Vlastník horního podniku neručí jako propachtovatel za pojistné úrazové příspěvky, předepsané pachtýři tohoto podniku.
Předmětem sporu jest jedině otázka, ručí-li vlastník horního podniku jako jeho propachtovatel za pojistné příspěvky úrazové, předepsané pachtýři tohoto podniku, které na tomto marně byly vymáhány.
Spornou otázku zodpověděl žalovaný úřad v naříkaném rozhodnutí záporně. Vycházel při tom z názoru, že ručební povinnost nelze opříti ani o ustanovení §u 187 hor. zákona ani o předpis §u 77/2 zákona č. 220/1896 o přímých daních osobních.
Stížnost naproti tomu snaží se dovoditi z obou těchto zákonných ustanovení, že vlastník propachtovaného horního podniku ručí za úrazové příspěvky jeho pachtýři předepsané.
Stížnosti nelze však dáti za pravdu. Zákon o pojištění dělníků pro případ úrazu ze dne 28. prosince 1887. č. 1 ř. z. z r. 1888, jenž podle §u 1 vztahuje se i na dělníky a závodové úředníky, zaměstnané v dolech na nerosty nevyhrazené, ustanovuje v §u 21, že podnikatel jest povinen zaplatili pojistné, a v §u 11, že za podnikatele podniku k pojištění povinného pokládá se ten. na jehož účet provozování se děje. Že podnikatelem ve smyslu tohoto zákonného ustanovení jest v daném případě P. D., jemuž také nejprve placení pojistného jako jeho osobní závazek podnikatelský podle §u 21 úr. zák. bylo předepsáno, o tom není sporu.
Od této osobní povinnosti podnikatelovy dlužno přesně rozeznávati ručební povinnost za pojistné osoby jiné která podnikatelem ve smyslu §u 11. úr. zák. není. O ručební povinnosti jiných osob, zejména osoby, která podnik úrazovému pojištění podrobený propachtovala, nebo jinak k zužitkování přenechala, zákon úrazový sám ani žádný pozdější zákonný předpis, jej doplňující nebo měnící, neobsahuje vůbec žádného ustanovení. Nemohouc se dovolati žádné výslovné normy, ručební povinnost propachtovatelovu za úrazové příspěvky stanovící, pokouší se stížnost dovoditi povinnost takovou v daném případě, kde jde o propachtování podniku horního, především z předpisu §u 187, odst. 1, hor. zák., kde jest ustanoveno ve větě první, že každý podnikatel hor jest hornímu úřadu odpovědným za zachování horních zákonů při provozu svého dolování, a ve větě následující, že tato povinnost nezrušuje se ani propachtováním díla. Stížnost poukazuje na to, že podle historického vývoje horního zákonodárství, jest sociální pojištění zaměstnanců hor integrující jeho součástí a bylo původně svěřeno úřadům horním, které ještě dnes v tomto oboru spolurozhodují, dovolává se zejména ustanovení §§ 200, lit. f, 210, 220 hor. zák. a zákona o bratrských pokladnách ze dne 28. července 1889, č. 127 ř. z., jejichž úkoly jsou v podstatě shodné s úkoly úrazových pojišťoven, a poukazuje dále na cis. nař. č. 80/1914, příp. zákon č. 523/1917 o zřízení hornické úrazové pojišťovny a konečně na zákon č. 207/1919, kterým samostatné úrazové pojištění bylo zrušeno a včleněno do zákona č. 1/1888.
Z těchto norem snaží se stížnost dovoditi, že normy ty přestaly býti integrující součástí horního zákonodárství, t. j. horních zákonů ve smyslu §u 187, první věty, hor. zákona, a že na zachování jich dozírají 1 dnes horní úřady, pročež prý i dnes podnikatel hor jest za ně odpovědným horním úřadům, byť i ne výlučně a na prvním místě.
Ze souvislosti 1. a 2. věty §u 187 hor. zákona dovozuje pak stížnost dále, že výklad tohoto ustanovení, jakoby vlastník hor, který je propachtoval, ručil jen za zachování těch horních zákonů, za jejichž zachování jest odpovědný jen hornímu úřadu, jest nesprávný.
