Byli-li propuštěni členové závodního výboru (náhradníci) bez souhlasu rozhodčí komise, může tato prohlásiti, že takové propuštění je bezúčinné (neúčinné, neplatné) jen tehdy, jde-li o členy záv. výboru, kteří jsou v podniku zaměstnáni nepřetržitě déle než 3 roky a jestliže na tuto okolnost je ve stížnosti záv. výboru poukázáno. Jinak mohla by rozhodčí komise pouze prohlásiti, že takové propuštěni je nepřípustné nebo že odporuje zákonu.Věc: Stížnost fy. Josefa Rindskopfa synové, sklárny v Košťanech, Duchcově a Mstišově, akc. spol. v Teplicích-Šanově, na rozhodnutí rozhodčí komise podle zákona o závodních výborech v Duchcově ze dne 27. října 1927, č. Rk 3/27/3.Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.Důvody: Závodní výbor zřízený ve stěžovatelčině sklárně v D. oznámil rozhodčí komisi, že správa závodu propustila z práce následkem zastavení výroby v závodě též několik členů a náhradníků závodního výboru, a žádal, aby rozhodčí komise vzhledem k tomu, že v závodě dosud pracuje přes 40 dělníků, výpověď zrušila Rozhodčí komise nálezem ze dne 27. října 1927 č. Rk 3/27/3 prohlásila ke stížnosti závodního výboru74 propuštění členů a náhradníků za bezúčinné a v důvodech svého rozhodnutí uvedla, že v daném případě nesměli dotyční zaměstnanci býti propuštěni bez souhlasu rozhodčí komise, poněvadž v době propuštění byli dosud členy resp. náhradníky závodního výboru. Výbor ten nebyl zrušen dle § 25, lit. b) zákona o závodních výborech, neboť třeba zastavena byla výroba surových tovarů, nebyla přece zastavena výroba vůbec, ježto dosud pracuje se v malírně a brusírně.Maje rozhodovati o stížnosti majitelky závodu do tohoto nálezu podané, musil Nejvyšší správní soud zabývati se nejprve námitkou nepříslušnosti rozhodčí komise. V tom směru bylo uvážiti, že pro posouzení otázky příslušnosti rozhodčí komise přichází v úvahu jedině enunciát naříkaného nálezu, a nikoli jeho důvody, neboť pro řízení před rozhodčími komisemi platí dle §u 35. prov. nař. k zákonu o závodních výborech podpůrné předpisy civilního soudního řádu. Tento procesní zákon však přesně rozlišuje mezi výrokem rozsudečným a jeho odůvodněním a nařizuje, aby rozhodovací důvody i zevně byly odděleny od výroku rozsudečného (§ 417. c. s. ř. ve znění čl. IV. č. 3 zák. z 1. dubna 1921 č. 161 Sb. z. a n.).Z této zásady přísného odlišení rozsudečného výroku od rozhodovacích důvodů plyne nade vší pochybnost aspoň tolik, že není přípustno, aby do vydaného enunciátu byla vkládána sentence, která s nim obsahově nesouhlasí, a to ani tehdy, kdyby bylo možno sentenci takovou z odůvodnění rozsudku vyvoditi. Možno snad míti pochybnosti o tom, je-li de lege ferenda účelno, aby tato zásada civilního procesu byla aplikována i na správní řízení před rozhodčími komisemi, leč úvahy takové nemají pro posouzení zákonnosti naříkaného rozhodnutí významu, ježto soud musí držeti se platných norem. Jde tedy o to, co jest obsahem rozsudečného výroku rozhodčí komise. Rozsudečný výrok komise, který i zevně od důvodů je oddělen, zní doslovně: „Propuštění členů závodního výboru fy. J. R. synové v D.. a to (následují jména), jakož i náhradníků (následují jména), se prohlašuje za bezúčinné." Tím bylo vysloveno, že propuštění uvedených zaměstnanců z práce nemá žádného právního účinku. Poněvadž účinek propuštění z práce jeví se ve zrušení soukromoprávního pracovního poměru, bylo naříkaným rozhodnutím uznáno, že v daném případě propuštění z práce tohoto účinku nemělo, tedy, že pracovní poměr jím zrušen nebyl. Výrokem tímto přisvojila si rozhodčí komise kompetenci rozhodovati o trvání soukromoprávního poměru pracovního, aniž šlo o případ § 3. lit. g) zák. o závodních výborech. Poněvadž rozhodčí komise mimo případ právě uvedený lc rozhodování o nárocích práva soukromého povolovány nejsou, musil správní soud námitku nepříslušnosti rozhodčí komise uznati důvodnou.Žalovaný úřad snaží se sice v odvodním spise svoji kompetenci obhájili, uváděje, že prohlásil-li propuštění za bezúčinné, nevyslovil tím nic jiného, než že propuštění ono je nepřípustné. Leč s tím nelze souhlasiti, neboť výraz „bezúčinný“ není podle svého jazykového obsahu stejnoznačný s výrazem „nepřípustný“. Proto také prohlášení propuštění za bezúčinné není obsahově stejné s prohlášením jeho za nepřípustné. Rozhodčí komise zajisté je příslušná vysloviti, že propuštění člena závodního výboru je podle předpisů zákona o závodních výborech nepřípustným (§ 26. odst. 1. zákona o závodních výborech), z toho však neplyne její příslušnost k výroku, že propuštění ono zůstalo bez zamýšleného soukomoprávního účinku, neboť by rozhodčí komise zasahovala do kompetence řádného soudu. Je proto nutno mezi oběma výrazy přesně rozlišovati, a to nejen se zřetelem na kompetenci žalovaného úřadu, nýbrž i se zřetelem na vlastní kompetenci Nejvyššího správního soudu, neboť soud tento není povolán věcně přezkoumávati výrok administrativního úřadu, který podle svého obsahu náleží do kompetence řádného soudu (§ 3, lit. a) zákona o správním soudě). Na tom stanovisku stojí také judikatura Nejvyššího správního soudu, jež po jistém počátečním kolísání (nál. Boh. A 2045/23) mezi oběma výrazy důsledně rozeznává, přiznávajíc75 rozhodčí komisi sice kompetenci rozhodovati o přípustnosti propuštění člena závodního výboru z práce s hlediska zákona o závodních výborech, odpírajíc ji však kompetenci rozhodovati o soukromoprávní účinnosti a platnosti tohoto propuštění (srovn. nález Boh. A 2719/23, 2956/23, 3427/24, 5546/26 a j.).Vzhledem k tomu musil Nejvyšší správní soud výrok rozhodčí komise o bezúčinnosti propuštění z práce zrušiti pro nepříslušnost rozhodčí komise dle §u 7. zákona o správním soudě, aniž mohl zabývati se námitkami stížnosti stran přípustnosti propuštění dle zákona o závodních výborech, neboť komise o této stránce věci se nevyslovila ve svém výroku rozsudečném, nýbrž jen v jeho odůvodnění, kteréž však podle svrchu uvedené procesní zásady, ovládající řízení před rozhodčími komisemi, nemůže býti hodnoceno jako výrok rozsudečný.(Nález Nejv. správ, soudu ze dne 7. listopadu 1928, č. 29768.)76