Ve čtrnáctidenní lhůtě ku podání předražků při dražbách nemovitostí dny poštovní dopravy se nepočítají. — § 89. zák. org. a § 196. ex. ř.V dražebním řízení, týkajícím se mechanické tkalcovny a barvírny, vydražené dne 29. července 1910 za obnos nejnižšího podání per 234 312 K, podán byl předražek ve výši 300 110 K tím způsobem, že spolu s průkazem o složení zákonem předepsané jistoty odeslán byl v poslední den lhůty § 196. ex. ř. dne 12. srpna 1910 z hlavního města soudu exekučnímu (venkovskému okresnímu soudu), k němuž došel první ranní poštou dne 13. srpna 1910. Exekuční soudce, považuje předražek za včasně podaný, zpravil o něm téhož dne vydražitele a tento ve třech dnech prohlásil, že svoje nejvyšší podání doplňuje na obnos předražku, aniž zadává svému právu stěžovati si do toho, že předražek měl býti pro nedostatek zákonitých náležitostí a pro opozděnost soudem zamítnut, a aniž by prejudikoval důsledkům plynoucím z případného vyhovění jeho stížnosti. Soud na základě tohoto prohlášení předražek usnesením ze dne 17. srpna 1910 vedle § 198., odst. 1., ex. ř. zamítl.Vydražitel podal pak rekurs jak proti vyrozumění o podaném předražku ze dne 13. srpna, tak i proti usnesení o jeho zamítnutí ze dne 17. srpna t. r., ve kterém dovozoval za prvé, že předražek byl opozděn, poněvadž k soudu došel po uplynutí 14denní lhůty, a za druhé, že byl nepřípustný, pro nedostatek zákonem předepsané plné moci. (Ku podání předražek činícímu připojena byla totiž všeobecná plná moc právního přítele, současně však předražitel zaslal také speciální plnou moc. Z nahodilé odlišnosti podpisů na obou plných mocích usuzováno na neplatnost speciální plné moci a kromě toho vytýkáno, že plnomocenství v daném případě mělo dle analogie § 180. odst. 2. ex. ř. býti veřejně ověřeno.) Návrh rekursní zněl na změnění obou »usnesení« v ten rozum, že předražek se zamítá jako opozděný a pro nedostatek náležité plné moci, aneb aspoň z jednoho z těchto důvodů, a že zůstati se má na původním vydražitelově nejvyšším podání. Také předražitel podal rekurs do usnesení předražek zamítajícího, stěžuje si, že neměl býti odmítnut, poněvadž prohlášení vydražitelovo o doplnění jeho nejvyššího podání stalo se pouze s výhradou a proto že nemělo k němu býti vůbec přihlíženo.Soud rekursní vyhověl rekursu vydražitelovu, usnesení prvního soudce ze dne 13. a 17. srpna 1910 zrušil a na jeho místě ustanovil, že se předražek jako pozdě vznesený zamítá a že následkem toho zůstává při vydražení za původní nejvyšší podání. O rekursu předražitelově jako tím bezpředmětném druhá instance dále nerozhodovala, vyslovivši spolu, že oba stěžovatelé nésti mají náklady stížnosti sami. Důvody zněly takto:»Dle § 196. ex. ř. má býti předražek vznesen ve čtrnácti dnech po prohlášení příklepu u exekučního soudu. Podle právního názoru tohoto soudu rekursního má shora uvedené ustanovení ten význam, že předražek, aby za včasně vznesený platiti mohl, musí během 14denní lhůty k soudu dojíti a že se na toto ustanovení předpisu § 89. zák. o org. s., že totiž dnové poštovní dopravy ve lhůtu se nemají počítati, užíti nedá, čemuž nasvědčují tyto úvahy:Srovná-li se text § 196. ex. ř. se zněním jiných ustanovení zákonných, která o lhůtách ku prohlášením, podávání návrhů a t. p. jednají, vysvitne v této příčině podstatný rozdíl. Kdežto na takových místech civilního řádu soudního neb řádu exekučního se obyčejně praví: »Lhůta ku podání návrhu neb opravného prostředku činí 14 (8) dní (na př. §§ 464., 505., 555. c. ř. s., §§ 65., 83., 88. ex. ř.), používá první odstavec § 196. ex. ř. dikce pozoruhodně jinak znějící a zákonodárcem jistě ne nezamýšlené, jež svojí jasností a přesností sama o sobě zřejmě na jevo dává, že tu zákonodárce chtěl vydati předpis zvláštní, od jinakých ustanovení lhůtových odlišný, poněvadž by jinak nebylo lze nahlédnouti, proč nebyl volen text jindy obvyklý, jako na př.: »Die Frist zur Anbringung des Ueberbotes beträgt 14 Tage«, anebo: »Das Ueberbot ist binnen 14 Tagen anzubringen.