Sebevražda invalidova nezakládá nároku na důchod pro pozůstalé.

Výměrem zemského úřadu pro péči o válečné poškozence v Čechách ze dne 21. března 1927, č. 79.279/27-1, nebyl přiznán stěžovatelce důchod vdovský a sirotčí, poněvadž dle spisů a konaným šetřením bylo zjištěno, že manžel stěžovatelky byl notorickým alkoholikem, somaticky byl zdráv a pracoval až do posledního času. Sebevraždu pak spáchal v alkoholickém obluzení. Motivy sebevraždy nejsou v souvislosti s válečnou invaliditou, takže podmínky zákona nejsou splněny.
Naříkaným rozhodnutím ze dne 30. července 1927, č. j. 22635/V/1a-27, zamítlo ministerstvo sociální péče stížnost strany do tohoto výměru a potvrdilo výměr z těchto důvodů:
„Podle §§ 13. a 20. zákona ze dne 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n. ve znění zákona ze dne 25. ledna 1922, č. 39 Sb. z. a n., přísluší nárok na důchod pozůstalým po zemřelém invalidovi, nebylo-li prokázáno, že smrt jeho nastala z jiného důvodu než v důsledku poranění utrpěného, případně onemocnění získaného nebo zhoršeného při vykonávání vojenské služby.
Manžel stěžovatelky byl dne 16. března 1920 uznán válečným invalidou pro amputaci pravé nohy. Jinak byl zdráv. Dne 27. ledna 1927 spáchal sebevraždu, nastala tedy smrt z jiného důvodu než byl k jeho uznání válečným invalidou. V důsledku toho nelze stěžovatelku a její dítě ve smyslu §u 1. lit. c) zákona ze dne 8. dubna 1919 č. 199 Sb. z. a n. považovati za válečné poškozence a požitky jim podle shora cit. zákona nepříslušejí."
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvážil nejvyšší správní soud:
Z doslovu ustanovení §§ 13. a 20. zákona ze dne 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n., ve znění zákona ze dne 25. ledna 1922, č. 39 Sb. z. a n., ve spojení s ustanovením §u 1. lit. a) a c) zákona ze dne 8. dubna 1919, č. 199 Sb. z. a n., vyplývá, že tyto zákonné předpisy nepřiznávají pozůstalým po válečném invalidovi nárok na důchod, nastala-li smrt válečného invalidy z jiného důvodu, než v důsledku poranění utrpěného, případně onemocnění získaného nebo zhoršeného při vykonávání vojenské služby.
Z toho sluší usuzovali, že je předpokladem nároku na důchod vdovský a sirotčí po rozumu shora citovaných §§ 13. a 20. zákona o požitcích válečných poškozenců, aby tu byla přímá, t. j. příčinná souvislost mezi onou skutečností, která způsobila fysiologickou příčinu smrti válečného invalidy a mezi poraněním jeho utrpěným ve službě vojenské nebo nemocí získanou nebo zhoršenou v této službě. Pouhá nepřímá souvislost mezi uvedenými skutečnostmi vylučuje nárok na zmíněné důchody.
Tak judikoval nejvyšší správní soud již v četných nálezech na příklad ze dne 13. října 1924. č. 17378/24, 10. listopadu 1927, č. 23172, a ze dne 24. února 1928, č. 5317/28, a trvá na názoru tom i v daném případě, poukazuje dle §u 44 jedn. řádu na podrobnější odůvodnění citovaných nálezů.
Stížnost doznávajíc jinak, že bezprostřední příčinou smrti je sebevražda, snaží se dovoditi, že smrt válečného invalidy je v příčinné souvislosti s poraněním utrpěným ve válečné službě. Namítá v tomto směru, že jediným motivem sebevraždy byly nesnesitelné bolesti, které trpěl invalida následkem ve válce utrpěného zranění nohy a které, majíce úzký vztah k tomuto jeho zranění, dohnaly jej k sebevraždě.
Než i kdyby se připustilo, že nesnesitelné bolesti invaliditou zaviněné byly motivem, který přiměl manžela stěžovatelky k sebevraždě, mohlo by jíti jen o nepřímou souvislost mezi onou skutečností, jež způsobila fysiologickou smrt jeho s poraněním utrpěným ve službě válečné. Taková pouhá nepřímá souvislost vylučuje však nárok na důchod, jak svrchu uvedeno.
Pakli závěr žalovaného úřadu vyzněl ve shodě s těmito úvahami, nemůže výrok naříkaný býti shledán ani nezákonným, ani vadným, pročež nezbylo než zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.
(Nález N. S. S. ze dne 11. února 1929, č. 21749/27. Srov. nález N. S. S. ze dne 10. listopadu 1927, č. 23172/27. uveřejněný v Soc. revui ročník 1928, str. 78.)

Citace:

Sebevražda invalidova nezakládá nároku na důchod pro pozůstalé.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1929, svazek/ročník 10, s. 523-524.