§ 19/2. pož. zák. — Nárok na odbytné vdovy, jež se znovu provdala.

Výměrem zemského úřadu pro péči o válečné poškozence pro Slovensko v Bratislavě ze dne 26. listopadu 1926, č. j. 205525/II-1926, nebyl stěžovatelce přiznán důchod vdovský ode dne 1. ledna 1926, poněvadž bylo konaným šetřením zjištěno, že v roce 1926 činil příjem její z trafiky od 1. ledna do 31. srpna 1926 celkem Kč 9779.10, a že se dne 3. března 1926 znovu provdala.
Válečný poškozenec, jemuž byla udělena trafika, má nárok na důchod pouze tenkrát a potud, když a pokud příjem z tohoto podniku nepřevyšuje o 100% požitků, jež by mu jednak dle zákona o požitcích válečných poškozenců příslušely (§ 4. zákona). Poněvadž se jí tímto nepřiznává důchod, nepřísluší jí ani odbytné ve smyslu prvého odstavce §u 19. zákona a vládního nařízení ze dne 7. prosince 1922. č. 363 Sb. z. a n., poněvadž v době znovuprovdání neměla nároku na důchod válečných poškozenců.
Naříkaným rozhodnutím ze dne 22. února 1927, č. j. 5891 -V/l a-27, zamítlo ministerstvo sociální péče stížnost strany do hořejšího výměru zemského úřadu, pokud jím stěžovatelce vdovské odbytné nebylo přiznáno, a potvrdilo napadený výměr.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvážil nejvyšší správní soud:
Směrodatným pro rozhodnutí sporné otázky je předpis §u 19, odst. 1, zákona o požitcích válečných poškozenců, č. 142 Sb. z. a n., ve znění zákona č. 39 Sb. z. a n., ve spojení s §em 4. citovaného zákona.
V §u 19. se stanoví, že provdá-li se vdova, požívající důchodu vdovského, pozbývá tohoto důchodu, obdrží však odbytné v trojnásobné výši ročního důchodu. Je tedy předpokladem nároku na odbytné, aby vdova v době opětného provdání požívala důchodu vdovského, pokud se týče, aby v době té příslušel jí nárok na důchod takový. Stěžovatelka spatřuje nezákonnost naříkaného rozhodnutí v tom, že žalovaný úřad neprávem usoudil, že v době provdání nepříslušel jí nárok na důchod. Podle názoru stěžovatelky užívala tato důchodu ve formě trafiční licence, válečná její podpora se změnila jen ve vnější formě.
Tento názor, který pokládá udělení trafiky jen za zvláštní formu, ve které se válečnému poškozenci poskytuje důchod, nemá však opory v zákoně, jak tomu svědčí znění odst. 1, §u 4, cit. zákona.
V předpisu tom se praví, že válečný poškozenec, jemuž byla udělena trafika, má nárok na důchod jen tenkrát a potud, když a pokud příjem z tohoto podniku nepřevyšuje o 100% požitků, jež by mu jinak podle zákona příslušely. Z textace této jasně plyne, že udělení trafiky za určitých předpokladů tam vytčených vylučuje nárok na důchod podobně, jak jest tomu v případech, kde válečný poškozenec požívá příjmů z požitků pensijních nebo zaopatřovacích, jaké má na zřeteli další věta prvého odstavce §u 4 nebo příjmu ze služebního poměru, vytčeného v 2. odst. §u 4 nebo konečně převyšují-li příjmy válečného poškozence hranici příjmovou s připočtením případných požitků po rozumu §u 2. cit. zák.
Udělení trafiky nelze proto vůbec stotožňovati s pojmem důchodu válečných poškozenců, jak se stížnost mylně domnívá.
Proto také ustanovuje prováděcí vládní nařízení ze dne 7. prosince 1922, č. 363 Sb. z. a n., výslovně v odst. 2., k §u 19, že byla-li vdova vyloučena z nároku na důchod vdovský, na př. použitím ustanovení §§ 2, 3 nebo 4 zákona, nemá po provdání nároku na odbytné.
V daném případě je nesporno, že v době provdání, to jest dne 3. března 1926, vůbec nepožívala stěžovatelka důchodu vdovského a že v té době pouze měla trafiku, která jí byla udělena dne 9. srpna 1924. Pokud se týče výnosu z trafiky té, nevzala stěžovatelka vůbec v odpor zjištění žalovaného úřadu, že v době od 1. ledna 1926 do 28. srpna 1926, kdy ji trafika byla odňata, výnos ten obnášel 9779*10 Kč, převýšiv o 100% zvýšené požitky, jež by stěžovatelce jinak příslušely. Z tohoto zjištění úřadu, z něhož musí nejvyšší správní soud vycházeti, vyplývá, že po rozumu §u 4, odst. 1, zákona nepříslušel stěžovatelce v době provdání nárok na důchod vdovský.
Dospěl-li žalovaný úřad k závěru, že v důsledku toho nemá stěžovatelka nároku na odbytné po rozumu §u 19 zákona, nelze ve výroku tom shledati nezákonnost.
Z úvah těchto se také podává, že mylným jest i názor stížnosti, že okamžikem, kdy jí byla trafika odňata — což se stalo v daném případě teprve 28. srpna 1926 — obživl původně jí poukázaný důchod, čímž jí prý vznikl, nárok na odbytné.
Směrodatným pro posouzení nároku na odbytné jest, jak bylo shora zdůrazněno, den provdání vdovy, to jest den 3. března 1926, takže skutečnosti později nastalé nemohou býti vzaty v úvahu.
Byla proto stížnost zamítnuta jako bezdůvodná.
(Nález nejvyššího správního soudu ze dne 25. října 1928, č. 28166/28.)

Citace:

§ 19/2 pož. zák.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1929, svazek/ročník 10, s. 425-426.