Názor hájený stížností nemohl však Nejvyšší správní soud uznati za správný. Opíraje se o usnesení svého odborného pléna ze dne 6. prosince 1926, zabýval se Nejvyšší správní soud výkladem §u 187, 1. odst., hor. zákona a jeho dosahem již v nálezu ze dne 20. ledna 1927 č. 1651/26, Boh. A 6237. V nálezu tom byl vysloven a podrobně odůvodněn právní názor, že slova obsažená v cit. §u „jest odpověden báňskému úřadu“, nemají jiného významu, než že báňský úřad jest oprávněn doháněti podnikatele hor a vynutiti na něm. aby dodržel ony předpisy hor. zákonů, které již dle jiných předpisů zákonných jsou svěřeny péči úřadů báňských, tedy jistě především předpisů rázu policejního, předpisů majících za účel národohospodářskou péči o provoz hor (§ 1 zák. ze dne 21. července 1871, č. 77 ř. z.) a snad i ještě předpisů takových,, v nichž jde o onen zvláštní zájem veřejný, za jehož ochránce báňské úřady byly ustanoveny, na rozdíl od takových předpisů, jež upravují práva a závazky vůči osobám třetím (na př. § 136 hor. zák.). Jistě však bude míti tato vynucovací kompetence úřadů báňských svou hranici tam, kde rozhodovací nebo dozorčí moc jest svěřena úřadům jiným, neboť nedá se mysliti, ani ze stručného znění §u 187 hor. zák. dovoditi, že by zákonodárce chtěl tímto předpisem učiniti z báňských úřadů nějaké exekuční orgány, sloužící k vynucování závazků, o nichž judikovati přísluší úřadům jiným.
Na názorech v cit. nálezu vyslovených, které doslova byly převzaty žalovaným úřadem do odůvodnění naříkaného rozhodnutí, setrvává Nejvyšší správní soud i v daném případě a neshledává příčiny, aby se od nich uchýlil.
Jest připustiti, že úkolem bratrských pokladen, pokud podle §u 1 zák. č. 127/89 poskytovaly invalidům provise a to podle §u 4 tohoto zákona také v důsledku utrpěného úrazu, bylo plnění povinností, předepsaných v X. hlavě hor. zák. č. 146/54 o podporování horníků pomoci potřebných a že z této příčiny cit. zákon o bratrských pokladnách jest provedením horního zákona a proto součástí horního zákonodárství. Tento právní stav byl však změněn cís. nař. č. 80/14 o úrazovém pojištění horníků, který v §u 1 rozšířil platnost ustanovení zákona o úrazovém pojištění dělníků č. 1/88 na všechny horní podniky, podrobené dozoru báňských úřadů, v zásadě však ustanovení zákona o bratrských pokladnách, pokud se týče poskytování provisi z důvodu utrpěného úrazu, ponechalo nedotčeno (arg. § 14 cis. nař. č. 80/14). Z toho jest zjevno, že rozšíření platnosti úraz. zákona č. 1/88 na horníky znamená pro tyto zaměstnance zřízení zvláštního úrazového pojištění, které se zákonodárstvím horním není v nutné souvislosti jako pojištění bratrských pokladen. To potvrzuje i ta skutečnost, že kompetence, jak dozorčí tak i rozhodovací, pokud jde o pojištění horníků, nebyla svěřena jako podle zákona o bratrských pokladnách úřadům horním, nýbrž úřadům politickým. Pokud však úřadům horním zachováno bylo spolupůsobení a spolurozhodování, jest to jen důsledek toho, že jde o pojištění dělníků zaměstnaných v horních podnicích, podrobených dozoru úřadů báňských. Na tomto stavu nebylo změněno nic ani pozdějším zákonem č. 523/17 ani zákonem č. 207/19, které na zásadách shora vylíčených nevykonaly žádné změny.
V daném případě jde o závazek platiti úrazové příspěvky, předepsané pachtýři horního podniku, vlastníkem jeho jako propachtovatelem. O závazku takovém rozhodují podle §u 23. odst. 6, úr. zák., zemská správa politická a ministerstvo sociální péče, ovšem podle §u 50, odst. 3, úr. zák., v dohodě s úřady horními.
Nad splněním této povinnosti osobou, které zaplacení úrazových příspěvků bylo uloženo, podnikatelem nebo vlastníkem hor, není však svěřena dozorčí moc úřadům báňským. Za splnění této povinnosti není tedy vlastník hor podle toho, co bylo výše řečeno, odpověden báňskému úřadu ve smyslu §u 187, první věty hor. zákona. Není-li však takovéto odpovědnosti, pak nelze ani z 2. věty tohoto §u dovozovati, že by vlastník hor odpovídal, t. j. ručil za splnění této povinosti osobou, které svůj důl propachtoval, a jež jako podnikatel předepsané úrazové příspěvky nezaplatila.
