sporný předmět obnosem 100 K převyšujícím; vůbec dlužno spor takový projednati v řízení bagatelním.

Josef S. podal u okr. soudu v D. žalobu na manžele Josefa a Annu K. v M. o spoluužívání vody, oceniv předmět sporný na 100 K. — V žalobě té uváděl, že je majitelem luk č. kat. 1322 a 1323 v M., ležících vedle okresní silnice č. kat. 1638 v M., že podle této silnice na straně, kde jeho luka leží, táhne se strouha, do které z výše položených domů voda dešťová přitéká, že vlastníci dotčených luk od dob nepamětných na svá luka vodu tu k jich zúrodnění odváděli a to původně rigoly přes cestu č. kat. 1638 vedenými a do struhy ústícími, že pak v r. 1905, když přestavována byla okresní silnice, žalobce se žalovanými, kterým náleží sousední, na téže straně silnice ležící louka č. kat. 1331 a kterým povolil okresní výbor za účelem odvádění vody z jejich domu č. p. 65 v M. na jich louku zřízení kanálu z cementových rour, ujednal, že bude jen tento kanál zřízen, že ale oba majitelé luk a sice majitelé louky č. kat. 1331 a majitel luk č. kat. 1322 a 1323 k zavodňování luk těch potřebnou vodu jako dříve bráti si mohou. Tento stav porušen byl tím, že žalovaní zahradili stružku vedle luk se táhnoucí nad lukami č. kat. 1322 a 1323, takže voda odtékala toliko na jich louku č. kat. 1331.
Během sporu ocenil žalobce sporný předmět na 200 K — aniž se strany žalovaných bylo něco proti tomu namítáno — načež žaloba pod novým číslem jednacím C 97/8/1 projednána v řádném řízení a nikoliv v řízení bagatelním.
Když bylo připuštěnými svědky jednak potvrzeno žalobcem tvrzené ujednání svrchu uvedeného obsahu, jednak zjištěno více než 30leté užívání vody ve prospěch pozemků žalobcových, uznal soud prvé stolice takto právem:
1. Námitka nepříslušnosti soudního pořadu — žalovanými činěná— se zamítá.
2. Zjišťuje se, že žalobci Josefu S. přísluší právo spoluužívati a odváděti vodu ze strouhy, táhnoucí se podél silnice č. k. 1638 na jeho louky č. kat. 1322 a 1323 v M., aby louky ty dle potřeby zavlažoval; žalovaní Josef a Anna K. jsou povinni to uznati a dalšího rušení tohoto žalobcova práva ku spoluužívání vody pod exekucí se zdržeti.
Odvolání žalovaných proti tomuto rozsudku podanému c. k. kr. soud v P. vyhověl, rozsudek v odpor vzatý a celé jemu předcházející řízení jako zmatečné zrušil a žalobu zamítl.
Důvody:
Náhledu soudu 1. stolice, že by v této sporné věci pořad práva byl přípustným, nelze přisvědčiti. Pořad práva byl by tu přípustným a řádní soudové byli by příslušni k jednání a rozhodování, kdyby tu, jak soud první stolice mylně a beze všeho odůvodnění za to má, žalobce uplatňoval soukromoprávní nárok na užívání vod; tomu ale tak není, neboť dle vlastního přednesení žalobcova nejde tu o právo soukromé v občanském právu založené, nýbrž o právo, o němž jedině dle zákonů o právu vodním rozhodovati lze.
Žalobce netvrdí, že by mu na základě nějakého občanským právem uznaného platného titulu soukromoprávního příslušelo právo, jehož určení rozsudkem soudním v první řadě se domáhá, spoluužívati a odváděti vodu ze strouhy, táhnoucí se podél okresní silnice č. kat. 1638 v M. na jeho louky č. kat. 1322 a 1323 v M., aby louky tyto zavlažoval, pokud toho jejich potřeba vyžaduje; netvrdí, že by byl práva toho na základě nějakého soukromoprávního titulu (§ 480. ob. z. obč.) nabyl, nýbrž opírá žalobní nárok svůj toliko o tvrzení, že vlastníci luk č. kat. 1322 a 1323 v M. dešťovou vodu, která do zmíněné silniční strouhy z chalup č. p. 62, 63, 65 a 68 v M. přitéká, od nepamětných dob na tyto louky za účelem jich zavlažování odváděli a že, když se v r. 1905 okresní silnice stavěla, domluvili se majitelé luk zmíněných a majitelé louky č. kat. 1331 v M., že se pro svádění vody zřídí jen jeden kanál, avšak že budou majitelé obou luk moci si bráti společně vodu pro zavlažování luk potřebnou.