«V § 196. ex. ř. spočívá hlavní váha na slově »innerhalb«, a již z toho vyplývá zřejmě vůle zákonodárcova, že jen takové předražky sluší pokládati za časně podané, které ještě před uplynutím 14denní lhůty na soud dojdou.Tomuto výkladu dostává se však také další opory jednak předpisem § 197. ex. ř., dle něhož může vydražitel podané předražky tím zbaviti účinku, že ve třech dnech po tom, kdy mu byl poslední včasně došlý (»eingelangt«) — tedy ne snad podaný (»angebracht«, »überreicht«) — předražek oznámen, svoje nejvyšší podání na obnos nejvyššího předražku doplní, jednak zejména též »Zodpovězením otázek c. k. ministerstva práv« k § 197. ex. ř., kteréž praví, že lze s vyrozuměním o jednotlivých docházejících předražcích sečkati až do konce lhůty předražkové a pak teprve současně vydražitele o všech ve lhůtě došlých předražcích vyrozuměti. Nemůže býti pochybnosti o tom, že tento postup má za účel umožniti vydražiteli úplný a spolehlivý přehled o došlých předražcích, aby se mohl dle toho zaříditi, a že by účelu toho dosaženo nebylo, kdyby vydražitel přes učiněné jemu oznámení počítati musil s tím, že mu mohou hroziti předražky ještě dodatečně.Takovéto předražky mohly by, kdyby bylo přípustno, použíti § 89. zák. o org. s. na lhůtu v § 196. ex. ř. stanovenou, podány býti v krajích neb zemích zcela vzdálených v poslední den lhůty na poštu a potřebovaly by po případě celé týdny k tomu, aby na exekuční soud došly.Tak nebylo by též žádné meze, po kterou by exekuční soudce měl čekati, až by vydražitele o došlých předražcích mohl uvědomiti. Takovéto do nekonečna jdoucí protahování bylo by však v povážlivém rozporu s intencemi zákonodárcovými a právě s tohoto hlediska byl soud rekursní ve svém svrchu rozvedeném právním názoru tím spíše utvrzen, že ve společné zprávě k exekučnímu řádu (Materiálie II., str. 663.) jest výslovně uvedeno, že — poněvadž lhůta předražková netrvá déle než 14 dní a přijetí předražku musí se státi ihned po uplynutí této lhůty — očekávati lze, že tímto novým ustanovením postup řízení dražebního dojde žádoucí podpory.V našem případě byl příklep vydražiteli udělený ještě v den dražby, t. j. dne 29. července 1910 vyvěšením na soudní desce vyhlášen. Návrh s podáním předražku byl dán na poštu v B. dne 12. srpna 1910 a došel k exekučnímu soudu dne 13. srpna t. r. — tedy teprve 15. dne po vyhlášení uděleného příklepu. Poněvadž pak rekursní soud — oproti mínění Fürstlovu (»Die osterreichischen Zivilprozessgesetze«, Bd. II., zu § 196 und 197 Ex. O.) — neuznává z důvodů svrchu uvedených za přípustno, použíti § 89. zák. o org. s. na lhůtu § 196. ex. ř., jeví se podání předražku opozděným a slušelo proto vyhověti rekursu vydražitelovu ve směru tomto, aniž třeba bylo obírati se ostatními body stížnosti.Tímto rekursním rozhodnutím stal se bezpředmětným rekurs předražitelův, směřující proti tomu, že předražek byl zamítnut, ač vydražitel nabídl zvýšení nejvyššího podání toliko podmínečně, s výhradou svého práva rekursního (dle mínění předražitelova nepřípustnou), a proto se jím soud rekursní dále nezabýval.Co do nákladů rekursních, nebyly tyto vydražiteli