K §§ 2 a 31 odst. 2. požitkového zákona.

— Předpis daně. Povinnost navrátiti neprávem vybraný důchod.
Naříkaným rozhodnutím ze dne 17. června 1927, č. j. 18324/V-1a-27, zamítlo ministerstvo stížnost do výměru zemského úřadu pro péči o válečné poškozence ze dne 11. dubna 1927, č. j. 80268/27, kterým stěžovateli od 1. května 1920 byl oduznán přiznaný důchod invalidní a potvrdilo výměr ten. Neprávem vybírané invalidní požitky se nepromíjí a postup zemského úřadu ohledně vymáhání přeběrku invalidních požitků se schvaluje.
V důvodech se uvádí, že stěžovatel, povoláním obchodník obuví a spolumajitel domu, je svoboden, pečuje o matku: byl uznán 80% neschopným výdělku.
Hranice příjmu činí u něho podle zákona z roku 1920 č. 142 Sb. z. a n. 4400 Kč, součet hranice a případného invalidního důchodu 5840 Kč (4400—1440).
Podle zákona z roku 1922 č. 39 Sb. z. a n. činí hranice 6600.— Kč (součet hranice a přípustných invalidních požitků 9480.— Kč) (6600+1920+960).
Podle zákona z roku 1924 č. 79 Sb. z. a n., pokud se týče č. 297 a z roku 1926 č. 79 a č. 236 Sb. z. a n., činí hranice 5500.— Kč (8380 Kč) (5500+1920+960).
Příjem stěžovatelův z činnosti hospodářsky samostatné dani z příjmu podléhající činil dle zjištění v roce
1919 ... 28000 Kč
1920 ... 15974
1921 ... 27120
1922 ... 20904
1923 ... 33558
1924 ... 34726 Kč
a 1925 ... 34726 Kč ročně, tudíž překročil v těchto rocích hranici zákonem stanovenou a stěžovatel nemá nároku na důchod válečných poškozenců ad 1. května 1920 do 31. prosince 1926.
Dle §u 31, lit. a), zákona č. 39/1922 Sb. z. a n., je zemský úřad oprávněn kdykoliv znovu prozkoumati podmínky důchodu a může pak zastaviti důchod úplně nebo částečně, odpadly-li nebo změnily-li se podmínky, za nichž důchod byl přiznán a vyměřen nebo objevily-li se okolnosti, z nichž je patrno, že podmínky by neodpovídaly skutečnosti.
Dle posledního odstavce §u 31 citovaného zákona jsou důchodcové povinni každou změnu ve svých poměrech, jež se dotýká podmínek, za nichž důchod byl přiznán a vyměřen, oznámiti hned zemskému úřadu a ručí za škodu vzniklou opomenutím této povinnosti.
Stěžovatel nepravými udáními o svém jmění a příjmu vylákal přiznání invalidních požitků a je proto povinen, aby nahradil škodu tím vzniklou, jejíž vymáhání se schvaluje.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí, jen pokud se týče výroku o náhradě přijatého invalidního důchodu a vymáhání přeběrku, uvážil nejvyšší správní soud: Stěžovatel popíral při ústním líčení, rozváděje námitku stížnosti, že ani zemskému úřadu pro péči o válečné poškozence ani ministerstvu sociální péče nepřísluší vydávati nálezy o povinnosti k vrácení přijatého invalidního důchodu, vůbec oprávnění žalovaného úřadu rozhodovati o této otázce, poněvadž jde o otázku soukromoprávní.
V tomto směru judikoval již nejvyšší správní soud nálezem ze dne 4. června 1928, č. 7117/27, že ministerstvo sociální péče jest příslušným rozhodovati o této otázce a odkazuje se dle §u 44 jedn. ř. na podrobnější odůvodnění citovaného nálezu. Jest tedy námitka tato bezdůvodná.
Stěžovatel brojí dále proti závěru žalovaného úřadu, že nepravými údaji o svém jmění a příjmu vylákal přiznání invalidního důchodu, namítaje, že nikdy neučinil nepravdivých udání, naopak, vždy uvedl řádné a pravdivě stav věci, takže toto tvrzení úřadu je v rozporu se spisy a se skutečností.
Nejvyšší správní soud uvažuje o této námitce, musel vycházeti
ze skutkové podstaty, z níž vycházel žalovaný úřad.
Jestliže pak podle dotazníku sepsaného při prohlídce konané dne 10. prosince 1919 uvedl stěžovatel jako svůj jediný příjem rentu 22 Kč měsíčně, nezmíniv se při tom o jiném důchodu nebo majetku, měl žalovaný úřad skutkový závěr dostatečný podklad, a to tím spíše, když stěžovatel vůbec nepopřel skutkovou podstatu, na níž žalovaný úřad svůj výrok založil, totiž že měl v naříkaném rozhodnutí uvedený zdanitelný příjem za léta 1919 a 1925 směrodatný pro otázku přiznání důchodu invalidního za dobu od 1. května 1920 do konce roku 1926. Neprávem tudíž tvrdí stěžovatel, že závěr žalovaného úřadu odporuje spisům.
Poukazuje-li stížnost na to, že stěžovateli nebyly známy podrobné předpisy zákonné — a že nebyl na ně upozorněn, je poukaz ten právně irrelevantní, poněvadž okolnost ta jej neomlouvá.
Ze všech těchto úvah dospěl nejvyšší správní soud k zamítnutí
stížnosti jako bezdůvodné.
(Nález N. S. S. ze dne 16. ledna 1929, č. 594/29.)

Citace:

K §§ 2 a 31, odst. 2 požitkového zákona.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1929, svazek/ročník 10, s. 519-520.