Netvrdí tudíž žalobce, že by byl vydržením nabyl práva služebnosti svádění vody po rozumu §§ 477. a 497. ob. z. obč. aneb, že by služebnost taková pro louku jeho č. kat. 1331/1 ujednáním výše uvedeným smlouvou zřízena byla a nelze také za to míti, že by se z onoho žalobcova tvrzení některý z těchto titulů dovozovati mohl, poněvadž by tu pro služebnost odvádění vody ze silničního příkopu okresní silnice č. kat. 1638 a přivádění vody na louky č. kat. 1322 a 1323 scházel vůči žalovaným nezbytně dle §u 474. ob. z. obč. předpokládaný moment pozemku služebného, nebo tím v žádném případě není a býti nemůže louka žalovaných č. kat. 1331/1 a v uvedené úmluvě zřízení služebnosti svádění vody shledati nelze, ana tu jedna strana druhé nepropůjčila právo vodu přes vlastní pozemek strany propůjčující na pozemek druhý sváděti, nýbrž obě strany se jen o tom dohodly, že má býti zřízen kanál toliko jeden a že bude »moci každá strana vodu společně bráti«, v čemž však nikterak neleží nějaké propůjčení práva ku svádění vody veřejným statkem tekoucí, k němuž žádná ze stran smlouvajících oprávněna nebyla.
Žalobce ale také netvrdil, že by tu šlo o vodu, která by dle §u 4. zák. říš. o vodním právu ze dne 30. října 1869 č. 93 ř. z. a §u 4. z. z. vod. pro království české ze dne 28. srpna 1870 č. 71 z. z. jemu náležela neb spolunáležela a také zde žádného z případů v zmíněných zákonných ustanoveních uvedených není. Uváží-li se proto, že do silniční strouhy na jižní straně při okresní silnici č. kat. 1638 v M. se táhnoucí a součást této tvořící, jak za souhlasu obou stran místním ohledáním zjištěno bylo, cementovou rourou pod silnicí napříč položenou přitéká voda dešťová a přirozeně i sněhová nejen ze dvorku domu č. p. 68 v M. a z okapů střech č. p. 68 a 65, nýbrž i vydlážděnou stružkou při domech č. p. 61, 65 a 68 na severní straně silnice se nacházející voda okapová a hnojůvka ze stavení č. p. 65 a 61, ano vzhledem k tomu, že poloha stavení těchto při silnici směrem od západu k východu ke K. má značný svah, zajisté i voda z hořejších jiných výše položených parcel — dlužno uznati, že tu jde o vodu tekoucí, byť i ne stále, tedy přirozeně pravidelně při deštích a tání sněhu struhou k silnici okresní, statku to veřejnému patřící a že ona silniční strouha jest zařízením k odvádění vody, jejíž přirozený odtok jde od západu k východu.
Užívání a odtok takovýchto vod i pokud jsou v soukromém vlastnictví vlastníků pozemků, po nichž tekou, upravují ustanovení §§ 10., 11. a 12. cit. říš. i zems. zákona o vodním právu, zejména § 11. zapovídá každou samovolnou změnu přirozeného odtoku vody; taková změna přirozeného odtoku vody upravena je vodními zákony.
O takovouto změnu přirozeného odtoku vody silniční strouhou však v přítomné rozepři dle tvrzení žalobce i žalovaných jedině jde; tvrdíť žalobce a doznává žalovaný, že tento ucpal silniční stoku při okresní silnici tak, že — jak místním ohledáním zjištěno — voda strouhou dále téci nemohla; odstranění této změny a další její zamezení náleží však dle §u 70. zem. zákona vodního úřadům politickým a záležitost tato vztahující se nade vši pochybnost k používání a vedení vody dle zákona o vodním právu náleží dle §u 75. vod. zák. před úřady politické.
Že tu jde pouze o vody z atmosferických srážek se shromažďující, na věci ničeho nemění a uznává se v novější době vzhledem k pojednáním Randy, Peyerera a Pražáka o této otázce vždy více kompetence úřadů politických také v příčině odvádění vod z atmosferických srážek.
Kdyby ale snad i žalobce byl chtěl tvrditi a prokázati, že nabyl jakýmkoliv soukromoprávním titulem svými předchůdci ve vlastnictví pozemků č. kat. 1322 a 1323 v M. za platnosti dřívějších zákonů o právu vodním tvrzeného práva spoluužívání a odvádění vody ze silniční strouhy silnice č. kat. 1638, náležela by přece rozepře o určení a ochranu tohoto práva vzhledem k ustanovení §u 102. odst. 2. vod. zák. a dle §u 75. téhož zákona před úřady politické.