přiřknuty přes úspěch jeho rekursu, poněvadž nebyly ani vymáhající věřitelkou, ani dlužnicí zaviněny, nehledíc k tomu, že exekuce udělením příklepu vůbec již byla skončena.Do rozhodnutí tohoto stěžovali si předražitel a dva přistouplí vymáhající věřitelé, dovozujíce včasnost podaného předražku a domáhajíce se, aby usnesení soudu exekučního bylo obnoveno, pokud se týče předražitele též, aby o jeho stížnosti — soudem rekursním za bezpředmětnou poznačené — bylo meritorně rozhodnuto.C. k. nejvyšší soudní dvůr vyhověl nálezem ze dne 26. října 1910, č. j. R III 374/10, dovolacím rekursům obou přistouplých věřitelů, zrušil usnesení soudu rekursního a nařídil mu, aby o rekursu vydražitelově, nepřihlížeje k důvodu zamítnutí pro opozděnost předražku, rozhodl a při tom i vyřídil otázku náhrady nákladů dovolacích rekursů. O rekursu předražitelově již nerozhodoval, poněvadž byl (po dohodě předražitele s vydražitelem) vzat zpět, stejně jako i jeho rekurs proti usnesení prvního soudce. (Také oba přistouplí vymáhající věřitelé po takové dohodě rekursy svoje odvolali přímým podáním u nejvyššího soudu, jež však došlo k tomuto teprve dne 29. října 1910, tedy již pozdě.)Důvody nejvyššího soudu:Znění § 89. zák. o org. soudní činí nepochybným, že chtělo se jím vysloviti, že ustanovení jeho platí pro veškery zákonité neb soudcovské lhůty, které určeny jsou ku provedení úkonů v něm uvedených.Proto sluší pravidlo tam stanovené považovati za prolomeno pouze v oněch případech, kde to v tom kterém předpise jest výslovně určeno, jako se to stalo v § 97. jedn. řádu. Okolnost, že v § tomto jest výslovně řečeno, že ve lhůtu tam stanovenou (totiž pro doplnění telegrafických podání ve lhůtě třídenní) sluší dny poštovní dopravy vpočítati, svědčí o správnosti uvedeného názoru.Náhled soudu rekursního, že ze znění § 196. ex. ř. by vyplývalo, že na lhůtu v něm stanovenou ku vznesení předražku ustanovení § 89. zák. org. užíti nelze, jest nesprávný.Tvrzení, že odvozovati to sluší z volby výrazu »innerhalb«, pozbude podkladu, uváží-li se, že již obyčejná mluva užívá slova »innerhalb« ve stejném smyslu, jako výrazu »binnen«, jejž soud rekursní staví proti slovu »innerhalb«. Nesprávnost jeho plyne však též z toho, že zákon sám v celé řadě ustanovení užívá obou slov ve stejném smyslu na místech jiných. Budiž jen poukázáno k §§ 164., 165. , 188., odst. 2., 197., 202., 328. a 391. ex. ř. a §§ 37., 160., 454., 468., 478. a 484. c. ř. s. V § 199. ex. ř. a § 160. c. ř. s. užívá se výrazů »innerhalb« a »binnen« vedle sebe.Též slova »včasně došlý« v § 197. ex. ř. neposkytují opory náhledu soudu rekursního, poněvadž rozhodno jest, co znamená výraz »včasný«, o tom však § 197. ex. ř. vysvětlení nepodává.Vůči jasným ustanovením zákona jest pak bez významu to, co v usnesení v odpor vzatém jest jinak ku jeho odůvodnění uvedeno. Ježto soudu rekursnímu bude ještě o rekursu vydražitelově rozhodovati, slušelo jemu vyhraditi, aby o útratách dovolacích rekursů vymáhajících věřitelů jako takových nalezl.Rozhodnutí soudu rekursního však odpadlo, poněvadž vydražitel zatím vzhledem k učiněné dohodě rekurs svůj vzal zpět.Pozn. zasíl. Budiž mi dovoleno k tomuto praktickému případu připojiti několik poznámek.Nález nejvyššího soudu dovozuje, tuším, zcela přesvědčivě, že slovné znění § 196. ex. ř. nikterak neodůvodňuje názoru, že by § 89. org. zák. při předražcích neplatil. Jest nesprávno tvrditi, že zákonodárce tu volil text nasvědčující vůbec nějak tomu, že zamýšlena byla výjimka z všeobecného pravidla. Ustanovení § 89. org. zák. zařazeno bylo