Z judikatury Nejv. a Nejv. správního soudu
Úrazové pojištění.
(Podává odborový přednosta Vladimír Šmídek.)
K § 21 uh. min. nař. č. 4790 z r. 1917. Ručení nástupce v podniku za nedoplatky úrazových příspěvků. Zjištění totožnosti podniku s podnikem původ ní li o dlužníka.1)
Naříkané rozhodnutí stejně jako rozhodnutí župního úřadu, jehož důvody žalovaný úřad v podstatě si osvojil, vyslovilo solidární ručení stěžující si firmy za nedoplatky úrazových příspěvků, předepsaných' firmě Spojené bryndziarne, úč. spol. ve Zvolenu, za léta 1920 a 1921 s hlediska nástupnictví v podniku, tudíž podle 3. odstavce §u 46, zák. čl. XIX z r. 1907, pokud se týče §u 21. nařízení býv. uherského ministerstva obchodu č. 4790/1917.
Podle tohoto předpisu jest za nedoplatky úrazových příspěvků zodpovědným nejen původní dlužník, nýbrž i každý, kdo toho kterého času jest majitelem podniku (nástupcem v podniku).
Pojem nástupnictví v podniku vymezují další věty citovaného 3. odstavce, jež praví: „...ohledně této povinnosti, která je rovněž solidární, posouditi se má totožnost podniku, pokud se týče okolnost, provozuje-li nástupce podnik původního dlužníka, dle daných okolností.
Totožnost podniku nevylučuje okolnost, že nástupce v podniku opatřiti obchodní zařízení od kupců z dražby proti předešlému majiteli provedené, lze-li jinak totožnost podniku zjistiti."
Podle tohoto předpisu zakládá se ručební závazek, jak vyslovil již Nejv. správní soud v nálezu ze dne 3. října 1927 č. 20126. Boh. A 67662) na jehož odůvodnění se dle §u 44 jednacího řádu odkazuje, převodem provozu téhož podniku s osoby původního dlužníka na osobu ručitele. Kriteriem pro ručení nástupce v podniku jest, aby provozoval podnik původního dlužníka, tudíž po stránce subjektivní vlastnost podnikatele (§ 22 zák. čl. XIX z r. 1907), po stránce objektivnupak totožnost podniku. Zákon nečiní nikde rozdílu mezi způsoby nabýti podniku, nezáleží tedy vůbec na tom, na jakém právním titulu spočívá provoz podniku novým majitelem, závaznost nového majitele neplyne z fakta převodu, nýbrž z totožnosti jím provozovaného podniku s podnikem předešlým.
Sluší tedy přezkoumati, zda v daném případě splněny jsou předpoklady shora vyložené pro ručení stěžovatelky jako nástupce v podniku.
Po stránce subjektivní není o tom sporu, že stěžovatelka ve vlastnosti podnikatele provozuje podnik „bryndziareň“ ve Zvolenu, jak ostatně svědčí tomu již ohlášení její ze dne 10. března 1924.
Na sporu jest jen po stránce objektivní otázka totožnosti podniku s podnikem původního dlužníka.
Kladné zodpovědění této otázky, žalovaným úřadem čerpané zejména na základě ohlášení stěžovatelky ze dne 10. března 1924, v němž
50 . rubrika (zda nastaly v podniku změny) jest vyplněna slovem „nezměněné“, napadá stěžovatelka. namítajíc souhlasně s obsahem svého odvolání k ministerstvu, že firma Spojené bryndziarne, úč. spol., po řádné likvidaci úplně zanikla, po jejím zániku za její eventuelní dluhy není již nikdo zodpověděn, zejména i proto, že Zemská úřadovna pro dělnické pojištění v Bratislavě svoje nároky během 6měsíční lhůty od posledního uveřejnění likvidačního oznámení neuplatnila, takže dle zákona je nemůže již vymáhati. Podnik stěžovatelem jest prý úplně odlišným podnikem a nesouvisejícím s podnikem původním, s kterým nemá stěžovatelka ničeho společného a neručí tedy ani za zadrželé příspěvky k úrazovému pojištění.
Výtky tyto nelze však uznati opodstatněnými pod zorným úhlem pojmu nástupnictví v podniku, jak jej pro svůj obor stanovil citovaný předpis §u 21.
