— 233 —
Právní poměr mezi bankou a tím, jenž u banky ukládá na běžný účet. Banka jest oprávněna, legitimaci toho zkoumati, kdož výplatu požaduje.
Mlynář A. podal na filiálku banky B. v M. O. žalobu na vyplacení 1000 K z běžného účtu Dra. C. u filiálky se nalézajícího. Advokát Dr. C. z K-, bratr žalobcův, měl u zmíněné filiálky B. několik tisíc na běžném účtě uloženo. V listopadu 1909 přinesl zřízenec žalobcův žalované filiálce B. příkaz Dra. C. následujícího znění: Vyplaťte z mého účtu mlynáři p. A. tisíc korun. Něm. Brod, 22. dubna 1908. Dr. C.
Prokurista banky B. odepřel výplatu a sice proto, že zvěděl z novin, že Dr. C. před několika dny zemřel, a pak že příkaz byl vystaven již v dubnu 1908 a Dr. C. neuvědomil banku B., že na takovou dlouhou dobu poukázku na banku vystavil. Vklad Dra. C. byl pak bankou B. vydán c. k. okresnímu jako pozůstalostnímu soudu v J. Týž bance B. ještě před podáním žaloby nařídil, že bez povolení pozůstalostního soudu z běžného účtu Dra. C. ničeho vydáno býti nesmí. Ke sporu přistoupili jako vedlejší intervenienti dědicové Dra. C., zastoupení kurátorem. Intervenci tuto I. stolice rovněž připustila. — 234 —
Žaloba byla ve všech 3 stolicích zamítnuta s následujícím odůvodněním:
Důvody I. stolice:
Pro přítomný spor jest rozhodující, jaký právní poměr stává mezi bankou a Drem. C., jenž si u banky na běžný účet peníze ukládal.
Dle úmyslu stran nemůže zde býti řeči o zápůjčce. Jak dle theorie (Stubenrauch § 960. obč. z.), tak i dle praxe považuje se ukládání neuzavřených peněz (nikoliv cenných papírů) u banky za t. zv. depositum irregulare. Když depositar pro banku od mnohých deponentů mnoho deposit přijímá, může dle zkušenosti předpokládati, že všechna deposita najednou zpět nebudou žádána. Stačí, má-li banka určitou hotovost k výplatám, pročež zbytek ku svým obchodům použije, na užitek je ukládá a deponentovi úroky platí.
Jako depositar musí banka dbáti opatrnosti povinné též při vyplácení deposit, jednak aby deponent škody ochráněn byl (§ 964. obč. z.) a aby i sama škody neutrpěla.
Dopis Dra. C., dto Něm. Brod ze dne 22. dubna 1908, ve kterém byl příkaz vyplatiti obnos 1000 K mlynáři A., byl filiálce banky B. předložen teprve 10. listopadu 1909, tudíž po uplynutí lV3 roku ode dne vystavení.
Tehdy byl Dr. C. již mrtev, což bylo i bance i žalobci známo. Mimo to neuvědomil Dr. C. vůbec banku, že vystavil ve prospěch mlynáře A. tak dlouhodobou poukázku na 1000 K. Bylo by tudíž nedbalostí se strany banky, kdyby výplatu byla vzdor těmto značným nedostatkům předsevzala.
Povinností banky bylo, před výplatou si vyžádati vysvětlení a svolení deponenta Dra. C.
Jelikož dne 10. listopadu 1909 tentýž byl již mrtev, mohli svolení dáti či odepříti jeho dědicové a pokud pozůstalostní jednání po zemřelém skončeno není, byla banka oprávněna i povinna se říditi podle rozkazu pozůstalostního soudu. Usnesením ze dne 3. května 1910, tudíž před podáním žaloby, bylo bance pozůstalostním soudem v J. nařízeno, aby bez soudního povolení z vkladu .zůstavitelova ničeho nevydala, a nesmí tudíž při povinné opatrnosti žádosti žalobcově na vyplacení 1000 K vyhověti.
Z toho důvodu byla žaloba zamítnuta, neboť vzešel-li žalobci z dopisu ze dne 22. dubna 1908 nějaký nárok proti Dr. C. resp. jeho dědicům, sluší se, aby tento nárok se proti pozůstalosti jeho uplatňoval.
