§ 10, odst. 2., pož. zák. — Nárok na 10 proc. příplatek na manželku k důchodu invalidnímu.

Výměrem ze dne 29. ledna 1926, č. j. 12746/26, nepřiznal zemský úřad pro péči o válečné poškozence v Praze válečnému poškozenci Josefu Č. 10proc. příplatek na manželku Marii. Ministerstvo sociální péče rozhodnutím ze dne 18. října 1926, č. j. 28759-V/la-26, zamítlo do výměru shora citovaného podanou stížnost z těchto důvodů:
Manželka stěžovatele Marie je narozena roku 1899 a nemá dětí. Obstarává domácnost a jest nápomocna svému manželi v polním hospodářství. Jest tudíž výdělečně činná, poněvadž přispívá svou prací k výtěžku z tohoto hospodářství. Její výdělečná způsobilost jet snížena nejvýše o 50%. Není tu tedy podmínek, za jichž splnění dle §u 10, zákona ze dne 25. ledna 1922, č. 39 Sb. z. a n., invalidovi lze přiznati 10% příplatek základního důchodu na manželku.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvážil nejvyšší správní soud toto:
Nárok stěžovatelův opírá se o předpis §u 10, zákona r. 142/1920. ve znění zákona či 39/1922, který přiznává invalidovi 10proc. příplatek základního důchodu na manželku nebo družku žijící s ním ve společné domácnosti, nemůže-li býti výdělečně činná.
Vládní nařízení ze dne 7. prosince 1922. č. 363 Sb. z. a n., provádějící zákon o požitcích válečných poškozenců v odst. 3, k §u 10, stanoví, že příplatek na manželku je přiznati pouze v tom případě, je-li prokázáno, že manželka nemá možnosti býti výdělečně činná. Nestačí prokázati pouhou skutečnost, že manželka není výdělečně činnou, nýbrž je prokázati, že výdělečně činná býti nemůže.
Nezákonnost naříkaného rozhodnutí spatřuje stěžovatel v tom, že žalovaný úřad nesprávně vyložil 2. odst. §u 10, o právním významu doslovu jeho: „nemůže-li býti výdělečně činná“. Co rozumí zákon pod pojmem nemožnosti výdělečné činnosti není v zákoně blíže specialisováno a proto nutno prý sáhnouti k oněm zákonným ustanovením, která tento pojem blíže objasňují. Takovým předpisem jest prý § 17, v němž jest uvedeno, že vdově, jejíž výdělečná schopnost je snížena aspoň o 50%, přísluší plný důchod vdovský. Kdyby Marie Č. byla vdovou, požívala by při zjištěné 50proc. nezpůsobilosti plného vdovského důchodu, jest tedy prý konsequentní, aby nyní za života stěžovatelova při témže stavu nezpůsobilosti přiznán byl příplatek 10%. Stěžovatel spatřuje v §u 17, zásadu všeobecnou, kteréž nutno použíti i při výkladu §u 10.
S tímto právním nazíráním nemůže se nejvyšší správní soud ztotožniti.
Nehledě k tomu, že ani § 17 neobsahuje definice pojmu „nemožnosti výdělečné činnosti“, nemá předpis tento s výkladem §u 10 nic společného.
Třebas v případu §u 17 pouhé snížení výdělečné schopnosti o 50%i má v zápětí tytéž právní následky jako úplná nemožnost výdělečná, ale jen potud, že v obou případech vdově přísluší nárok na plný důchod vdovský (900 Kč), není přípustno tohoto zvláštního ustanovení zákonného, platícího jen pro nároky na důchod vdovský, použíti analogicky na předpis §u 10, který má na zřeteli zcela jiný případ, vztahující se na nároky na 10proc. příplatek k důchodu invalidnímu za manželku v ten rozum, že by zákon i zde pouhé snížení výdělečné schopnosti aspoň o 50% stavěl na roveň úplné neschopnosti výdělečné. Stěžovatel ostatně přehlédl, že i ustanoveni §u 17 rozlišuje mezi snížením výdělečné schopnosti aspoň o 50% a mezi úplnou neschopností k výdělku, když v posledním svém odstavci přiznává vdově příplatek 200 Kč, je-li zcela neschopna k výdělku. Takto rozplývá se v niveč domnělá these stěžovatelova, budující na rovnocennosti snížení výdělečné schopnosti aspoň o 50% s úplnou neschopností výdělečnou. Se zřetelem k tomu, со bylo vyloženo, sluší proto odmítnouti stěžovatelův výklad předpisu §u 10, jaký nesnáší se s jasným zněním jeho. Otázka pak, zda manželka může býti výdělečně činná, jest otázkou skutkovou. V tomto směru žalovaný úřad na podkladě nesporné jinak skutečnosti, že manželka stěžovatelova je nápomocna svému manželi v polním hospodářství, dospěl k závěru, že výdělečně činná býti může.
Že i spoluúčinnost manželčina v polním hospodářství může býti pokládána za činnost výdělečnou, stížnost vůbec ani nepopírá. Pak ovšem právem žalovaný úřad vycházel od zjištění, že manželka stěžovatelova, když témuž v polním hospodářství vypomáhá, výdělečně činná býti může a není nezákonnosti v tom, když vyslovil, že není zákonného předpokladu pro přiznání 10proc. příplatku a jej stěžovateli nepřiznal.
Byla proto stížnost zamítnuta jako bezdůvodná.
(Nálezy nejvyššího správního soudu ze dne 19. září 1928, č. 25441/28 a ze dne 24. září 1928, č. 20244/28.)

Citace:

§ 10, odst. 2, pož. zák.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1929, svazek/ročník 10, s. 423-424.