K § 2. odst. 1. zák. č. 221/1924 Sb. z. a n. — Otázku příležitostného zaměstnání nelze řešiti pouze s hlediska zaměstnancova.

Výměrem okresní správy politické v Čes. Budějovicích ze dne 7. března 1925, č. 18217/25, bylo podle §§ 1, 13, 31 a 41 nem. zákona vysloveno, že Václav Hladký vzhledem ku povaze svého zaměstnání u stěžovatele podléhal nemocenskému pojištění a že stěžovatel byl proto povinen jej přihlásiti k okresní nemocenské pokladně v Českých Budějovicích. V důvodech se praví, že dle provedeného šetření nebyl Václav Hladký zjednán pouze k provedení určitého úkolu (stáčení petroleje z cisterny na nádraží), tedy pouze příležitostné, nýbrž že konal k příkazu stěžovatelovu i jiné práce (nakládání cukru a prázdných sudů ve skladišti, vykládání cukru z vagonu), z čehož plyne, že jeho zaměstnání mělo míti povahu trvalejšího zaměstnání v podniku vůbec. Jak se dále v odůvodnění uvádí, bylo zmíněné zaměstnání se stanoviska Václava Hladkého jeho hlavním zaměstnáním a nikoli pouze vedlejším nebo příležitostným, ježto týž jest dělníkem z povolání, živícím se prací námezdní, doba trvání zaměstnání nerozhoduje pak pro určení pojistné povinnosti.
Stěžovatel v opravných prostředcích, jež podal do rozhodnutí I. stolice a souhlasného rozhodnutí stolice II., uvedl, že na nádraží poblíže skladišť stává denně celá řada příležitostných dělníků, ze kterých obchodníci vždy, když potřebují vykládati došlé zboží z vagonů nebo provésti jinou práci, volí některého. Volbu ponechávají obyčejně kočímu, jenž k vykládce na nádraží jede. Tak prý se stalo dne 3. listopadu 1924 i v případě Václava Hladkého, jejž z příkazu stěžovatelova najal kočí František Přibyl ke stáčení došlého petroleje. Okolnost, že Hladký kromě stáčení petroleje vykládal také ze železničního vagonu cukr, nemění prý ničeho na povaze jeho zaměstnání jako zaměstnání příležitostného.
Ministerstvo sociální péče naříkaným rozhodnutím v pořadu instancí nevyhovělo odvolání stěžovatelovu, dodavši k důvodům rozhodnutí I. stolice: „Zda nějaké zaměstnání jest pro zaměstnance hlavním či vedlejším a příležitostným zaměstnáním, posuzuje se nikoli s hlediska zaměstnavatelova, ale s hlediska zaměstnancova. Václav Hladký dle výsledku šetření byl dělníkem z povolání, který žil jen ze mzdy za práci, jak se mu kdy naskytla. Okolnost, že byl pro nedostatek práce nějaký čas bez zaměstnání, nevylučuje jeho charakter jako námezdního dělníka, pro něhož zaměstnání, byt kratší dobu trvající, jest zaměstnáním hlavním a nikoli příležitostným. Karel Sinek v následujících třech dnech po 3. listopadu 1924 přes to, že byl Václav Hladký pro zranění k práci nezpůsobilý, měl jej k okresní nemocenské pokladně přihlásiti, poněvadž přihlašovací povinnost zaměstnavatele podle §u 31. n. z. jest nezávislou od toho, jak dlouho zaměstnání pojistně povinné trvalo.
Stížnost vytýká naříkanému rozhodnutí především, že vydáno bylo proti Karlu Sinkovi a nikoli proti firmě Bratří Sinkové, proti níž se domáhala okresní nemocenská pokladna zakročení úřadů.
Ježto již rozhodnutí I. i II. stolice zněla na stěžovatele a nikoli na firmu Bratří Sinkové a stěžovatel po této stránce během řízení, ač. k tomu měl v opravných prostředcích jím podaných opětně příležitost, námitky nevznesl, jest jeho dotyčná námitka, uplatňovaná teprve ve stížnosti k tomuto soudu, nepřípustná podle §u 5. zákona o správním soudě.