Také nelze pro uznanou soudem 1. stolice příslušnost soudů k řešení přítomné rozepře s důvodem k platnosti přiváděti, že rozepře tato nezasahuje do sfér zájmů veřejnoprávních, neboť byť by i zastavením přirozeného toku vody za tím účelem, aby sváděna byla na louku žalovaných a nemohla více téci na louky žalobcovy, v první řadě dotčeny byly zájmy soukromé obou stran, nelze přece upříti, že změna odtoku vody může míti další národohospodářský dosah nejen ohledně jiných dalších, níže položených pozemků, ale i dosah veřejnoprávního rázu, poněvadž se změnil tok vody v silničním příkopu, udržení veřejné okresní silnice sloužícím.
Ze všech těchto úvah plyne, že tato právní záležitost k pořadu právnímu nepatří a bylo proto odvolání vyhověti, v odpor vzatý rozsudek i celé mu předcházející řízení dle §u 477. č. 6 c. ř. sd. jako zmatečné zrušiti a dle §u 478, odst. 1. c. ř. sd. zamítnutí žaloby vyřknouti.
K dovolacímu rekursu žalobcovu bylo nejvyšším soudem uznáno takto:
Dovolacímu rekursu se nevyhovuje, při čemž se poukazuje ku v podstatě správným vývody rekursu nevyvráceným důvodům usnesení v odpor vzatého.

(Rozhodnutí z 2. března 1909 č. j. R II 203/9/1.)
»Následkem toho podal žalobce 30. března 1909 u c. k. okr. hejtmanství v D. žalobu téhož obsahu, jaký měla ona u soudu podaná.
Však c. k. okr. hejtmanství v D. zamítlo žalobu bez jednání pro nepříslušnost politického úřadu, poněvadž se tu jedná o vodu soukromé povahy a žalobou uplatňovaný nárok opírá se o soukromoprávní titul«. 1
Toto rozhodnutí politického úřadu vešlo v právní moc, načež žalobce vyvolal rozřešení uvedeného negativního konfliktu kompetenčního říšským soudem.
Nálezem říšského soudu ze dne 8. července 1910 č. 273 R. G. bylo uznáno, že rozhodování přítomného sporu náleží soudům.
Důvody:
Dle §u 75. zem. z. pro království České z 28. srpna 1870 č. 71. z. z. (zák. z 30. května 1869 č. 93 ř. z.) náležejí veškery záležitosti, které mají za předmět užívání, vedení vody a bránění se vodě podle tohoto zákona k působnosti úřadů politických.
V daném případě nejedná se však o záležitost dle tohoto zákona, nejde totiž o nárok na základě citovaného zákona vodního, nýbrž o nárok povahy soukromoprávní. Žalobce uplatňuje jak v žalobě, tak i v podání na úřad politický, že mu jako vlastníku luk č. kat. 1322 a 1323 v M. proti manželům Josefu a Anně K. v M. přináleží spoluužívání a odvádění vody, o niž jde, na jeho zmíněné louky za účelem jich hospodářského sdělávání, že manželé K. jsou povinni to uznati a se každého dalšího rušení tohoto práva žalobcova zdržeti mají; on opírá toto udánlivé právo spoluužívání a odvádění vody o titul soukromoprávní, totiž vydržení a smlouvu soukromou, kterou u příležitosti stavby okresní silnice č. kat. 1638 s manželi K. jako vlastníky louky č. kat. 1331/1 uzavřel.
Žádným způsobem neodvozuje nárok svůj ze zákona vodního; následkem toho nelze nárok jeho pojímati jako nárok dle zákona o právu vodním (§ 75. toh. zák.), pročež se § 75. cit. zák. na tento případ nevztahuje. Proto jsou k rozhodování o tomto nároku příslušní soudové a nikoliv úřad správní.
Je-li nárok žalobcův odůvodněn čili nic, zda týž dle povahy vody, na kterou se jeho udánlivé právo spoluužívati vody a jí odváděti vztahuje, jest možný, vysvětlí se provedením sporu; pro otázku kompetence jest to nerozhodno; pro tuto jest směrodatným toliko žalobní žádání; toto jest ale čistě rázu soukromoprávního, pročež rozhodnutí o něm c. k. soudcům přikázati se musilo.
Když tento nález říšského soudu doručen byl kraj. soudu v P., zamítl tento ve veřejném sezení odvolání žalovaných, uplatňující nesprávné posouzení právní, jako nepřípustné.
Důvody:
Žaloba, která v odpor vzatým rozsudkem vyřízení došla, jest dle žalobního žádání jednak žalobou určovací, jednak žalobou, jíž se žalobce domáhá odsouzení žalovaných k tomu, aby se dalšího rušení jeho v domnělém právu spoluužívání a odvádění vody zdrželi.