původně jako třetí alinea § 135. vládní předlohy k civilnímu řádu soudnímu, odtud však bylo vědomě a úmyslně vyloučeno, a jak praví »Motivy«, »lépe umístěno v zákoně organisačním, poněvadž — přihlížejíc k tomu, že předpis § 88. c. ř. s., dle něhož doručování v tuzemsku z pravidla poštou díti se má, vztahuje se i na řízení mimosporné — doručování poštou i pro nesporné řízení nabylo významu zvýšeného a nebylo by proto oprávněno, aby dotčený způsob počítání lhůt, pro zabezpečení plné lhůty žádoucí, byl obmezen na záležitosti řízení sporného«.Tím vyslovena všeobecná platnost předpisu, že do lhůt týkajících se úkonů v řízení soudním doba poštovní dopravy se nevpočítává, pro veškery zákonité neb soudcovské lhůty ve věcech občanských, kdežto záležitosti trestní a disciplinární zůstávají nadále vyňaty.Připusťme však, že by ono slovné znění nasvědčovalo úchylce od pravidla právě vysloveného. Okolnost tato by snad s hlediska techniky zákona byla mohla padnouti na váhu tehdy, kdyby ustanovení o nezapočítání poštovní dopravy bylo zůstalo v civ. řádu soudním, z něhož by platnost jeho oklikou přes § 78. ex. ř. odvodila se i pro řízení exekuční. Leč právě proto, že převzato bylo v zákon organisační, jenž s hlediska techniky zákona jest v mnohém směru doplňkem předchozí celkové úpravy řízení soudního a jenž vůči civ. řádu soudnímu a řádu exekučnímu jeví se jako zákon pozdější, novější a tedy snad podle potřeby derogující, nebylo by přípustno dovozovati, že starší norma § 196. ex. ř. obsahuje »úmyslné a pozoruhodně úchylné znění« od novější normy § 89. org. zák., nýbrž spíše naopak, a že tedy i kdyby tu byl (takovýmto odchylným textováním odůvodněný) zákonitý předpis jinak myšlený, že by byl prostě pozdějším předpisem § 89. org. zák. derogován.Avšak ani ve směru jiném nelze zněním § 89. org. zák. vylučovati platnost věty v čelo těchto řádků postavené. Vydražitel ve svém rekursu proti přijetí předražku soudcem prvním dovozoval, že § 89. org. zák. platí pouze pro strany, byť i ve smyslu nejširším, totiž pro osoby na řízení dražebním vůbec již nějak súčastněné, ku kterým prý předražitel nepatří, jakožto persona extranea kat exochen, o kteréž soudce předem ani dohadovati se nemůže, kdo to jest a kde bydlí, kdežto při lhůtách jinakých (pro rekursy, odvolání, revise, námitky, odpory atd.) osobu toho, kdo k úkonům těmto jest oprávněn, i jeho bydliště předem zná a právě proto prý po uplynutí lhůty snadno zjistiti může, kdy nějaké podání osobami těmito v zákonité lhůtě na poštu dané ještě může k soudu dojíti.Argumentace tato není správna. Stranou po rozumu § 89. org. zák. jest každá osoba, jíž dává zákon právo za určitých podmínek a v určité formě předsevzíti úkon procesuální. Zda úkonem tímto v řízení soudní teprve nově vstupuje, aneb již dříve na něm súčastněna byla, jest lhostejno, poněvadž zákon nerozlišuje. Předražitel jest stejně »stranou« jako vydražitel, poněvadž pojmově není ničím jiným než on a poněvadž (stejně jako on svým podáním) jest vázán předražkem, jehož nelze vzíti zpět (§ 196. odst. 2. ex. ř.). Podáním předražku vyhovujícího zákonným podmínkám »stranou« se stává. Zda těmto podmínkám vyhověl, zejména zda předražek podal včas, dlužno posuzovati dle všeobecné normy zákona, která, jak již svrchu řečeno, mezi úkony procesními nerozlišuje.Jest proto lhostejno, věděl-li soud exekuční předem o existenci předražitelově. Ostatně ani takový předražek prostě nespadne z oblak jako něco nepředvídaného. Předražitel rekrutuje se zpravidla z téhož okruhu interesentů jako vydražitel; bývá to nejčastěji