Podle názoru žalobce byl Dr. C. věřitelem žalované banky, která byla povinna mu vklad jeho na běžném účtě uložený kdykoliv na jeho požádání vydati a jeví se assignace dle poukázky ze dne — 235 —
22. dubna 1908 daná jakožto cesse a banka jakožto debitor cessor assignatus jest povinna, postoupenou část vkladu žalobci jakožto assignatáři (cessionáři) vyplatiti. (§§ 1408., 1409. obč. z.)
Předpokládá-li se, že Dr. C. obnos per 1000 K nedaroval, nýbrž poskytnul jako odměnu za chování matky (svědkem T. C. dosvědčeno), že tudíž stává platný titul mezi žalobcem a Drem. C., povstala neúplná assignace, neboť assignatus (banka) nesouhlasila. V tomto případu by banka ručila za následky bezdůvodného svého zdráhání se poukázku vyplatiti cessionáři (assignatáři).
Ježto ale banka měla dostatečných důvodů, by peníze nevyplatila, jak shora vylíčeno, jeví se býti žaloba též z tohoto právního titulu bezdůvodnou.
Důvody II. stolice:
§ 1410. obč. zák. stanoví: Obchodníci spravujtež se v příčině poukázek předpisy zvláštními jim vydanými. Předpisy tyto obsahuje čl. 300. obch. zák., jenž praví: Obchodník, jenž vydanou na něj poukázku (assignaci) naproti tomu, v jehož prospěch tato vydána byla, přijal, jest tomuto k plnění povinen. Že žalovanou, která jest odštěpným závodem světoznámé akciové společnosti a která jako její odštěpný závod notoricky jest zanesena do obchodního rejstříku, za obchodníka považovati dlužno, o tom nelze pochybovati (čl. 1., 5., 15., 17., 18., 22. obch. zák.). Jest se jí tedy, pokud se týče poukázky, o kterou běží, říditi dle čl 300. obch. zák.
Žalobce však ani netvrdí, že žalovaná naproti němu prohlásila, že poukázku na ni vydanou přijímá, ať by se to stalo způsobem jakýmkoliv, ústně neb písemně, zřejmě slovy nebo znameními, aneb mlčky činy takovými, dle nichž s uvážením všech okolností není důvodné příčiny, by se o vůli žalované, poukázku přijati, pochybovalo. (§ 863. obč. zák.) Vždyť právě nepřijetí oné poukázky dalo podnět k zahájení tohoto sporu. Jestliže pak žalovaná žalobci není povinna k placení a důsledkem toho není žalobce oprávněn, na žalované plnění to žádati, právem žalobě jeho nebylo vyhověti. Ovšem dlužno považovati žalovanou za dlužnici Dra. C., jenž přítomnou poukázku na ni vydal, ať se má právní poměr mezi oběma stávající za pouhou smlouvu o uschování (§ 957. obč. zák.), neb za zápůjčku resp. půjčku (§ 959. obč. zák.), aneb za plnomocenství (§ 960. obč. zák.), aneb za kteroukoliv jinou smlouvu ve smyslu občanského neb obchodního zákona. Jest tudíž poukázka, o kterou běží, assignaci na dluh. Než okolnost, že žalovaná v době vystavení poukázky a jejího předložení žalované k vyplacení ještě byla onen obnos dlužna, který k plnění poukázky vystačoval, nemění na věci ničeho. Vždyť čl. 300. obch. zák., dle něhož, jak ukázáno, věc posuzovati nutno, nečiní rozdílu mezi poukázkami; platí tudíž jeho ustanovení nejen pro —
obyčejné poukázky, nýbrž i pro poukázky na dluh, ač je-li jen poukázaný, jako v našem případě, obchodníkem.
Tím nebudiž řečeno, že odvolací soud by na věc, o kterou běží, jinak pohlížel, kdyby žalovaná nebyla obchodníkem a kdyby se tu tedy nejednalo o případ, pro který neplatí ustanovení § 1410. obč. zák. a čl. 300. obch. zák., nýbrž ustanovení obč. zák. o poukázce čili assignaci ('§§ 1400.—1409. obč. zák.), obzvláště tedy ustanovení §§ 1408. a 1409., jednajících o assignaci na dluh.