Záleží jen na tom, zda podnik, jak jej provozuje stěžovatelka, je totožným se stanoviska technického s podnikem původního dlužníka, tedy s podnikem Spojených bryndziaren, úč. spol. ve Zvolenu.
Totožnost předpokládá totožnost živnostenského odvětví, místa pracovních prostředků a řízení (srovn. nález ze dne 8. března 1927 č. 4707, Boh. A 6379.)3)
Žalovaný úřad měl pro své zjištění totožnosti podniku dostatečný podklad v ohlášení změny podniku učiněném stěžovatelkou dne 10. března 1924, v němž je výslovně podotčeno, že stav podniku původního (bryndziareň), který nebyl zastaven, jest nezměněn.
Toto bezvadné zjištění marně snaží se stěžovatelka podvrátiti, vymlouvajíc se na to, že tento odstavec v ohlášení „musí se na omyle nebo nedorozumění zakládati“. Ani v odvolání k ministerstvu ani ve stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu neuvádí stěžovatelka ani jedině konkrétní skutečnosti, z které by bylo lze usuzovati na to, že by tu nebylo technické totožnosti podniku, naopak sama přiznává ve stížnosti, že po likvidaci Spojených bryndziaren, úč. společnost začala podnik v témže domě provozovati.
Stěžovatelka, vykládajíc si patrně mylně pojem totožnosti podniku, má na zřeteli pouze právní povahu vlastnictví k podniku. Míní, že původní podnik provozovala akciová společnost, která po provedené likvidaci zanikla, kdežto nynější podnik se provozuje pod novou firmou, která má zcela odlišnou strukturu než firma původní. Tím však ocitá se na scestí, přehlížejíc, že pro pojem nástupnictví v podniku nejsou směrodatný snad předpisy soukromého práva obchodního o firmách a obchodních společnostech, nýbrž jedině specielní předpis §u 21 cit. min. nařízení č. 4790/1917, který vytvořil pro obor úrazového a nemocenského pojištění v tomto směru pojem odlišný. Pojem ten abstrahuje od právního zbarvení podniku, provozovaného novým majitelem, abstrahuje od způsobu, jakým podnik byl nabyt, a spočívá těžiště jeho jen v totožnosti po stránce technické.
Proto není nezákonným ani vadným výrok žalovaného úřadu, který řeší otázku totožnosti podniku, pokud se týče nástupnictví v podniku, v plném souladu s hořejšími výklady. Právem proto bylo vysloveno, že nezáleží na tom, že stará firma zanikla a stěžovatelka založila novou firmu.
Pokud pak stěžovatelka se domnívá, že úrazové příspěvky předepsané původnímu dlužníku nemohou se na ní vymáhati proto, že zemská úřadovna své nároky v řízení likvidačním ve lhůtě neuplatnila, míjí se i výtka tohoto druhu cíle, když citovaný § 21. v posledním svém odstavci, jak k tomu správně poukázal také žalovaný úřad, výslovně stanoví, že proti pohledávce, požadované na základě solidárního ručení, nelze namítati, že Zemská úřadovna proti původnímu dlužníku vůbec nepostupovala
51 nebo jen opožděně, nebo že postupovala nesprávným způsobem. Není proto opodstatněnou výtka, že nárok ústavu na dlužné úrazové příspěvky zanikl tím, že nebyl uplatněn ústavem ve lhůtě stanovené v řízení likvidačním, poněvadž nárok ten vůči novému majiteli totožného podniku jako ručiteli zakládá se na zvláštním předpisu §u 21. citovaného ministerského nařízení a není nijak dotčen pasivním postupem ústavu.
Ze všech těchto úvah dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že výrok žalovaného úřadu není ani nezákonným ani vadným, pročež byla stížnost zamítnuta jako bezdůvodná.
(Nález Nejv. správ, soudu ze dne 20. listopadu 1928, č. 30800.)
52

1. Srv. Sociální Revue, roč. IX. (1928), str. 489.*
2. Sociální Revue, roč VIII. (1927), str. 558**
3. Sociální Revue, roč. VIII. (1927), str. 266.*