interesent z místa, neb okresu, neb z případné širší zájmové sféry, dané hospodářským rázem vydraženého objektu — ohrožený hypotekární věřitel nebo přímý reflektant, takticky zdrženlivě licitující. Jest-li to však osoba nová, mimo tento okruh stojící, pak nedá se přece mysliti, že by zůstala do posledního okamžiku tajemným neznámým, vždyť jí bude přece záležeti na tom, aby poznala objekt, jejž chce koupiti, buď nahlédnutím do spisů (popisného a odhadního protokolu, stavu pozemkové knihy, katastrálních dat atd.) aneb přímým vlastním názorem.V daném případě běželo o ne právě velký závod textilní a o publikaci dražby bylo značnou měrou postaráno. I zde předražitel mohl vyjíti zase jen z téhož okruhu interesentů, ze kterého vyšel vydražitel, tedy mohl to býti pravděpodobně jen reflektant z domácích, tuzemských textilníků, o němž dalo se předpokládati, že nekupoval »zajíce v pytli«, nýbrž že formou, jež utajiti se nedala, o stavu továrny a jejím strojním zařízení se informoval. S interesem cizozemce dle přirozených poměrů (při stagnaci textilní výroby) počítati nebylo, nejméně ovšem s tím, že by odkudsi z neznámé ciziny došel předražek — poštou. Toho nebylo třeba prostě z toho důvodu, že § 89. org. zák. po mém soudu vykládati dlužno s restrikcí v tom směru, že platí pouze pro podání u pošt tuzemských.Zákonodárce zamýšlel jím umožniti straně jednající mimo sídlo soudu plné využitkování lhůty, jí k nějakému procesuálnímu úkonu dané, zásadně měrou stejnou jako straně jednající v sídle soudu. (Sporné otázky, jež se co do výkladu § 89. org. zák. vyskytly zejména ve směru tom, zda podání na poštu státi se musí do té doby denní, do které jest soudní podatelna otevřena, a zda smí na poštu podávati i strana v místě soudu přítomná, byly plenisimárním nálezem c. k. nejv. soudu ze dne 27. 6. 1899, Praes. 306, judikát čís. 143 pro praksi rozřešeny způsobem uspokojivým, byť i v částečném nesouhlase s teorií — viz na př. Horten, Oesterr. Ziv.-Proz.-Ordnung § 126, B, I a, 1144.)Že tak učinil, souvisí s tím, že zavedl v tuzemsku ve věcech občanských všeobecné doručování poštou, důvěřuje v normálně přesné a pravidelné funkcionování tohoto doručovacího prostředku. Že v tom kterém výjimečném případě tento aparát doručovací selže, pro zákonodárce, jenž počítá vždycky jen s poměry normálními, nepřihlížeje k možnosti akcidentů spadajících mimo normál pravidelného běhu věcí, jest lhostejno a bezvýznamno; stane se tak jistě jen v relativně zcela nepatrném zlomku percentuálním.Z předpokladu důvěry v normální funkcionování poštovní dopravy může však zákonodárce vycházeti pouze potud, pokud běží o poštu domácí, tuzemskou, na jejíž řádnou a vyhovující úpravu má zákonodárce i veřejná správa státu příslušný vliv. Jedině pošta domácí, dle domácích zákonů upravená a orgány tuzemské veřejné správy obstarávaná, důvěry této zasluhuje. Nějaký primitivní způsob dopravy, jenž snad někde v oblastech vzdálených ještě poštou se nazývá, není poštou v § 89. org. zák. míněnou. K tomu, aby beneficia v něm obsaženého dostalo se též stranám činícím podání prostřednictvím pošt cizozemských, třeba by bylo po mém soudě mezinárodní dohody podmíněné reciprocitou, poněvadž by jinak v územích, jež podobného ustanovení nemají, tuzemec byl hůře postaven než obyvatel onoho území vůči tuzemsku. Z »Motivů« svrchu citovaných jest zřejmo, jak zákonodárce sám uvádí, ustanovení § 89. org. zák. v souvislost s okolností tou, že v tuzemsku připouští ve věcech občanských zásadně a napořád doručování poštou, které však v cizozemsku jest zpravidla