— 277 —
Stát ručí civilně-právně za porušení úředních povinností, jímž se jeho orgány proviní při vykonávání moci vrchnostenské na ně přenesené jen tehdy a potud, pokud to výslovné jest stanoveno nějakým stávajícím zákonem.
Žalobce E. A. Sch., spisovatel a pravovědec v T., obdržel, jakž nesporno, výnosem zemské vlády v O. z 22. srpna 1898 č. 13470 povolení k zřízení a otevření soukromé obchodní školy v T. o volných kursech vyučovacích na základě cis. nař. z 27. června 1850 č. 309. ř. z., v povolujícím usnesení výslovně citovaného. Od této doby poznačoval svůj ústav jakožto »státně koncessovaný« a jako obchodní školu«. Výnosem však zemské vlády v O. z 9. července 1907 č. 20520 bylo mu užívání obou těchto názvů zakázáno; nálezem pak správního soudního dvoru z 28. listopadu 1908 č. 11576 byl jen zákaz užívání názvu obchodní škola« označen jako protizákonný.
Na to podal žalobce proti c. k. vládě žalobu na říšský soud o náhradu škody, která mu prý vznikla tím, že zemská vláda udělivši mu zmíněný dekret z 22. srpna 1898, dala mu do rukou listinu právní, jejíž vydání, jak se ukázalo, ani do kompetence její nepatří, a žalobce, chtěje na ní zbudovati budoucí svoji existenci, obětoval všechny své dosavadní příjmy z různých služeb veřejných, vzdav se těchto, celkem ročně 3128 K, zanedbal povolání spisovatelské, obětoval na založený ústav i kapitál. Postup zemské vlády shora uvedený prý přivodil poklesnutí jeho ústavu, takže jej konečně musil zavříti. Škodu, jež mu odtud celkem vzešla, počítá si žalobce celkem obnosem 86800 K.
Říšský soud žalobu na náhradu této škody a placení doživotní renty v obnosu 3128 K ročně rozhodnutím z 23. října 1909 č. 540 zamítnul pro nepříslušnost říšského soudu a odkázal žalobce na řádné soudy.
Dotyčná žaloba byla ve všech třech instancích zamítnuta.
První soud připojil svému rozhodnutí podstatně tyto
důvody:
Za účelem rozhodnutí o tomto nároku dlužno nejprve rozřešiti otázku passivní legitimace žalobní žalovaným aerárem popřené. V tom směru nutno zdůrazniti předem, že se jedná o nárok soukromoprávní, tedy o nárok, jenž dle § 1338. obč. zák. pravidelně má býti uplatňován pořadem práva. Není dále o tom pochybjf. že nutno —
pojímati stát jak osobu právnickou, která svou činnost vykonává svými orgány. Právě tak jest nepochybným, že činnost státu se pohybuje ve dvou směrech, jednou v rámci práva soukromého, když stát provozuje rozličné podniky soukromé, neb vůbec vystupuje jako nositel práv soukromých, — a pak platí proň zajisté ustanovení soukromého práva, dle nichž právnická osoba ručí za zavinění svých orgánů, pokud v jednotlivých případech ručení to nedoznalo speciálními zákony ohraničení od pravidla se odchylujícího, — pak ale vztahuje se i činnost státu, a to měrou značně větší, na právo veřejné, kdež stát vystupuje jako vrchnost vůči obyvatelům, kdežto v prvém případě stojí stát oproti obyvatelům jako soukromník k soukromníkovi, tedy v poměru coordinačním, v druhém vystupuje jako vrchnost oproti těm, kdož jeho vrchnostenské moci jsou podrobeni, je tu tedy poměr subordinační. Tyto zásadně různé činnosti státu nesmí býti smíšeny, a proto také nelze zásad platících pro právo soukromé užívati i pro veřejnoprávní postaveni státu. Hledíc k přítomnému případu, zní zásada ta tak, že ustanovení práva soukromého o ručení osoby právnické za úřední činnosti jejích orgánů nelze používati při rozhodování otázky o ručení státu za činnost jeho orgánů při výkonu moci vrchnostenské. Takové ručení také na poli veřejné právní činnosti musí býti výslovně stanoveno a zákopem upraveno, a skutečně jsou zákony, jež takové ručení státu neb jich orgánů neb obou zároveň pro jisté kategorie vyslovují ku př. zák. o zodpovědnosti ministerské z 25. července 1867 č. 101. ř. z., zák. o ručení soudcovských úředníků z 12. července 1872 č. 112. ř. z., zákon o odškodnění nevinně odsouzených z 16. března 1892 č. 64 ř. z., zákon tiskový ze 17. prosince 1862 č. 6. ř. z. v § 4., nebo zákon branný z 11. dubna 1889 č. 41. ř. z. Zákona, jehož .by se dalo použiti v tomto případě, který by vyslovoval ručení státu, nestává.