Dále vytýká stížnost, že i ve směru meritorním spočívá naříkané rozhodnutí na patrně nesprávném právním posouzení případu, obzvláště, pokud vyslovuje názor, že pojistnou povinnost zaměstnancovu dlužno posuzovati výhradně s hlediska zaměstnancova a nikoli s hlediska zaměstnavatelova.
O stížnosti uvážil nejvyšší správní soud toto:
Podle §u 1, odst. 1. zákona ze dne 15. května 1919, č. 268 Sb. z. a n., jest pro případ nemoci pojištěn, kdo vykonává práce nebo služby na základě poměru pracovního, služebního neb učňovského a nevykonává jich jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně.
Naříkanému rozhodnutí třeba přisvědčiti, pokud vyslovilo, že zaměstnání Hladkého u stěžovatele nebylo jeho zaměstnáním vedlejším, a správnou jest také argumentace úřadu, že otázka, zda zaměstnání něčí jest jeho zaměstnáním hlavním či vedlejším, jest posouditi s hlediska zaměstnancova, t. j. srovnáním, v jakém poměru jest činnost ta k celkové jeho hospodářské a sociální situaci. Činnost, jež jest jediným zaměstnáním osoby pracující a jediným zdrojem její výživy, třeba proto hodnotiti jako zaměstnání hlavní.
Tím byla nesporně u Hladkého námezdní práce, a konal-li v kritické době takovou práci výhradně pro stěžovatele, vyslovil žalovaný úřad správně, že práci tu nelze považovati za zaměstnání vedlejší.
Proti tomuto úsudku žalovaného úřadu stížnost také ničeho nenamítá.
Žalovaný úřad šel však dále a vyslovil, že s hlediska právě vytčeného nelze práci tu uznati ani za příležitostnou; směšuje zřejmě pojem vedlejšího zaměstnání se zaměstnáním příležitostným.
Tu nelze úřadu dáti za pravdu.
Kriteria práce příležitostné jsou jiná než kriteria zaměstnání vedlejšího. Zda jest tu práce příležitostná, jest dovoditi z povahy toho kterého pracovního poměru a nikoli jen z životního postavení zaměstnancova.
I hlavní zaměstnání osoby pracující může býti v poměru k určitému zaměstnavateli příležitostné, je-li dotyčná činnost podle obsahu smluvního závazku zjevem nahodilým, ojedinělým, jež právě pro svou nahodilost a krátkodobost netvoří řádný zdroj příjmů osoby pracující. Výklad ten kryje se s obecným významem slova „práce příležitostné“, za jakou se považuje také práce osob, jež, nemajíce trvalého, smluvního zaměstnání a nejsouce ani samostatnými živnostníky, konají krátkodobé práce nebo služby různým osobám, jak se nahodí, tak ku příkladu pomáhají na nádraží cestujícím obstarati zavazadla, obstarávají různým osobám nákupy v městě a pod.
Také tento soud ve své judikatuře při posuzování otázky, zda jest tu práce příležitostná, přihlížel vždy v prvé řadě k tomu, zda šlo o pracovní poměr rázu trvalejšího čili nic (srovnej nález Boh. A 3599/24).
Žalovaný úřad vykládal si tedy nesprávně zákon, když řešil spornou otázku, zda zaměstnání Hladkého bylo zaměstnáním příležitostným, jedině s hlediska zaměstnancova. Vycházeje z tohoto nesprávného právního názoru, opomenul vypořádati se s námitkami strany si stěžující, jimiž se snažila dovoditi, že zaměstnání Hladkého u ní bylo zaměstnáním příležitostným. Bylo proto naříkané rozhodnutí zrušiti podle §u 7. zákona o správním soudě.
(Nález nejv. správ. soudu ze dne 13. prosince 1928, č. 16599/27.)

Citace:

K § 2 odst. 1 zák. č. 221/1924 Sb. z. a n.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1929, svazek/ročník 10, s. 403-405.