vyloučeno (§§ 88., 96. odst. 2. a 121. c. ř. s.). Proto nutno za to míti, že výhoda § 89. org. zák. přísluší pouze oněm podáním, jež od počátku převzata a pak dále doručena byla poštou domácí.Avšak i kdyby hájil se názor, že obmezení oné výhody na podání u tuzemských pošt učiněná místa nemá, přece zase nutno by bylo, vrátiti se k větě, že zákon počítá s poměry normálními. Pravděpodobný okruh interesentů obsáhne zase jen vzdálenosti takové, při kterých zájem na věci vůbec ještě rozumě jest možný. V praksi krýti se bude dozajista se zájmem interesentů domácích aneb aspoň v tuzemsku buď osobně, neb skrze plnomocníka jednajících.Zkušenost pak učí, že v tuzemsku trvá doprava poštovní obvykle nejdéle 2 až 3 dny. To znamená, že podání daná na poštu v poslední den předražkové lhůty dojdou k soudu zpravidla v den 15tý a výjimečně teprve v den 16. neb 17. Neprávem bylo by v takovém automatickém prodloužení původní 14denní lhůty spatřovati nějakou závadu.Rozhodnutí soudu rekursního, vycházejíc patrně se stanoviska, že § 89. org. zák. vztahuje se na podání u pošt i v krajích cizích, sebe vzdálenějších učiněná, vytýká sice, že by soudce exekuční musil po případě celé týdny (!) čekati na možné snad předražky a že by v řízení exekučním nemohl pokračovati. Nemyslím, že obava tato jest oprávněna. Jaký bude postup v praksi, jestliže 14. den od vyhlášení příklepu uplyne, aniž dojde nějaký předražek k soudu? Dne 15tého bude vyhláška o uděleném příklepu sňata se soudní desky, v oddělení doručovacím a exekučním opatřena potvrzením data, kdy sejmutí se stalo, pak bude odevzdána kanceláři exekučního soudce, jež ji připojí ke spisům a zjistíc i poznamenajíc, že udělení příklepu nabylo právní moci, předloží akt soudci. Tak stane se zcela přirozeně, že soudce exekuční k aktu dostane se teprve dne 16tého, kdy bude podle normálního běhu věcí zcela klidně moci předpokládati, že lhůta ku podání předražku opravdu již bezvýsledně uplynula. Ostatně, v čem spočívá další řízení po uplynutí této lhůty a po právní moci příklepu? Přece v tom, že — buď k návrhu neb z moci úřední — položí se rok k rozvrhu nejvyššího podání. Soudce exekuční není však žádným zákonitým předpisem vázán, aby rok rozvrhový z moci úřední také ihned nařídil, zejména není-li nejvyšší podání hotově zapraveno (a to podle obvyklých podmínek dražebních (§ 152. ex. ř.) tou dobou zpravidla vůbec nebude).Přirozený postup — v žádný oprávněný zájem nezasahující — povede tedy sám sebou k tomu, že v řízení exekučním pokračováno bude tehdy, kdy normálně nebude vůbec již třeba s možností předražku počítati. A nebude třeba k tomu čekati — celé týdny; dva, nejvýše tři dny postačí pro onen normál, jejž zákon předpokládá a jejž zkušenost z prakse potvrzuje.Námitka, že vydražitel, jenž ku mobilisování svého kapitálu za účelem zapravení nejvyššího podání, eventuelně doplnění jeho na obnos předražku vždy určitého času potřebuje a při tom s nejmenšími ztrátami (na úrocích, při změnách kursovních) chce pracovati, má zájem na tom, aby co nejdříve zvěděl, zda a jaké disposice má učiniti, jest bezdůvodná. Vydražitel, jemuž zákonité dražební podmínky ukládají za povinnost, aby jednu čtvrtinu nejvyššího podání složil ve 14 dnech ode dne právoplatnosti příklepu, a jenž »chce pracovati s nejmenší možnou ztrátou«, prostě svého kapitálu do té doby »nezmobilisuje«, a do té doby bude normálně zcela jasno, zda byl předražek podán. Ostatně, ohled na tento celkem jen podřízený zájem vydražitelův neodůvodňuje nikterak toho, aby beneficium § 89. org. zák. odňato bylo předražiteli, jenž, oceniv