Podmínky pro zastavení výplaty důchodu vdovského podle § 19, odst. 2. pož. zák.
Výměrem ze dne 22. února 1926, č. 32773/26, zastavil zemský úřad pio péči o válečné poškozence v Praze stěžovatelce ve smyslu §u 19, odst. 2, zák. č. 142/20, ve znění zák. č. 39/22, dnem 1. dubna 1926 až na další výplatu vdovského důchodu, ježto konaným šetřením bylo zjištěno, že stěžovatelka žije ve společné domácnosti s O. L. a že v důsledku toho odpočívá ve smyslu cit. ustanovení nárok na důchod vdovský.
Naříkaným rozhodnutím ze dne 13. srpna 1926, č. 24707-V/1a-26, zamítlo ministerstvo sociální péče stížnost do posléz uvedeného výměru zemského úřadu a potvrdilo výměr tento z těchto důvodů:
Konaným šetřením bylo zjištěno, že stěžovatelka žije s O. L. ve společné domácnosti v poměru, kterýž se fakticky rovná manželství.
Odpočívá tedy dle 2. odst. §u 19, zákona ze dne 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n. ve znění zákona ze dne 25. ledna 1922, č. 39 Sb. z. a n.,
71 stěžovatelem důchod vdovský a byl právem zemským úřadem zastaven."
O stížnosti uvážil Nejvyšší správní soud toto:
Nálezem ze dne 14. ledna 1927, č. 419/27, vyslovil Nejvyšší správní soud právní názor, že zákon č. 39/22 Sb. z. a n. v §u 19, odst. 2. žádá jen žití ve společné domácnosti s mužem a že tento zákon, jakož i vládní nařízení č. 363/22 Sb. z. a n., které žádá, by poměr rovnal se fakticky manželství, má na zřeteli jen hospodářskou stránku, totiž takový poměr muže a ženy, v kterém se muž stará o výživu své družky, takže nezáleží na tom, zda-li toto společné žití rovná se manželství i v ostatních vztazích.
Na tomto právním názoru trvá Nejvyšší správní soud i v tomto případě a odkazuje co do zevrubnějšího odůvodnění dle §u 44 jedn. řádu na citovaný nález.
Otázka, zda vdova sdílí společnou domácnost s nějakým mužem, jest otázkou skutkovou, jejíž zodpovědění tvoří součást skutkové podstaty rozhodnutí o tom, zda důchod vdovský odpočívá. Nejvyšší správní soud má dle §u 6, odst. 1. zákona o správním soudu zpravidla rozhodnutí své založiti na skutkové podstatě, kterou poslední instance správní vzala za zjištěnou a může proto skutkové zjištění žalovaného úřadu, že stěžovatelka žije s O. L. ve společné domácnosti v poměru, který se fakticky rovná manželství, vzíti za základ svého zjištění, ač-li zjištění to bylo získáno v řízení prostém podstatných vad po rozumu 2., odstavce §u 6, zákona o správním soudu.
V tomto směru namítá stížnost, že žalovaný úřad pro tuto svoji konklusi nemá dostatečné opory, ve spisech a že se spokojil s nedoloženým tvrzením snad obecního úřadu v Litrbaších, ač O. L. jest ve službách stěžovatelky jako čeledín a pouze u stěžovatelky bydlí.
Stěžovatelka má pravdu v tom, že žalovaný úřad svoji konklusi nepodepřel skutkovými okolnostmi čerpanými ze spisů, omeziv se na pouhý odkaz „konané šetření“.
Žalovaný úřad nesdělil stěžovatelce obsah a výsledek šetření konaných v tomto směru, čímž ztížil jí účinnou obranu.
V tomto postupu úřadu sluší spatřovati podstatnou vadu řízení, pro kterou bylo naříkané rozhodnutí zrušiti podle §u 6 zákona o správním soudu.
(Nález Nejv. správ, soudu ze dne 5. května 1928. č. 8299/28. Srovnej nález Nejv. správ, soudu ze dne 14. ledna 1927. č. 419/27. uveř. v Soc. Revue č. 2. ročník 1927, str. 198.)
72