Arciť praví § 1408. obč. zák., uloží-li poukazující dlužníkovi svému jako poukázanému placení v té míře, jakož jemu byl povinen, a poukáže-li poukazníkovi, by to od něho přijal, jest poukazníkovi assignace listem postupním a postavení jeho k poukázanému bude takové, jako jest postavení toho, kdo dluh převezme, k dlužníkovi převzatému, jemuž bylo oznámeno, kdo dluh převzal. Avšak účinek cesse, jejž zákon takovéto assignaci na dluh přičítá, jeví se toliko tím způsobem, že poukázaný má právo, užiti oproti poukazníkovi všech obran, jež měl proti poukazujícímu, nikoliv ale tím, že by nastal přímý závazek poukázaného oproti poukazníkovi, který by ho mohl za nesplnění jeho bráti přímo k zodpovídání. Aby assignace na dluh měla též takový účinek, jest třeba, aby poukázaný dlužník s poukazovníkem bezprostředně smlouvu uzavřel a jemu připověděl, že mu poukázaný obnos zaplatí. Plyne to jednak z ustanovení §§ 1400. a 1402. obč. zák., společných jak pro assignaci obyčejnou, tak pro poukázku na dluh, najmě z ustanovení § 1402. obč. zák., dle kterého poukázání neúplné, takové totiž, při kterém není trojího svolení §. 1401. obč. zák. váže jen ty osoby, které se vespolek usnesly, jednak z ustanovení § 1409. obč. zák., dle kterého poukázaný, prodlévá-li s placením, připověděv poukazníkovi, že zaplatí, práv bude z následků. Teprve přípovědí poukazníkovi učiněnou, že mu poukázaný obnos zaplatí, jest vázán poukázaný k plnění vůči poukazníkovi též při poukázce na dluh, řídící se dle obč. zák. Žalobce, jenž takovou přípovědí žalované se vykázati nemůže, nemá přímého nároku na plnění naproti žalované.
Zakládaje své právní posouzení přítomné věci na výkladech Stubenrauchových (k §§ 1408., 1409. obč. zák., komentář 8. vydání sv. II. str. 1828), na výkladech Scheyových o poměrech obligačních, str. 483, na výkladech Staubových k čl. 300. obch. zák. (komentář 2. vydání st. 98) — arciť proti vývodům Krainzovým (System sv. I. § 13. st. 368) — a přihlížeje též k ustanovení § 15. zák. o šeku ze dne 3. dubna 1906 čís. 84 ř. z., dle kteréhož majetníku šeku toliko vydatel a rubopisci za vyplacení šekovního obnosu ručí, a k ustanovení § 789. něm. zák. obč., dle kteréhož, odepřel-li poukázaný, třeba by byl dlužníkem poukazujícího, poukazníkovi zaplacení, jemu není uděleno právo poukázaného žalovati, nýbrž uložena povinnost —
zpraviti o tom poukazujícího, má odvolací soud za to, že nárok žalobcův žalobou přítomnou na žalované domáhaný není opodstatněn, pročež odvolání nevyhověv, v odpor vzatý rozsudek žalobní prosba odkázavší potvrdil, aniž by mu bylo třeba uvažovati o tom, zda úvahy, které prvního soudce vedly k témuž výsledku, jsou správné čili nic.
Důvody III. stolice:
Dovolací důvod nesprávného posouzení věci není založen. Žalobcem žalované bance předložený dopis ze dne 22. dubna 1908 neobsahuje žádné zmínky o právním poměru stávajícím mezi žalobcem a vystavitelem dopisu, nýbrž chová toliko vyzvání na žalovanou, aby obnos K 1000 vyplatila z pohledávání pisatelova majiteli dopisu.
Na venek možno spatřovati v takovém dopisu toliko obsah plné moci pro žalobce k vybrání zmíněného obnosu.
Zkoumati legitimaci a plnou moc žalobce výplatu požadujícího byla banka oprávněna. Musila-li již o sobě shledávati povážlivým, beze všeho honorovat příkaz, dle svého datování vystavený před 1 1/2 rokem, obvyklým formám kontokorentního obchodu neodpovídající a neuvádějící žádného právního důvodu, a směla-li žalovaná banka pokládati svůj postup za ospravedlněný příslušící jí péčí řádného obchodníka, dlužno mimo to ještě vžiti v úvahu, že zmíněný dopis dle svého obsahu jeví se býti plnou mocí, jež smrtí mandantovou zanikla (§ 1022. vš. z. obč.), poněvadž v dopise řečeném není stanoveno, že zmocnění má trvati dále i po smrti vystavitelově.
Byla tudíž žalovaná banka oprávněna odepříti vyplacení zažalovaného obnosu žalobci, a nemohlo proto dovolání již z tohoto důvodu býti vyhověno, aniž by za tohoto právního stavu bylo nutno zabývati se jednotlivými vývody dovolání.
Dr. Široký.