Neboť všeobecného ustanovení o ručení vysloveného v zák. z 21. prosince 1867 č. 145. ř. z. čl. 12. v tomto případě nelze použiti, jednak proto, poněvadž mluví jen o ručení státních služebníků a ne taky státu samého, jednak také proto ne, že tímto zákonem byl vysloven jen základní princip, skutečné jeho provedení však výslovně bylo vyhraženo zákonu, který se má v budoucnosti teprve vydati. Kdežto tedy na poli soukromoprávní činnosti státu dlužno trvati na zásadě, že stát ručí jako každý soukromník, vyjímajíc ty případy, kde zákonné normy ustanovují něco odchylného, na poli veřejnoprávní činnosti státu platí zásada, že stát ručí jen v těch případech, kde jeho ručení výslovně jest ustanoveno. Že toto pojímání shoduje se s pojetím zákonodárcovým, vychází z dv. dekr. z 14. března 1806 č. 758. sb. z. s. a ze zákonů shora citovaných samých; vždyť by nebylo rozumného důvodu vysloviti závazek náhradní státu v zákoně o odškodnění nevinně odsouzených, v zákoně o ručení soudcovských úředníků, v tiskovém zákoně, kdyby zásada platící na — 279 —
poli soukromoprávní činnosti státu, že právnické osoby, tedy i stát, ručí za činnost svých orgánů, zásadně sahala i na pole veřejnoprávní činnosti státu. Právě v té okolnosti, že zákonodárce na poli posléz uvedené činnosti státu opětovně v zákonech vyslovil náhradní závazek státu pro určité případy pot. administrativní odvětví, nutno shledávati vůli zákonodárcovu, aby taková povinnost náhradní tam neexistovala, kde výslovně stanovena není. —
Kromě toho zamítnuta žaloba i z toho důvodu, že soud v jednání orgánů vládních neshledal žádného zavinění ve smyslu § 1294. vš. z. obč.: ve stylisování dekretu z 22. srpna 1898 už proto ne. poněvadž se tento výslovně opírá o § 19. cis. nař. z 27. června 1850 č. 309. ř. z. a žalobce byl povinen tento zákon znáti a tedy věděti sám musil, zda je oprávněn používati označení »koncessovaný«, téhož však zavinění není též v zákazu užívání onoho výrazu, poněvadž, jak zjistil správní soudní dvůr ve svém nálezu shora uvedeném, stát tímto zákazem vykonal jen své právo. Konečně i z toho důvodu zamítnuta žaloba, že mezi jednáním vládních orgánů a vzdáním se žalobcova podniku tímto neshledáno příčinné souvislosti. —
Vrchní zem. soud v B. poukázal sice na to, že otázka, o niž se jedná, je neobyčejně těžká, poněvadž tu není dostatečné opory v zákoně a stanovisko literatury i iudikatury během času velice kolísalo, než došel k témuž výsledku jako prvý soud a sice z těchže důvodů, jako tento.
Nejvyšší soudní dvůr připojil svému revisi odmítajícímu rozhodnutí tyto podstatné
důvody:
Co se týče právního posouzení věci, dlužno úplně přisvědčiti právnímu názoru nižších stolic, že stát ručí civilně-právně za porušení úředních povinností, jehož se jeho orgány dopustí při výkonu moci vrchnostenské na ně přenesené jen tehdy a potud, pokud to nějakým stávajícím zákonem výslovně jest stanoveno.
Právem poukazuje zvláště první stolice na dvojí podobu, v níž stát podobně jako každý veřejnoprávní útvar společnosti lidské vystupuje v právním žití: jednak jako nositel práv majetkových, jako právnická osoba ve smyslu práva soukromého', jednak jako vrchnost, jejíž moci jsou podrobeni všichni členové toho svazku, ano i cizinci, pokud se zdržují v okruhu moci dotyčného státu, země, okresu, obce. Kdežto tyto organismy, pokud vystupují v právním obchodu jako soukromoprávní právnické osoby, dle §§ 26. a 367. obč. z. ovšem stojí za zavinění zákonných svých zástupců a musí nahraditi škodu odtud vznikající, nelze používati stejné zásady i tehdy, když porušení práva stalo se u výkonu moci vrchnostenské. Nelze přehlédnouti, že poměr veřejnoprávních korporací k osobám jich moci podrobeným je veřejnoprávní, jenž ve všech svých vztazích —
dochází úpravy ve veřejnoprávních zákonech a nařízeních na základě jich vydaných.
