Nárok na zaopatření „civilních dělníků" ve vojenské muniční továrně.

Výměrem zemského úřadu pro péči o válečné poškozence v Čechách ze dne 26. února 1926, č. j. 24476/26, byly zrušeny dřívější výměry přiznávající stěžovateli invalidní důchod a zastavena výplata jeho invalidních požitků, poněvadž dle konaného šetření nebyl stěžovatel vojínem a v továrně za války pracoval jako civilní dělník. Spolu vyslovil úřad, že jest povinen důchod neprávem pobíraný za dobu od 1. května 1920 do 30. dubna 1926, celkem Kč 4509.—, vrátiti.
Naříkaným rozhodnutím ze dne 11. dubna 1927, č. j. 10947-V/1 a-27, zamítlo ministerstvo sociální péče odvolání stěžovatelovo a potvrdilo výměr svrchu uvedený z těchto důvodů:
„Podle §u 1, odst. 1, zákona č. 142/20 Sb. z. a n., pokud se týče čís. 39/22 Sb. z. a n., mají váleční poškozenci světové války nárok na požitky z pokladny státní.
Válečnými poškozenci světové války podle §u 1, lit. a), zákona ze dne 8. dubna 1919, č. 199 Sb. z. a n., jsou invalidé, jejichž výdělečná schopnost byla dočasně nebo trvale snížena, nebo kteří jí úplně pozbyli, a to pro poranění nebo nemoc získanou nebo zhoršenou ve službě vojenské nebo při válečných úkonech, k nimž byli povoláni za světové války.
Stěžovatel za světové války vůbec vojínem nebyl, byl sice u třídění, ale nikdy nebyl pro tělesnou vadu odveden.
K válečným úkonům za války vojenským rozkazem přikázán nebyl, nýbrž pracoval pouze jako civilní dělník v muniční továrně ve Wollersdorfu, takže nelze jej považovati za válečného poškozence a důchod invalidní mu nepříslušel.
Tvrzení stěžovatele, že byl к válečným úkonům vojensky přikázán, že byl domobraneckým dělníkem a že sloužil u bývalého zeměbraneckého pěšího pluku č. 8, není prokázáno."
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvážil nejvyšší správní soud:
Dle §u 1, lit. a), zákona ze dne 8. dubna 1919, č. 199 Sb. z. a n. jsou válečnými poškozenci invalidé, jichž pracovní schopnost byla dočasně nebo trvale snížena nebo kteří ji úplně pozbyli, a to pro poranění nebo nemoc získanou nebo zhoršenou
1. ve službě vojenské,
2. při vojenských úkonech, k nimž byli povoláni podle zákona ze dne 12. prosince 1912, č. 236 ř. z.
Dle §u 4. posléz citovaného zákona mohou к osobním úkonům pro účely válečné — pokud potřeba není kryta dělníky smluvními nebo domobranci, po případě osobami v §u 7, branného zákona uvedenými — být; povolány všecky práce schopné osoby mužské do 50 roků.
Z toho se podává, že válečným poškozencům dle zákona č. 199/19 Sb. z. a n. může býti i osoba civilní, bude-li k válečnému úkonu povolána dle §u 4, zákona č. 236/1912 ř. z.
Stěžovatel tvrdil již v řízení, že na podkladě nařízení bývalého c. k. okresního hejtmanství ve Slaném byl v roce 1916 povolán, aby narukoval do Prahy a že odtud byl odeslán do Wollersdorfu do muniční továrny.
V podstatě totéž uvedeno je ve sdělení četnictva ze dne 10. března 1927, jímž je potvrzeno, že stěžovatel byl na podkladě vyhlášky okresní politické správy ve Slaném ze dne 15. září 1916 vyzván, aby se dne 25 září 1916 jako civilní dělník hlásil u bývalého domobraneckého okresního velitelství v Praze, kterému rozkazu plně vyhověl. Stížnost ovšem mluví o tom, že stěžovatel byl vojákem a že jako vojín byl poslán na válečné úkony, ale tomu nelze se zřetelem k ostatnímu obsahu stížnosti, která k tomu také poukazuje, že stěžovateli bylo okresní správou ve Slaném výměrem ze dne 15. září 1916 nařízeno, aby narukoval, dle názoru nejvyššího správního soudu rozuměti jinak, než že i stížnost tvrdí, že běželo o válečný úkon osoby civilní dle §u 4, zákona č. 236/1912 ř. z.
Žalovaný úřad odpíraje stěžovateli charakter válečného invalidy, vychází z názoru, že osoba pracovavší v muniční továrně jako civilní dělník, který nebyl vojenským rozkazem k válečným úkonům přikázán, nemůže býti pokládána za válečného poškozence.
Ale z ustanovení §ů 27, odst. 2, 28 a 31, zákona o válečných úkonech, plyne, že povolání k úkonům válečným provádějí i politické úřady. Není tedy předpokladem pro povahu určitých úkonů jako úkonů válečných, aby někdo byl k nim povolán přímo vojenským rozkazem.
Posuzuje onen poměr, v němž se nacházel stěžovatel v době, kdy dle tvrzení svého utrpěl zranění, resp. chorobu, z níž odvozuje nárok na důchod invalidní, vycházel tedy žalovaný úřad z mylného právního názoru, že předpokladem pro vojenské úkony dle zákona ze dne 12. prosince 1912, čís. 236 ř. z., je vojenské přikázání k nim, po případě, že vojenské úkony ve smyslu onoho zákona nemůže konati dělník-civilista, pročež slušelo naříkané rozhodnutí zrušiti dle §u 7, zákona o správním soudu. Bude věcí žalovaného úřadu, aby řídě se právním názorem zde nejvyšším správním soudem vysloveným, věc znovu posoudil a rozhodl, lze-li stěžovatele pokládati vzhledem k ustanovení §u 1, lit. a), čís. 2, za válečného invalidu.
(Nález nejvyššího správního soudu ze dne 22. prosince 1928, č. 34199/28.)

Citace:

Nárok na zaopatření "civilních dělníků" ve vojenské muniční továrně.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1929, svazek/ročník 10, s. 515-517.