnu nahraditi žalobkyni celou škodu zažalovanou i celé útraty sporu,
neboť
první soudce zjistil a nebylo to v odpor bráno, že pozemky žalující strany byly zaplaveny jak vodou vystouplou z kanálu, tak i přímo vystouplou z řeky Moravy. Poměr obojí vody se stanoviti nedal. Dále je zjištěno, že kanál byl nedokonale uzavřen a že dle smlouvy o zřízení kanálu jest žalovaná zodpovědná za škodu způsobenou puknutím kanálu.
Je-li tomu tak, pak jest dle názoru druhé instance žalovaná povinna nahraditi celou zjištěnou škodu, nehledě k té okolnosti, že k té škodě spolupůsobeno bylo také zaplavením vodou přímo z Moravy, neboť jsou-li dle § 1302. vš. obč. z. všichni, kteří ku škodě spolupůsobili, solidárně zavázáni, když se podíly jednotlivých súčastněných ku škodě zjistiti nedají, pak to tím více musí tu platiti, když se rovněž poměr škody způsobené kanálem a přímo Moravou zjistiti nedá, avšak žalovaná ze smlouvy za každou škodu kanálem způsobenou jest zodpovědná.
Analogie § 888. obč. zák. není v tomto případě na místě, když v tomto sporu zjištěno nebylo a zjištěno býti nemohlo, zda-li a jak dalece vedlejší interventka (t. j. regulační správa) za škodu jest zodpovědná.
Nejvyšší soud potvrdil tento rozsudek soudu odvolacího u věci samé, ale přiřkl žalobkyni jen dvě třetiny útrat sporu
z těchto důvodů:
Žalovaná tvrdí, že na daný případ nelze použiti § 1302. vš. obč. z., poněvadž prý tu není podmínek tohoto ustanovení zákona, není tu prý totiž několika škůdců, aniž prý zjištěno bylo, že škoda způsobená vodou přiteklou z Moravy se strany pozemku za Kovářskou branou, byla bezprávnou. Stanovisko žalované jest však pochybeným.
Nepopíráť sama, že zavinila onu škodu na úrodě strany žalující, která byla způsobena vodou z kanálu vystoupivší a že z této škody jest práva.
Povinnost její k náhradě škody zakládá se tedy nikoli pouze na smlouvě, kterouž se zavázala, že nahradí škodu způsobenou puknutím roury kanálové, nýbrž i na zákonných ustanoveních 30. hlavy obecného zákonníka občanského o náhradě škody.
Předpoklad pro použití § 1302. vš. obč. zák. pak skutečně
jest dán.
Zjištěno bezvadně soudem prvým, že byly pozemky strany žalující zaplaveny jak vodou z kanálu vystoupivší, tak i vodou přiteklou z Moravy.
Žalovaná pak sama v podání svém tvrdila, že ono vniknutí vody, které dalo podnět k žalobě o náhradu škody, zaviněno bylo fondem pro úpravu Moravy snížením břehu a také strana žalující přičítá tomu vniknutí vody se strany této.
Obě strany shodují se tedy v tom, že stíhá zavinění v tom směru také správu fondu pro úpravu Moravy.
Byli tu tedy skutečně dva škůdci ve smyslu § 1295. obč. z. a ježto nelze zjistiti podílů toho kterého na způsobené škodě, byl soud odvolací oprávněn k použití § 1302. o. z. obč.
Naproti tomu jest odůvodněna stížnost do výroku o útratách.
Byť i stanovení náhrady žalobkyni příslušející záviselo na vyšetření znalci nutno hleděti k tomu, že přepjala svůj nárok na náhradu, takže vysoudila jen tři pětiny obnosu zažalovaného, pročež přiřčeny jí přiměřeně jen dvě třetiny útrat sporu. (§ 43. c. s. ř.)
(Rozh. 5. července 1911 č. j. Rv III 1333/11.)
Křepelka.