K § 2. zák. č. 142 z r. 1920 ve znění zák. č. 39 z r. 1922. — Příjem zemřelého manžela tvoří podklad pro rozhodování o nároku na důchod vdovský.

Výměrem ze dne 22. prosince 1926, č. j. 355370/26, nepřiznal zemský úřad pro péči o válečné poškozence v Čechách Julii J., vdově po kováři Juliu J., válečném poškozenci, zemřelém dne 19. dubna 1925, vdovský důchod od 1. května 1925 dle zákona ze dne 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n., ve znění zákona ze dne 25. ledna 1922, č. 39 Sb. z. a n., poněvadž konaným šetřením bylo zjištěno, že příjem její z činnosti hospodářsky samostatné činil v roce 1924 Kč 7020 a v roce 1925 7000 Kč a převyšoval zákonem stanovenou hranici příjmovou.
Naříkaným rozhodnutím ze dne 5. dubna 1927, č. j. 10695-V/I a-27, zamítlo ministerstvo sociální péče stížnost Julie J. do výměru zemského úřadu a potvrdilo výměr ten z těchto důvodů: Stěžovatelka, narozená 22. srpna 1869, vede kovářství po zemřelém manželi.
Podle zákona z roku 1924, č. 79 Sb. z. a n., pokud se týče č. 297 a z roku 1926, č. 74, činí hranice příjmů u stěžovatelky 5000 Kč a součet hranice a případných požitků 6550 Kč (5000+900+450+200).
Příjem stěžovatelky činil dle zjištění v roce 1924 7020 Kč a v roce 1925 7000 Kč. tudíž překročil hranici zákonem stanovenou a stěžovatelka nemá od 1. května 1925 do 31. prosince 1926 nároku na důchod válečných poškozenců.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvážil nejvyšší správní soud:
Na sporu jest otázka příjmu stěžovatelčina za léta 1924 a 1925.
Žalovaný úřad nepřiznal stěžovatelce důchod vdovský, vycházeje ze zjištění, že příjem její činil v roce 1924 7020 Kč a v roce 1925 7000 Kč.
Stěžovatelka spatřuje vadnost řízení především v tom, že nebyly jí sděleny úřadem výsledky konaného šetření, aby k nim mohla zaujmouti stanovisko.
Vadu tuto neshledal však nejvyšší správní soud tak podstatnou, že by jí byla straně znemožněna neb aspoň značně ztížena účelná obrana.
Zjištění žalovaného úřadu se kryje úplně se zjištěním zemského úřadu a má svůj podklad ve sdělení berní správy ve Vrchlabí ze dne 7. prosince 1926, podle něhož byla Juliu J. předepsána daň z příjmu na berní rok 1925 z poplatného příjmu 7020 Kč a na berní rok 1926 z poplatného příjmu 7000 Kč. V odvolání k ministerstvu napadala stěžovatelka zjištění zemského úřadu, vytýkajíc, že data příjmová, týkající se samostatné hospodářské činnosti jejího manžela, podle nichž byla vyměřena daň z příjmu, neodpovídající skutečnosti. Stěžovatelka věděla tedy, že zjištění stalo se na podkladě předepsané daně z příjmu jejímu manželi a měla proto možnost se proti zjištění tomu brániti, což také učinila v odvolání k ministerstvu. Z toho usuzuje nejvyšší správní soud, že úřad opomenuv sdělit stěžovatelce, odkud čerpal své zjištění, neznemožnil jí, aby zaujala své stanovisko ke skutkovému zjištění, takže zmíněná výtka vadnosti nemůže vésti ke zrušení naříkaného rozhodnutí dle § 6, zákona o správním soudě.
Další vadu vidí stížnost i v tom, že se zřetelem k tomu, že manžel stěžovatelem zemřel dne 19, dubna 1925, neměla stěžovatelka ani v roce 1925, ani v roce předcházejícím, příjmu, který by podléhal dani z příjmu. Ve spojení s tím spatřuje nezákonným výrok, který za základ svůj bere příjem manželův.
Námitky tyto shledal však nejvyšší správní soud nepřípustnými, poněvadž stěžovatelka v odvolání k ministerstvu brojila pouze proti výši příjmu manželova, nenamítala tam však vůbec, že ona sama příjmu zdanitelného neměla a že neměl příjem jejího manžela býti vzat základem příjmu jejího, takže námitky tak, jak je stěžovatelka teprve ve stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu formulovala, nebyly vůbec v řízení správním vzneseny in judicium (§§ 5 a 6, zákona o správním soudu).
Stěžovatelka poukazuje konečně na rozpor mezi rozhodnutím ministerstva sociální péče ze dne 9. listopadu 1925, č. j. 35871-V/l a-25, jímž byla uznána válečným poškozencem, a rozhodnutím naříkaným, to však neprávem. Rozhodnutím ze dne 9. listopadu 1925 vyhovělo sice ministerstvo sociální péče stížnosti do výměru zemského úřadu ze dne 27. srpna 1925, č. 140970/25, jímž. nebyl stěžovatelce přiznán důchod vdovský, uznalo však pouze, že stěžovatelku je pokládati ve smyslu §u 1, lit. c), zákona ze dne 8. dubna 1919 č. 199 Sb. z. a n., za válečného poškozence, výslovně však vyhradilo další rozhodnutí o nároku na důchod vdovský zemskému úřadu v jeho vlastní působnosti. Rozhodnutím tímto byla v pořadí instančním pravoplatně vyřešena pouze otázka příčinné souvislosti smrti manžela stěžovatelčina s výkonem služby vojenské za války, nebylo tím však vysloveno, že by tu byly také další předpoklady nároku na důchod vdovský s hlediska všeobecného předpisu §u 2. zákona o výši příjmu. Míjí se proto cíle i výtka rozporu naříkaného rozhodnutí se spisy.
Z důvodů těch bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou. (Rozhodnutí nejvyššího správního soudu ze dne 4. června 1928, č. 15584/27.)

Citace:

K § 2 zák. č. 142 z r. 1920. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1929, svazek/ročník 10, s. 420-422.