Výhody plynoucí pro jednotlivého člena takových svazků společnostních ze společnosti jsou takové převahy, že chyby a přehmaty téměř nevyhnutelně spojené s obstaráváním kruhu agendy veřejnoprávní vzrůstem kultury stále se rozšiřujícího, musí všeobecně zároveň s výhodami býti brány.
Arciť káže slušnost, dokonce spravedlivost, aby škoda, která byla jednotlivci způsobena zneužitím výkonu moci vrchnostenské, jenž se děje ve jménu všech, také ode všech byla hražena. Avšak naříditi to a zároveň určití míru a modality náhrady škody, je úkolem norem upravujících poměr vrchnosti k poddaným. Dokud takových norem není, nelze tento poměr a závazek k náhradě škody veřejnoprávní korporace posuzovati dle práva soukromého. Není správno, že zásada bezpodmínečné povinnosti ručení státu platí ve všech státech kulturních. Také nový německý občanský zákonník nestanovil takové všeobecné povinnosti ručení korporací veřejného práva a prohlásil toliko v čl. 77. uv. zák. výslovně, že v tomto ohledu zůstávají nedotknuta ustanovení zákonů zemských, jež jsou — mimochodem podotčeno — různá.
Neprávem vidí dovolání závazek ručení státu stanoven už dv. dekretem z 14. března 1806 č. 758. sb. z. s. Tento dv. dekret nepraví nic jiného, než-li že státní úředník pro své úřední jednání nikdy nemůže býti poháněn před soud civilní a že tedy civilní soudce takové žaloby ihned má zamítnouti. O ručení státu se tento dv. dekret nevystavuje, právě jako též ne o ručení státních úředníků. Dějiny vzniku tohoto dv. dekretu a úvahy, od kterých se vycházelo při jeho vydání, nikdy nebyly úředně oznámeny a ztěží lze tedy z nich těžiti pro účele výkladu. Kdyby však byl brán zřetel k historii redakce tohoto dv. dekr., ničeho by tím dovolatel nezískal. Případ, který k vydání jeho zavdal podnět, přihodil se v soukromoprávním obchodu státu, v jehož jméně byl žalující pachtýř kameralního statku pachtu od kameralní správy pro neplacení pachtovného a zasáhnutí v les smlouvě odporující zbaven. Že ale ručení státu za porušení povinností jeho representantů v soukromoprávním obchodu existuje již dle ustanovení práva občanského, bylo pověděno už shora.
Již prvé dvě instance poukázaly na četné zákony zvláštní, v nichž je ručení státu za porušení povinnosti jeho orgánů při výkonu moci vrchnostenské výslovně stanoveno a právem z toho dovozovaly, že když tu není normy ručení všeobecně upravující, dlužno toto zásadně popříti a obmeziti jen na případy zákonně upravené. Správnost tohoto názoru podává se ostatně též ze státních základních zákonů. Kdežto totiž ve státním základním zákoně z 21. prosince 1867 č. 144. ř. z.o moci soudcovské v čl. 9. dovoleno jest — 281 —
žalovati stát nebo jeho soudcovské úředníky a toto právo žalobní bylo dodatečně upraveno zákonem z 12. července 1872 č. 112. ř. z., obsahuje sice státní základní zákon z 21. prosince 1867 č. 145. ř. z. o výkonu moci vládní a výkonné v čl. 12. al. 1. principielně vyslovenou zodpovědnost všech státních služebníků za zachovávání státních základních zákonů a jednání úřední v obvodu jich působnosti odpovídající zákonům říšským a zemským, naproti tomu však ujišťuje se jen v odst. 3., že bude vydán zákon o civilně-právním ručení toliko státních služebníků, ne však i státu, za taková porušení práva. Na tento markantní rozdíl zvlášť se poukazuje v motivech vládních k návrhu zákona o právu žalobním stran pro porušení práva soudcovskými úředníky, způsobená jim u výkonu jich úřední působnosti, a z materiálií k tomuto zákonu (sr. zvlášť motivy k §§ 3. a 28. zák.) lze jasně poznati tehdejší stanovisko rakouského zákonodárství.
'Úplné zamítnutí žalobního žádání jest tedy právně zcela důvodným.
(Rozh. nejv. soud z 7. prosince 1910, č. j. Rv III. 322/10/1).
Ausk. Mrština.