jistě opatrně a prozřetelně svůj hospodářský zájem na věci, nabízí za objekt vydražený o celou jednu čtvrtinu nejvyššího podání víc a tím nepříznivý výsledek dražby první koriguje se zřejmým prospěchem pro celou případnou řadu postlokovaných hypotekárních věřitelů, kteří by jinak na prázdno vyšli.Ani další námitka, že výklad tuto hájený vésti by mohl k nekalé, neb aspoň ne zplna bezzávadné spekulaci s objekty dražbou postiženými ve směru tom, že by kdo 14. den po uzavření podatelny u soudu se přeptal, byl-li nějaký předražek podán a pak poštou odeslati mohl předražek jen o něco málo vyšší — na váhu nepadá. Nevidím, co by tu bylo nekalého. Nekalé bylo by, kdyby připouštěly a favorisovaly se machinace, směřující ke snížení útržku za nemovitost dražbou postiženou. Ultima ratio při dražbě jest však: docíliti pokud možno nejvyššího výsledku. Jest nepochybno, že předražek tomuto cíli slouží a že jest v nesporném zájmu všech súčastněných: věřitelů, dlužníka i ve všeobecném zájmu hospodářském. Zájem vydražitele, aby lacino koupil, musí tu ustoupiti. Koupil-li za méně než tři čtvrtiny odhadní hodnoty a najde-li se někdo, jenž jistě ne v odporu se svými vlastními zájmy, dá o čtvrtinu více, pak jest zvláštní respekt na zájem vydražitelův nemístný. A ohled na předražitele - konkurenta? Kdo chce hráti s kartou odkrytou, vyššího předražku se neboje a neočekávaje, ten svůj předražek podá přímo k soudu, pokud podatelna jest otevřena. Nic však nebrání mu v tom, aby také on — chce-li případného konkurenta zmásti, svůj předražek nezaslal poštou a nepřenechal — náhodě, čí předražek bude snad o nějaké koruny neb halíře vyšší. A zase nutno přizvučiti, že ohled na takovouto kolisi zájmů konkurentských ustoupiti musí před zájmem největšího dosažitelného úspěchu exekuce.Na konec jednu pochybnost: Svrchu bylo několikrát řečeno: »Zákon počítá s normálem«. Což, když předražek, resp. podání, jímž předražek se činí a složení zákonité záruky se zajišťuje, na poště se ztratí, aneb nešťastnou náhodou založí neb někam zatoulá a k soudu dojde — po týdnech? Případ první ovšem na řízení exekuční nemůže míti vlivu, poněvadž předražek k soudu nedošel. Případ druhý, myslím, ve skutečnosti nemůže se přihoditi, aniž by předražitel osud svého předražku nesledoval. Pravděpodobně bude míti na věci takový zájem, aby kontroloval, zda podání jeho došlo k soudu v době odpovídající pravidelné dopravě poštovní, a v opačném případě, aby neprodleně po něm pátral a čeho třeba zařídil. Takovýto abnormální případ dlužno prostě pustiti mimo úvahu. Totéž přece může se státi při kterémkoli opravném prostředku. »Zatoulá-li se« podobným způsobem odvolání proti rozsudku a povolí-li se zatím exekuce, jež zasáhne po případě velmi citelně v hospodářské zájmy žalovaného (ohrozí jeho úvěr a pod.), pak tu nastává zásadně stejná situace. Nutno bude ovšem hledati remeduru, závislou na dočasném stavu věci. Zda by se bylo odporučovalo, aby § 89. org. zák. sám na takovou remeduru pamatoval, aneb aby specielně co do předražků příslušné opatření v zákoně bylo učiněno, jest po tom, co svrchu řečeno, zájmu podřízeného, byť i ne zcela jisto a nepochybno.Tolik však jest jisto, že zákonodárce, jemuž pochybnosti tyto při povaze normy, o kterou běží, napadnouti musily, kdyby platnost ustanovení § 89. org. zák. byl chtěl při předražcích vyloučiti — že byl by to musil učiniti expressis verbis, asi tak, jak to činí v § 6. tr. ř. To však se nestalo. De lege lata jest tedy správnost věty v čelo těchto řádků postavené nepochybna.Soudce Dr. Roman Rössel.