Pokud tedy stížnost shledává nezákonnost naříkaného rozhodnutí v tom, že žalovaný úřad vyloučil ručební povinnost Fr. A., jako spoluvlastnice hor za úrazové příspěvky z jejího propachtovaného podniku pachtýři předepsané proto, poněvadž ji z §u 187 hor. zák. odvoditi nelze, jest stížnost bezdůvodná.
Stížnost shledává nezákonnost naříkaného rozhodnutí dále také v tom, že žalovaný úřad odmítl použiti analogie předpisu §u 77/2, zák. o osobních daních z příjmu č. 220/1896. Její přípustnost snaží se stížnost dovoditi zejména z povahy úrazového pojistného jako dávky veřejné, včlenění úrazové pojišťovny do systému veřejné správy státní, z toho, že pojistné platí se z podniku pojištění podrobeného, a z toho, že subjektem pojistné povinnosti je podnikatel jako nositel funkcí, jež podnik vyžaduje.
Řešením sporné otázky, lze-li ručební povinnost vlastníka a zároveň propachtovatele podniku za úrazové příspěvky pojistné, předepsané pachtýři jako podnikateli, opříti o předpis §u 77/2, zák. č. 220/1896, jeho analogickým použitím, zabýval se Nejvyšší správní soud také již a zodpověděl ji záporně. Již ve shora cit. nálezu Boh. A 6237 vysloven byl názor, že použití §u 77/2. zák. č. 220/1896, na příspěvky k ústřednímu zaopatřovacímu fondu bratrských pokladen, které byly předepsány pachtýři, podle zákona z 29. října 1919, č. 608 Sb. z. a n., jest vyloučeno proto, poněvadž jde o předpis specielní, vydaný výhradně jen pro daň výdělkovou. Analogické použití jeho není pak možno z toho důvodu, že analogie předpokládá, že jde o poměry podobné. O takovéto podobnosti však mluviti nelze, ježto mezi daní výdělkovou a příspěvky k uvedenému zaopatřovacímu fondu jest podstatný pojmový rozdíl a jde o instituce právní podstatně odlišné.
Z týchž právních názorů vycházel Nejvyšší správní soud také v dalším nálezu Boh. A 7279,1 ve kterém potvrzení správnosti úsudku o nepřípustnosti analogického použití ustanovení §u 77/2 cit. zák. na úrazové příspěvky čerpal ještě i ze zásady vyslovené v §u 111 úst. listiny, podle něhož smějí se daně a veřejné dávky vůbec ukládati jen na základě zákona. Z toho plyne, že každý zákon, jímž se ukládá daň nebo veřejná dávka, musí býti vykládán přesně, neboť se jim zasahuje do právní sféry jednotlivcovy a ukládají se veřejnoprávní povinnosti, a nelze tedy ukládati nebo rozšiřovati povinnosti a závazky, kterých zákon způsobem nepochybným neukládá. Že úrazové pojistné jest veřejnou dávkou, stížnost sama výslovně uznává, a nelze o tom vzhledem k právní povaze pojistného toho pochybovati. Platí tedy i o něm uvedený předpis §u 111 úst. listiny, vylučující uložení dávky, jinak než na základě určitého zákona, takže pouhou obdobou zákona platného pro jinou dávku veřejnou nebo daň učiniti tak možno není.
Je-li podle toho, co bylo řečeno, jakákoliv analogie vůbec nepřípustná, nelze se dovolávati ani analogie §u 77, odst. 2. zák,. č. 220/1896. ani §u 172 zák. č. 221/1924, který ostatně připouští jen, že pro určité druhý závodů a podniků může býti ustanoveno, že i pronajímatel ručí za pojistné nemocenské, invalidní a starobní, nájemcem nezaplacené.
Nejvyšší správní soud setrvávaje i v daném případě na názorech v nálezech Boh. A. 6237 a 72792 projevených a poukazuje podle §u 44 j. ř. na podrobné důvody v nich obsažené, dospěl k zamítnutí stížnosti jako bezdůvodné.3
(Nález Nejv. správ. soudu ze dne 26. března 1929, č. 2613.)

1. Nález Nejv. spr. s. ze dne 15. května 1928, č. 12942, Soc. Revue roč. IX. (1928), str. 396.
2. Nález Nejv. spr. s. ze dne 15. května 1928, č. 12942, Soc. Revue roč. IX. (1928), str. 396.
3. Srv. též nález Nejv. spr. s. ze dne 7. dubna 1927, č. 10714/25. Soc. Revue roč. VIII. (1927), str. 380.