Žalobce ocenil dle předpisu §§ 56. odst. 2. a §u 59. jur. nor. v žalobě svůj zájem na předmětu sporu obnosem 100 K, následkem čehož soud 1. stolice dle ustanovení §u 448. c. ř. sd. položil o žalobě rok k ústnímu jednání ve věcech nepatrných, v němž mají platnost zvláštní ustanovení v §§ 449. až 453. c. ř. sd. uvedená.
Toto ocenění předmětu sporu »v žalobě« učiněné jest pro použití zvláštních ustanovení o řízení ve věcech nepatrných dotud jedině rozhodným, dokud buď žalovaný nedokáže, že předmět sporu obnos 100 K převyšuje (zodpovědění otázek ministerstvu spravedlnosti publikované k §u 448. c. ř. sd. č. 1) aneb změnou žaloby, pokud dle §u 235. c. ř. sd. jest přípustna, za řízení vykonanou, nepřekročí se hranice hodnoty v §u 448. c. ř. s. udaná (§ 453. c. ř. sd.), což plyne z toho, že zásadně není stranám na vůli ponecháno, aby způsob řízení samy určovaly, nýbrž předpisy zákona jsou pro použití toho neb onoho způsobu řízení, jakož i pro postup v tom kterém řízení obligátními.
V přítomném případě žalovaní proti ocenění předmětu sporu na 100 K ničeho nenamítali, tím méně pak prokázali, že by hodnota předmětu sporu 100 K převyšovala, a žalobce během jednání žaloby po rozumu §u 235. c. ř. sd. nezměnil, nezměnilť ani důvodu žalobního ani žalobního žádání nerozšířil, uvedlť pouze při prvním roku k ústnímu jednání položeném, že si předmět sporu oceňuje na 200 K, v kterémžto, v tomto stadiu řízení zcela bezvýznamném prohlášení ani změna žalobního důvodu ani nějaké rozšíření žalobní prosby shledáno býti nemůže.
Za tohoto stavu věci mělo o předmětné žalobě provedeno býti řízení ve věcech nepatrných.
Provedl-li pak soud 1. stolice projednání sporu na místě v řízení ve věcech nepatrných v obyčejném řízení před soudy okresními, není touto vadou řízení dán důvod odvolací, však nenastává tím také rozšíření práva odvolacího a zůstává toto dle §u 501. c. ř. sd. na důvody zmatečnosti v §u 477. č. 1. až 7. c. ř. sd. obmezeno a jeví se tudíž odvolání ve věci hlavní z odvolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci nepřípustným, pročež je dle §u 471. č. 2 a §u 474. odst. 2 c. ř. sd. zamítnouti bylo.
Dovolací stížnosti žalovaných nejv. soud. dvůr nevyhověl.
Důvody:
Ježto se v případě tomto jedná o předmět sporu, jenž nepozůstává v obnosu peněžitém, náleželo podle §u 56. odst. 2. j. n. žalobci uvésti cenu jeho, která je pro určení příslušnosti dovolaného soudu směrodatnou.
Tomuto zákonitému předpisu vyhověl žalobce tím, že ocenil zájem svůj na předmětu sporu v žalobě na 100 K, pročež také okr. soud žalobu tu zanesl do rejstříku o věcech nepatrných a zahájil o ní řízení bagatelní.
Vzhledem ku shora naznačenému zákonitému předpisu byl v žalobě uvedený peněžitý obnos pro ocenění předmětu sporu a pro zahájení řízení rozhodným a nemohla na tom ničeho měniti ta okolnost, že žalobce beze vší příčiny a bez všelikého odůvodnění při roku o žalobě odbývaném prohlásil, že si předmět sporu oceňuje obnosem 200 K, poněvadž prohlášení takové nemůže míti na řízení pražádného vlivu, takže jest též okolnost, že na to byl spor v 1. stolici podle obyčejného, pro soudy okresní stanoveného řízení projednán a proti tomu od stran procesních žádných námitek činěno nebylo, vzhledem k předpisu §u 448. c. ř. s. nezávažnou. Právem poukazuje tudíž soud odvolací ve svém usnesení, že vzhledem ku předpisům §u 56. odst. 2. j. n. a §u 448. c. ř. s. slušelo zahájit a provésti řízení bagatelní.
Vzhledem k tomu dlužno užíti předpisu §u 517. odst. 2. c. ř. s., dle něhož jest proti usnesení soudu odvolacího ve věcech bagatelních rekurs vyloučen.
Slušelo tudíž rekurs co nepřípustný zavrhnouti.
(Rozh. z 16. listopadu 1910, č. j. R II 1026/10/1.)
Dr. Beutl.

Uvedené dva odstavce přeloženy jsou ze skutkové povahy níže citovaného nálezu říšského soudu.

Citace:

Ve sporech o spoluužívání vody jest pro otázku příslušnosti směrodatným toliko žalobní žádání. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1911, svazek/ročník 20, číslo/sešit 4, s. 209-216.